Alternativní paliva – Břidlicové snění

Náhrada evropským zákazníkům za dovoz zemního plynu z Ruska? Zrušení závislosti na plynovodech? Záchrana evropské ekonomiky pomocí břidlicového plynu z USA? Blouznění či realita?

Ukrajinská krize, naplno rozpoutaná v únoru tohoto roku, odstartovala břidlicové mámení o levném zkapalněném zemním plynu dováženém speciálními super tankery z USA do Evropy. Břidlicový boom, konec závislosti na ruských ropovodech a nejen na nich, na ropovodech vůbec. Finanční imploze levného břidlicového plynu v podobě LNG (zkapalněný zemní plyn). To jsou nejčerstvější lákadla administrativy USA vůči státům Evropské Unie. Třešničkou na veskrze politicko-obchodním dortu je tvrzení, že Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi EU a USA výrazně pomůže snížit závislost EU na ruských dodávkách zemního plynu a usnadní Spojeným státům vývoz svého břidlicového plynu do Evropy.

Nic není jen tak

Jenže každá mince má dvě strany, a když se řekne A, mělo by se říci i to B, zvláště potom, když je, jako v tomto případě, tolik podstatné. Řeč je o samotné fyzické realitě nastíněného „amerického ideálu nezávislosti na ruském zemním plynu“. Za prvé: podle energetických analytiků produkce tzv. břidlicového plynu v USA v posledních letech rostla, a to tak závratně, že dosáhla až 40 % celkové těžby zemního plynu v USA. Jenže od konce roku 2011 došlo ke stagnaci. Drtivá většina amerického břidlicového plynu (80 %) pochází z pěti oblastí v Texasu, Pensylvánii, Coloradu a Kansasu, které podle analytiků vyžadují neustálé poměrně velké kapitálové vstupy, cca 42 mld. USD ročně. Proces frakování je sice relativně jednoduchý, ale z hlediska životního prostředí minimálně diskutabilní. V době, kdy USA nabízí Evropě svůj levný zemní plyn, ustupují největší ropní hráči na světovém trhu Shell a BP od dobývání tzv. břidlicového plynu v USA, protože jde, podle nich, o neekonomickou aktivitu. Hodnota břidlicového plynu vytěženého za rok 2012 v USA byla na úrovni 32,5 mld. USD, a to je ostrém kontrastu s potřebnými investicemi do vrtů a technologie, které činí oněch zmíněných 42 mld. USD za rok. Za druhé: flotila super tankerů schopných převážet zkapalnělý zemní plyn – LNG – přes Atlantik prozatím neexistuje. Stejně tak, jako neexistují odbavovací terminály v USA a přijímací terminály v Evropě. Vybudování nákladné infrastruktury není jen otázkou finančních prostředků, ale též času. Jde o dlouhodobou záležitost, která si vyžádá obrovské energetické vstupy. Za třetí: Evropa dnes odebírá cca 30 % spotřeby zemního plynu z Ruska. Největší ekonomika EU, německá, se zřekla jaderné energetiky. Bohužel zatím to vypadá, že alternativní zdroje v podobě větrné a solární energie jsou pro Německo více než co jiného politickou a obchodní katastrofou.

Kdopak to zaplatí?

Výhodou již vybudovaných či právě budovaných plynovodů je jejich vysoká míra bezpečnosti při provozu, což se o zkapalňování plynu a jeho přečerpávání v terminálech na obou koncích obchodní cesty říci nedá. Stejně tak, jako se nedá předpokládat snižování finančního zatížení koncových zákazníků. Jistě zemní plyn může zdražit a určitě také zdraží. Logicky, ale z výše uvedeného vyplývá, že při orientaci na tolik vehementně prosazovanou nabídku USA bude někdo muset zaplatit obrovské investice do technologie dodávek plynu – a kdo to bude? Jistě ne nikdo jiný než koncový zákazník! Zbavit se závislosti na plynu z plynovodů a vytvořit si jinou, „svobodnou“, závislost na plynu dováženém ve formě LNG se jeví, z pohledu koncového zákazníka, jako krystalická blbost. Ovšem, z pohledu obchodníků všeho druhu, nabalených na bublinu boomu břidlicového plynu z USA, to vypadá celé lukrativně. Ostatně celá ta zkazka o břidlicovém plynu, kdekoliv na světě, je pro kšeftaře velmi atraktivní. A tak nakonec nezbývá než se zamyslet nad tím, co bylo první: kuře nebo vejce? Ergo: ukrajinský puč nebo vidina zisků z břidlicového plynu? Z hlediska koncového zákazníka je to vlastně jedno! 

Převzato z časopisu

Fotogalerie