Concorso d´Eleganza Villa d´Este 2025 – Sta způsobů elegance

Městečko Cernobbio u jezera Como se koncem května znovu stalo světovým středobodem automobilové elegance. Odhalením výsledků elitně obsazených soutěžních kategorií historických a klasických vozidel na Villa d’Este nyní navazujeme na představení studií a prototypů (viz AR 7/’25). 

První soutěž elegance v hotelu Villa d’Este pořádali v září 1929. Po několika přerušeních se organizace podniku chopila skupina BMW, jejíž péčí a podporou se z podniku stala přehlídka světového významu nejen pro klasické automobily, ale též místo světových premiér cenných unikátů. Výběrový výbor, vedený letos Britem Simonem Kidstonem (1967), sběratelem, obchodníkem s nejvytříbenějšími vozy, porotcem, žurnalistou a multijazykovým konferenciérem, připravil padesátku soutěžících automobilů, tradičně rozdělených do osmi kategorií. Co třída, to jiné pojetí vozů. Co kus, to unikátní historie, technika i design.

Třída A: Slavné přešlapy
Vývoj automobilů, u nichž „peníze nejsou problémem“ (1920–1940)

Vítězství v kategorii i čestné uznání vybojovaly exkluzivní americké Duesenbergy. Oba shodou okolností v podobném smetanově-tmavém schématu a oba amerických majitelů. Typ SJ (1933) Sweep Panel Dual Cowl Phantom, čili s dvojitým rozšířeným krytem motoru a kapotou Phantom, zhotovila karosárna La Grande. Vozů SJ postavili jen 36 a z nich jen tři dostaly výše popsanou karoserii. Přezdívku „Mexico City Car“ si vysloužil díky tomu, že v turbulentních 30. letech pohádkově zbohatlého burzovního makléře oslovil italský podnikatel, aby zainvestoval výstavbu dostihového závodiště u Mexico City. Newyorčan vzal SJ a řídil jej do Mexika, ale Ital z obchodu na poslední chvíli vycouval. Vůz se stal součástí jejich vyrovnání a desítky let strávil v Mexiku. Čestný „Dues“ J (1929) poháněl stejný, ale nepřeplňovaný motor. Vlastníkem opulentního vozu je Donald Ghareeb, majitel sítě mexických restaurací Taco Bell. Dalším ­reprezentantem třídy byla Lagonda V12 DHC (1939) s továrnou vyrobenou karoserií Drophead Coupé, jímž konstruktérem byl W. O. Bentley poté, co prodal vlastní automobilku konkurenčnímu Rolls-Royce. Sportovní tvary navrhl firemní šéfdesignér Frank Freely. Lagonda vyhrála cenu za nejcitlivější renovaci.

Foto: Jiří Fiala

Třída B: Socha v pohybu
„Desetiletí závody zdokonalovaných vozů“ (1928–1938)

Stala se kořistí monopostu Alfa Romeo Tipo B (P3; 1934), který stál v počátcích závodů jednomístných vozů, jež se později přetavily do závodů typu Grand Prix. Konstruktérem této alfy byl brilantní inženýr Vittorio Jano, který v tomto případě „jen“ vylepšil svůj jiný mistrovský vůz, Alfu Romeo 8C 2300 Monza. Žlutý znak na kapotě prozrazuje, že jde o jeden z automobilů Scuderia Ferrari. Automobilka totiž roku 1933 přestala provozovat závodní tým a reprezentací smluvně pověřila Enza Ferrariho. Tipo P3 se zapsalo do historie závodění vítězstvím v německé GP, kdy Tazio Nuvolari s tímto již obstarožním vozem porazil nejnovější stříbrné šípy Mercedes a Audi. Čestné uznání získalo Bugatti Typ 59 (1933), které bylo posledním opravdovým typem monopostů vyráběných továrnou před válkou.

Foto: Jiří Fiala

Třída C: Renesance
„Poválečné evropské sportovní vozy stárnou“

Zde, stejně jako ve dvou dalších kategoriích, excelovala Ferrari. Typ 212 Export (1951), vyrobený v počtu 27 kusů, byl cílený na americký trh, kde předpokládali jeho starty v závodech GT. Byl dalším vývojovým stupněm typu 195 Sport, jehož motor V12 zkonstruovaný Gioachimem Colombem dostal objem zvětšený na 2,6 litru (121 kW/165 k). Zhruba polovinu podvozků karosovala Carrozzeria Touring, jiné Vignale. To je též případ vítěze třídy. Čestné uznání si odvezlo kupé 275 GTB (1965), které debutovalo v Paříži roku 1964. Vývojem následníka legendárního 250 GT pověřili vycházejí hvězdu Maura Forghieriho. Vpředu podélně uložený Colombův V12 3,3 litru (206 kW/280 k) poháněl zadní kola prostřednictvím vzadu uložené převodovky. Uspořádání transaxle zabezpečilo téměř ideální rozložení hmotnosti mezi nápravy. Typ 275 měl, na rozdíl od tuhé zadní nápravy předchůdce, zavěšena všechna kola nezávisle. Přinejmenším pozornost si zasloužila kupé – jedno z posledních Bugatti, typ 101 C (1950) s karoserií od Antemu, a modrá berlinetta Siata 208 CS (1953) s kabátem od méně známé dílny Balbo.

Foto: Jiří Fiala

Třída D: Titáni na závodní trati
„Když šéf řekne pojďme závodit!“
Mezi osmi kandidáty bojovalo pět Ferrari, z toho jeden spider Dino 206 S (1967), jehož tvary vznikly na rýsovacích prknech a v dílnách Piera Drogy. Uspěla barchetta 250 Monza (1954), o jejíž karoserii se postaral Scaglietti, stejně jako u závodního 121 LM (1954).

Třída E: Zamrzly v čase
Zachovalé „časové kapsle“ z let ­1900–1973 dochované v původním stavu

Vzhledem k definici je zřejmé, že by nemělo jít o početnou skupinu. I tak měla sedm členů. Dvoumístné kupé Ferrari 330 GTC (1967) od Pininfariny debutovalo v Ženevě 1966 jako další z množiny příbuzných s kratším nebo delším rozvorem, se čtyřlitrem V12 (300 k) a rychlostí až 240 km/h. Sérii odstartoval roadster 275 GTS v roce 1964. Vůz s 29 000 km na tachometru doporučil současnému druhému majiteli přítel, ex-tovární jezdec a šampion F1 Phil Hill. Dino 206 GT (1968) bylo zlomovým vozem historie domu Ferrari. Stalo se prvním z malých modelů Ferrari, ovšem neneslo logo s koníkem, nýbrž emblém Dino, protože bylo prvním nezávodním silničním vozem z Maranella s „pouhým“ V6 2,0 l (132 kW/180 k), vyrobeným z hliníku a uloženým uprostřed. 900 kg vážící kupé jezdilo rychlostí až 245 km/h. V kategorii mu konkuroval Rolls-Royce 20 HP (1927), jenž získal cenu pro vůz z největší dálky, a také Iso Grifo A3 Stradale Europa 1900 GT (1967) a Monteverdi Hai 450 GTS (1970)

Foto: Jiří Fiala

Třída F: Buď větší, nebo přestaň
„Automobilové přešlapy od osmdesátek po milénium, kdy se nic nezdálo být dost rychlé, drahé nebo troufalé“

Vítězem je Bugatti EB 110 GT (1993), supersport, který technicky výrazně předběhl dobu. Italský podnikatel Romano Artioli se rozhodl po čtyřiceti letech hibernace oživit slavnou francouzskou značku z Molsheimu. Roku 1987 založil Bugatti Automobili S.p.A. Její novou Modrou továrnu umístil do srdce Itálie nedaleko míst, kde se rodí Ferrari, Lamborghini, Maserati nebo Pagani. Technický zázrak, EB 110 GT s pohonem všech kol, vybavil pětiventilovým 3,5litrovým V12 se čtyřmi turbodmychadly (412 kW/560 k). Ekonomické turbulence 90. let podobným výstřelkům nepřály, roku 1995 společnost zbankrotovala. Zbylo asi 139 postavených kusů. Ferrari F40 (Frankfurt 1987) bylo míněno jako oslava 40. výročí založení společnosti, plánovali postavit 400 kusů. Zájem byl tak vysoký, že nakonec jich bylo přes 1300. Ačkoli šlo o čistě silniční vůz, brzy si našel cestu na závodní tratě. Lehčí a výkonnější F40 LM ale není výrobkem továrny, nýbrž počinem francouzského importéra Charlese Pozziho, jenž nechal vyvinout speciály u Michelottiho v Padově. Vůz s Čestným uznáním je F40 GTE (1995), následník GT. Postavili jej v počtu šesti kusů.

Foto: Jiří Fiala

Třída G: Byly ztraceny
„Odešly, ale zůstaly hrdě nezapomenuty“

Přišel, viděl, zvítězil – tak může latiník charakterizovat další světový úspěch Františka a Roberta Kudelů, cena ovšem patří i dokonalé práci jejich pečlivé renovátorské chropyňské dílny. Po triumfech v Pebble Beach a Chantilly přišla na řadu „Villa“. Organizátoři popisují jejich Talbot Lago T 26 Grand Sport (1948) jako závěrečnou oponu za tradiční stavbou francouzských luxusních automobilů. O zánik části průmyslového odvětví a mnoha vyhlášených značek se postarali socialisté Planem Pons. Talbot Lago T 26 byl hvězdou Paříže 1947. Navzdory inženýrské vytříbenosti, 4,5litrovému šestiválci s hliníkovou hlavou, páru vačkových hřídelí a třem karburátorům (190 k) prodal během pěti let jen 27 šasi. Kudelův vůz, jako jeden z jedenácti, karosoval věhlasný karosář Saoutchik, z toho 5 bylo typu Grand Sport, a z nich pouze dva se sníženým profilem střechy. Čestné uznání si odvezla Siata 208 CS (1952) monackého majitele. Mezi vzácnostmi se také ukázala Serenissima 308V Torpedo (1965) od karosárny Fantuzzi, která si odvezla cenu za nejlépe zachovaný poválečný vůz.

Foto: Jiří Fiala

Třída H: Na stylu záleží
„Opulence se snoubí s elegancí, než se časy navždy změní“

Vavříny odváží kupé Ferrari 410 Super­america (1959) Pinin Farina, dokládající, že určitým Američanům bylo běžné Ferrari málo. Celkem jich bylo 36, druhé a třetí sérii (12 kusů) zkrátili rozvor o 200 mm, přičemž v něm pracoval vzácný upravený Lamprediho V12 4,9 litru (250 kW/340 k), vítěz mnoha závodů. Mercedes-Benz 300 SC (1957), kupé stavěné továrnou, reprezentuje vybraný německý styl, existovaly také kabriolety. Tento je jedním z devíti kupé s továrním otevíratelným střešním dílem. Relativně nová americká síň Broad Arrow Auctions vydražila Ferrari 166 Spyder Corsa (1948) s karoserií Ansaloni za 7,5 milionu dolarů, Talbot Lago T 150 C Lago Spéciale Teardrop Coupé (1938) za 3,6 milionu dolarů atd.

Převzato z časopisu

Fotogalerie