Škoda Rapid 1500 OHV – Dálnicový speciál

Stal se jedním z nejzajímavějších derivátů řady Rapid. Dnes zůstává nejen němým svědkem vzniku protektorátu, ale především ukázkou nápaditosti mladoboleslavských konstruktérů.

Počátkem roku 1934 byla představena Škoda Rapid (viz AR 1 a 2/’11) jako větší, výkonnější a pohodlnější příbuzný typu Popular. Stala se základem řady zajímavých verzí a s jedním standardním tudorem projeli v letech 1936 až 1938 manželé Škulinovi křížem krážem Afriku (viz AR 9/’13). Pozoruhodná byla 109 kusů čítající série aerodynamických Rapidů pro dálniční provoz, zhotovená v letech 1939 až 1941. Jeden z mála dochovaných exemplářů jsme vyzkoušeli loni v říjnu při Škoda Classic Days (viz AR 12/’25). Škoda Muzeum jej získalo v roce 2013 a roku 2021 byla dokončena jeho renovace.

Foto: Škoda Auto

V létě roku 1938 zahájili v Mladé Boleslavi výrobu modernizovaného Rapidu (typ 922). Zachován zůstal osvědčený podvozek s páteřovým rámem tvořeným centrální rourou kruhového průřezu, nezávisle zavěšená kola byla odpružena vpředu spodním a vzadu horním příčným listovým perem. V říjnu téhož roku na něm postavili dvoudveřový uzavřený vůz, jenž měl být vystaven na pražském autosalonu, který však musel být kvůli bezpečnostní situaci zrušen. Vznikl tak model Škoda Rapid 1500 OHV s interním označením „dálnicový“ (podrobně viz AR 8/’23) a i přes ponurou náladu se rozhodlo o jeho výrobě. Již od počátku 30. let totiž československé úřady připravovaly výstavbu „autostrád“, jež měly urychlit automobilovou dopravu mezi našimi velkými městy a jejichž úřední název byl oficiálně upraven na „dálnice“.

Pro tento typ komunikací bylo třeba nových vozidel, a Rapid „dálnicový“ se projektoval přímo pro ně. Do konce roku 1939 bylo dohotoveno celkem 43 exemplářů, v roce 1940 31 a o rok později dalších 35. Vůz na snímcích pochází ze série modernizované na jaře roku 1940, o čemž svědčí zejména jednodílné čelní sklo, nárazníky, odkrytá zadní kola a řízení vlevo (to však zřejmě měly některé exportní automobily i dříve). Za pozornost stojí, že několik kusů proudnicového Rapidu se vyvezlo do Polska, Jugoslávie či Sovětského svazu, a dva dokonce až do Íránu, přičemž největší počet (23) jich bylo přes organizačně propojenou firmu Steyr dodáno přímo do Berlína.

Foto: Škoda Auto

Ale pojďme jezdit. Dveře jsou zavěšeny vzadu, nastupování na zadní místa usnadňují vpřed sklopná opěradla předních sedadel bez možnosti podélného posunu. Útulný interiér nabízí překvapivě dost prostoru a vévodí mu dřevěná palubní deska s odkládacími kapsami po stranách. Řazení má dlouhou páku přímo na víku třístupňové převodovky. Dvojka a trojka jsou synchronizovány a mezi nimi se nachází neutrál, jednička se řadí vlevo dolů a zpátečka nahoru. Také ruční brzda je na obvyklém místě, tedy na podlaze uprostřed, elektrický spouštěč má pedál vlevo vedle spojky. Motor vyniká klidným během a točivého momentu má na rozdávání, což se hodí, než si „osaháte“ spojku a řazení, ale i pak při běžné jízdě, kdy si toho vůz na trojku nechá líbit překvapivě hodně. Ačkoli jsou brzdy Rapidu na rozdíl od Popularu kapalinové, vyžadují docela dost síly na pedálu. Proti tomu řízení se šroubem a maticí je sice lehké, a navíc se na rozdíl od dobové praxe ochotně vrací do přímého směru, ale poněkud nepřesné, takže v kombinaci s krátkým rozvorem (2650 mm) je třeba neustále upravovat směr. Na druhou stranu příjemně potěšil přehled, s nímž se tento bezmála devadesátník vypořádává s nerovnostmi vozovky.

Převzato z časopisu

Fotogalerie