BMC 1100 & 1300 ADO16 (1962 – 1974) – Badge Engineering

Vyrábět stejné automobily s různými značkami není nový vynález, kdysi tato strategie přispěla k zániku britského automobilového průmyslu...

V roce 1952 došlo ke spojení největších britských automobilek Austin a Morris (Nuffield Organisation) do koncernu British Motor Corporation. Tradiční rivalové, doplnění podřízenými značkami MG, Wolseley, Riley a Vanden Plas, se tak ocitli pod společným vedením. Zpočátku ­pokračovala produkce originálních typů, ale logicky muselo dojít k racionalizaci. Britové to vyřešili šalamounsky, stejný typ vozu ­nabídli až pod šesti značkami (!), což byl ­případ nového projektu automobilu tehdejší střední třídy ADO16, jenž navázal na revoluční Mini po třech letech jako větší rodinný vůz stejné koncepce. Ve své době byl ne­obyčejně pokrokový s ocelovou samonosnou karoserií, předním pohonem s motorem uloženým napříč a kapalinovým odpružením všech kol systému Hydrolastic.

Z dnešního pohledu byl tento automobil, uvedený na trh v srpnu 1962 jako Morris 1100 a na podzim 1963 jako Austin 1100, velmi úspěšný, po léta držel první příčku ­prodejního žebříčku ve Velké Británii, úspěšně se vyvážel a jeho produkce ve všech značkových verzích (včetně faceliftu Mk II) přesáhla milion exemplářů, různé údaje hovoří až o 1 119 800 vozech. Značky Austin a Morris samozřejmě hrály prim; po zvětšení objemu zážehového čtyřválce nesly vozy ­alternativně typové označení 1300. Elegantní karoserii navrhl Pininfarina, podobně jako u předcházejících typů Austin A40 nebo ­větších A55/A60 (ty se vyráběly s pěti zmíněnými značkami, chybělo jen provedení Vanden Plas!).

V roce 1966 rozšířilo program třídveřové kombi Countryman (Austin) nebo Traveller (Morris), v tomto případě jen ve dvou lidovějších značkových variantách. Austin a Morris na první pohled rozlišovala mřížka chladiče, která doznala retuší po faceliftu Mk II v roce 1967; vůz se vyvážel i do USA, kde měl označení Austin America (od 1968), samočinná čtyřstupňová převodovka AP britské konstrukce byla v nabídce už od roku 1965. Automobil měl velmi dobré jízdní vlastnosti (mohu potvrdit z pobytu v Anglii v dávném roce 1969), vtipně využitý obestavěný prostor (stejně jako Mini) a nadčasový design, svěží ještě po padesáti letech. Nebyl to hatchback s výklopnou stěnou, ale čtyřdveřový (později i dvoudveřový) sedan s vzhůru otevíraným víkem zavazadlového prostoru.

Konstruktér Alec Issigonis uplatnil stejné principy, jež se osvědčily u Mini (vzniklo 5 387 862 vozů), také pro větší typy, a právě projekt ADO16 z nich byl nejúspěšnější, i když ještě větší Austin 1800 dobyl titul evropského Vozu roku 1964/1965. Přestože byl projekt ADO16 (Austin Drawing Office) vyvinut v Longbridge (Birmingham), první varianta šla na trh se značkou Morris 1100, až o rok později následoval Austin (Mini byl v roce 1959 uveden jako Austin Seven). Další značky byly vyhrazeny luxusním a sportovním verzím s tradiční maskou chladiče ve stylu velkých vozů minulosti. Automobily 1100/1300 se vyráběly jak v Longbridge u Austinu, tak v Cowley (Oxford) u Morrisu, přestože byly téměř identické.

Sportovní MG 1100/1300 vyjel také v roce 1962, výkonnější motor se nakonec objevil i ve verzích Austin/Morris, označených 1300 GT (až 52 kW/70 k). Výroba MG 1100 zaznamenala 124 860 vozů, MG 1300 už jen 32 549, ale i tak je MG nej­úspěšnější další značkovou variantou. Lu­xusní Vanden Plas Princess 1100/1300 dostal přístrojovou desku z ořechového dřeva a kožené čalounění, prototyp vznikl pro Freda Connollyho a vzbudil takovou pozornost, že byl zařazen do sériové výroby (43 741 vozů v letech 1963 – 1968). Sportovně laděný ­Riley Kestrel zaznamenal 21 529 kusů v letech 1965 – 1968, ve stejné době vzniklo 44 867 Wolseley 1100/1300. Nevelké výrobní počty dalších variant nevyhnutelně vedly k zániku těchto tradičních značek, v Cowley skončila výroba v roce 1971 a na linky tam přišel konzervativní Morris Marina klasické koncepce, zatímco Austin přežil do června 1974.

Jeho nástupcem se stalo Allegro, houfně označované za nejhorší britský vůz, vzniklo však 642 350 kusů! Kromě Austinu už pouze se značkou Vanden Plas! Konstrukce BMC 1100/1300 zaujala i v jiných zemích, k nejznámějším licenčním typům patřily vozy od italské firmy Innocenti, jinak výrobce skútrů Lambretta. Už v roce 1963 byla zahájena italská produkce. Morris 1100 se proměnil na luxusní Innocenti IM3S s obdélníkovými světlomety ve stylu tehdejších vozů Mercedes-Benz, z Austinu 1100 se stal J4 nebo výkonnější J4S (= Sport), oba s odpružením Hydrolastic a čtyřdve­řovou karoserií, dále vylepšenou u Pininfa­riny. Vozy na základě 1100/1300 se vyráběly rovněž v Jižní Africe, Španělsku a Austrálii a montovaly v dalších osmnácti zemích. Z dnešního pohledu úspěch, byť systém badge engineering už slavné koncernové značky nemohl zachránit.

Austin 1100 (1963)

POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – kapalinou chlazený řadový čtyřválec BMC A-Series, uložený vpředu napříč, OHV 2V; karburátor SU HS2; 1098 cm³ (ø 64,58 x 83,72 mm); 8,5:1; 37 kW (50 k)/5100 min^‑1 a 81 N.m/2500 min^‑1; čtyřstupňová převodovka s řazením na podlaze (3,63 – 2,17 – 1,41 – 1,00 – Z 3,63); stálý převod 4,133; pohon předních kol.

PODVOZEK – samonosná ocelová konstrukce s pomocnými rámy; vpředu dvojitá příčná a vzadu vlečená kyvná ramena; pérování pryžovými navzájem propojenými kapalinovými měchy; brzdy vpředu kotoučové ø 203 mm, vzadu bubnové; hřebenové řízení; pneumatiky 5,50 – 12

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2370 mm, rozchod kol 1310/1290 mm; d/š/v 3730/1530/1350 mm; pohotovostní hmotnost 838 kg; objem palivové nádrže 36,4 l.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost 129 km/h; zrychlení 0 – 96 km/h za 21,9 s; spotřeba paliva 7,1 – 9,0 l/100 km.

Převzato z časopisu

Fotogalerie