Austin 1800 (1964-1975) - Druhý vítěz

Austin 1800 byl druhým laureátem prestižního evropského titulu Vůz roku 1964, který se během let změnil na Car of the Year 1965…

Evropská soutěž odborných novinářů volila nejlepší automobily příslušného roku, a proto v prvních letech ankety byly označeny letopočtem právě končícím. To však nebyl nejlepší marketingový tah, když šlo o automobil na počátku kariéry, a tak se na přelomu 60/70. let označování změnilo. Car of the Year 1964 se zpětně proměnil na Vůz roku 1965…První ročníky COTY patřily britským výrobkům Rover a Austin, ale představitelé těchto automobilek ještě netušili, jak smutný osud je po vzájemném spojení čeká (nejprve zanikl Austin Rover, pak MG Rover Group). Druhým držitelem prestižního titulu se stal Austin 1800, dílo geniálního konstruktéra Aleca Issigonise, který toto ocenění vlastně dostal i za předchůdce osmnáctistovky, jimiž byly legendární Mini a jeho větší sourozenec Austin 1100. Všechny tyto konstrukce spojovalo vyzrálé technické řešení, plné tehdy revolučních prvků. Motor v bloku s převodovkou byl uložen vpředu napříč a poháněl přední kola, karoserie účinně využívala obestavěný prostor s koly ve svých rozích a nezávislé odpružení zajišťovaly bezúdržbové pryžové měchy Hydrolastic, plněné kapalinou a na každé straně vozu navzájem propojené (Mini je dostal až v roce 1964, o pět let dříve vznikl s odpružením pryžovými bloky). Když totiž vyjel první Mini, evropský titul Vozu roku se ještě neuděloval…

Austin 1800 znamenal vrchol této řady. Prostorný čtyřdveřový pětimístný sedan, představený na Londýnském autosalonu 1964, měl shodnou koncepci s typem 1100, ale nesdílel s ním žádné díly. Design karoserie také pocházel od Pininfariny, i když to nebylo na první pohled zřejmé. Plných 70 % z celkové délky vozu 4170 mm využily kabina cestujících a prostor pro zavazadla. Stejně jako u Mini a 1100 byly čtyřválcový motor, spojka, převodovka a rozvodovka sloučeny v jeden kompaktní celek, přičemž převody jsou uloženy přímo v motorové skříni pod klikovým hřídelem. Využití obestavěného prostoru bylo příkladné, pružicí měchy přední nápravy se nacházely v dutině příčného nosníku za motorem, u zadní nápravy byly uloženy podélně před nepoháněnými koly. Motor B Series o objemu 1798 cm3 začínal s výkonem 62 kW (84 k)/5300 min 1, ale později sílil a ke konci produkce nabízel 71 kW (96 k) v modelu S (od 1969).

Třetí generace Issigonisova konceptu s předním pohonem záhy dostala značkové varianty Morris 1800 (1966 – 1973) a luxusní Wolseley 18/85 (1967 – 1972), která se vyznačovala typickou svislou maskou přídě v tradici značky. V květnu 1968 vyjelo vylepšené provedení Austin/Morris 1800 Mk.II se zvýšeným výkonem na 64 kW (86,5 k)/5400 min 1 a se čtrnáctipalcovými koly, už od roku 1967 byl v nabídce na přání posilovač řízení, v roce 1972 došlo k dalším úpravám pod označením Mk.III (jen Austin a Morris), přičemž téhož roku nabídku rozšířil Austin/Morris 2200, jehož zvláštností byl vpředu napříč uložený řadový šestiválec (E6 Series), samozřejmě dlouho před tím, než podobnou variantu přinesly vozy Volvo. Tento motor 2227 cm3 nabízel 81 kW (110 k)/5250 min 1 a největší rychlost 167 km/h. Nová luxusní varianta nesla označení Wolseley Six (25 214 vozů v letech 1972 – 1975), neboť čtyřválcová 18/85 už zmizela (po 35 597 vozech).

A jaké byly počty Austinů? Osmnáctistovka zaznamenala 210 tisíc vozů jako Austin a přesně 95 271 jako Morris; šestiválců 2200 obou značek vzniklo 20 865. Výroba řady 1800/2200 s oběma motory byla ukončena v roce 1975, když ji vystřídala série 18 22 (projekt ADO71) se stejnými motory, u níž však byla ještě v roce 1975 jména Austin, Morris a Wolseley nahrazena novou značkou Princess (původně špičkový model Austinu, resp. Vanden Plas) v rámci reorganizace koncernu British Leyland. V těchto počtech nejsou zahrnuty zvláštní australské modely. Pro úplnost dodejme, že Princess postupně uvedl nové motory 1.7/2.0 O Series a jeho nástupcem se v roce 1982 znovu stal Austin (tentokrát Ambassador, konečně v provedení hatchback namísto sedan), ale přežil jen do roku 1984. Pokud jde o neúspěšný Austin 3 Litre, tak ten jen napodobil karoserii 1800 na podvozku se šestiválcem ze starého A110 a poháněnou zadní nápravou, byť s pérováním Hydrolastic (pouhých 9992 vozů v letech 1967 – 1971).

Zmínku zaslouží druhé místo Austinu 1800 v maratonu Londýn–Sydney 1970 posádky Paddy Hopkirk, Tony Nash a Alec Poole. Všechny zmíněné vozy kromě Ambassadoru byly sedany, nicméně objevil se také další hatchback z Longbridge v Issigonisově stylu, podle vzoru Mini nazvaný Austin Maxi (1969 – 1981). Jeho podvozek vycházel z konceptu 1800 včetně Hydrolasticu, nová karoserie měla vzhůru výklopné víko ve splývající zádi. Vzniklo jich 472 098, ­většinou s novým motorem E Series v čtyřválcové verzi (spřízněna s E6) a pětistupňovou převodovkou, ale také v provedení 1750 cm3. Tím se slavná historie větších konstrukcí Aleca Issigonise uzavřela, na dlouhá léta je však přežil Mini, který byl zřejmě motivem udělení titulu Car of the Year 1965 alespoň pro většího sourozence.


Zdroj: Automobil 12/10
Autor: Tom Hyan

Fotogalerie