Ferrari 365 GTB/4 + GTS/4 – Daytona...

Skalní příznivci považují typ 365 GTB/4 Daytona za poslední klasický dvoumístný Ferrari s dvanáctiválcem vpředu...

Přestože další vývoj přinesl obdobné dvoumístné typy V12 s poháněcí soustavou transaxle koncem minulého i počátkem nového tisíciletí (např. 550 Maranello), zůstává Daytona legendou, která těžko nachází srovnání. Typové označení 365 patřilo mnoha silničním i závodním automobilům Ferrari, u nichž se objem každého ze dvanácti válců zvětšil na 365 cm³, a dosáhl tedy 4390 cm³.

Navzdory obdobnému značení šlo o značně odlišné typy (viz též AR 6/’14), některé měly motor vpředu a převodovku vzadu s diferenciálem (zmíněný transaxle), jiné vpředu v bloku s motorem, další vzadu s motorem umístěným uprostřed. Pro Daytonu dvanáctiválec posílil, dostal šest dvojitých karburátorů a mazání se suchou klikovou skříní jako závodní vůz, s výkonem 352 k (259 kW) se největší rychlost blížila 300 km/h. Nejznámější třistapětašedesátkou je právě Daytona, přezdívaná tak po triumfálním vítězství týmu Ferrari ve 24 h Daytony 1967, kde rozdrtil konkurenci domácích Fordů GT (první tři místa v cíli). Název to byl jen neoficiální, sportovní kupé neslo označení 365 GTB/4 (Berlinetta), otevřená verze byla 365 GTS/4 (Spider). Světová premiéra kupé se čtyřmi světlomety pod překrytem z organického skla (plexiskla) proběhla na Pařížském autosalonu 1968, Spider slavil premiéru na IAA 1969 ve Frankfurtu.

Dvanáctiválec 4390 cm³ vycházel z konstrukce Gioacchina Colomba, která procházela zvětšováním od jednotkového objemu 250, 275, 330 až na 365 cm³ (na jeden válec), jenž dal vozům příslušné typové číslo. Předchůdce Ferrari 275 GTB/4 (již s rozvodem DOHC, jak hlásí číslice 4, určující počet vačkových hřídelů), měl sice krátký, ale úspěšný život. V roce 1968 vyběhl z výroby a jeho nástupcem se stala elegantní Daytona, opatřená větším motorem. Rozvor náprav 2400 mm zůstal zachován, stejně jako trubkový prostorový rám s nezávisle zavěšenými koly na dvojitých příčných ramenech, na nějž montovali zkušení karosáři u Scagliettiho v Modeně povrchové panely karoserie, jejíž design byl znovu mistrovským dílem Pininfariny. Nadčasový styling je moderní ještě dnes, zopakoval se u otevřeného Spideru a několika karosářských kreací, k nimž patřily GTB/4 Coupé Speciale s výklopnými světlomety, které se pak staly standardem sériových verzí pro export do zámoří (předpisy USA původní druh osvětlení pod překrytem nepovolovaly), a další automobil stejného označení, ve skutečnosti však kupé targa (hardtop s mohutným obloukem za sedadly, vytvořený Pininfarinou na základě sériového Spideru).

Boky vozů nerušily klasické kliky, ale malé chromované páčky na horní hraně dveří vzadu sloužily k jejich otevírání. Když se v roce 1968 typ 365 GTB/4 objevil, byl považován za konzervativní, protože tehdejší supercars už přecházely na uložení motoru uprostřed před poháněnou zadní nápravou (laťku nasadil typ Lamborghini Miura, resp. silniční verze Ford GT40). Ferrari vyráběl s touto koncepcí jen závodní prototypy a menší Dino (šestiválec do V) a teprve nástupce Daytony, zprvu představený jako BB (Berlinetta Boxer s plochým dvanáctiválcem) na Turínském autosalonu 1971, vyjel tímto směrem (série od 1973). To už se produkce Daytony chýlila ke konci, údaje o výrobních počtech se různí, do roku 1974 vzniklo asi 1350 automobilů, z toho 127 otevřených (v USA pak přestavovali další kupé na kabriolety). Ve třech sériích po pěti kusech vznikly závodní verze 365 GTB/4, určené pro slavné soukromé týmy, tradiční partnery Ferrari, jako byly americký NART, belgická Ecurie Francorchamps, švýcarská Filipinetti, francouzský Charles Pozzi a britský Maranello Concessionnaires.

Přestože startovaly ve třídě GT proti sportovním prototypům, výsledky stojí za pozornost, patří k nim dvě druhá místa ve 24 h Daytony (1973 a 1979), tři pátá ve 24 h Le Mans (1971, 1972 a 1974), třetí v 1000 km Paříže (1971), či vítězství v silniční soutěži Tour de France (Andruet/„Biche“ v sezoně 1972). S vozy jezdili profesionálové, ale také amatéři; jeden z nich, Švýcar Florian Vetsch, zavinil kolizi s rychlejším prototypem ve 24 h Le Mans 1972, která stála život Joakima Bonniera, populárního švédského jezdce F1. Herec Paul Newman dojel pátý ve 24 h -Daytony 1977; ze známých jezdců startovali s Daytonou také Masten Gregory, Vic Elford, Sam Posey, Peter Westbury, François Migault, Derek Bell, Ronnie Bucknum, Mike Parkes, David Hobbs, Jean-Pierre Jarier, Arturo Merzario, Carlo Facetti, José Dolhem, Bob Bondurant a John Cannon, abychom jmenovali alespoň ty, kteří okusili rovněž formuli 1. Tým NART (Luigi Chinetti) navíc připravil několik dalších závodních speciálů, k nimž patřil také Spider Hardtop s karoserií podle návrhu Michelotti (1975).

Ferrari 365 GTB/4 (1968)

MOTOR – Tipo 251; zážehový dvanáctiválec do V/60° , uložený podélně vpředu; DOHC 2V (řetězy); hliníkový blok a hlavy válců; sedmkrát uložený klikový hřídel; šest dvojitých karburátorů Weber 40 DCN 20; 4390,3 cm³ (ø 81 x 71 mm); 8,8:1; 352 k (259 kW)/7500 min^‑1 a 432 N.m/5400 min^‑1; mazání se suchou klikovou skříní, nádrž oleje 14,0 l; zapalování se dvěma cívkami a dvěma rozdělovači; chlazení kapalinou se dvěma elektrickými větráky, objem náplně 14,0 l. Elektrická výzbroj 12 V, alternátor 660 W, akumulátor 74 Ah. 

PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – jednokotoučová suchá spojka; pětistupňová synchronizovaná převodovka (3,075 – 2,120 – 1,572 – 1,250 – 0,964 – Z 2,675), uložená vzadu v bloku s diferenciálem; stálý převod nápravy 3,300; samosvorný diferenciál, pohon zadních kol.

PODVOZEK – prostorový trubkový rám; všechna kola nezávisle zavěšena na dvojitých příčných ramenech, pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; dvouokruhové kotoučové brzdy Girling s vnitřním chlazením a zdvojeným podtlakovým posilovačem; řízení šnekem a kladkou; kola z lehké slitiny; pneumatiky 215/70 VR 15.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2400 mm, rozchod kol 1440/1453 mm; d/š/v 4425/1760/1245 mm; objem palivové nádrže 100/130 l; hmotnost prázdného vozu 1280 kg, celková hmotnost 1580 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost na jednotlivé převodové stupně 95 – 139 – 187 – 235 – 280 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 6,0 s; spotřeba paliva 21,5 l/100 km.
Cena při uvedení 8 266 000 italských lir.

Převzato z časopisu

Fotogalerie