Alfa Romeo Giulietta (1977 – 1985) – Mladší sestra

Jméno Giulietta se u Alfy Romeo objevilo již třikrát; zaměříme se na trochu opomíjený sedan z let 1977 až 1985... 

Nahradit veleúspěšný kompaktní sedan Giulia (1962 – 1977) nebyl pro milánskou značku snadný úkol. Napjatě očekávaná nástupkyně, představená na podzim 1977, zaujala nevšední technikou i designem. Navíc zdědila legendární jméno Giulietta, které nesly kompaktní vozy Alfa Romeo již ve druhé polovině padesátých a první polovině šedesátých let. Alfa Romeo Giulietta vyráběná od roku 1977 (v Itálii často dostávala neoficiální rozlišovací přívlastek Nuova, tedy nová) převzala kompletní techniku své větší (a také dražší) sestry Alfetty (1972 – 1984). Unifikovaná podlahová plošina využívající náročnou koncepci transaxle (převodovka se spojkou netvoří jeden blok s motorem, ale kvůli výraznějšímu zatížení zadních poháněných kol je uložena těsně před zadní nápravou) si dokonce zachovala rozvor náprav 2510 mm a velmi podobný byl i rozchod kol 1360/ 1358 mm. Výška karoserie se snížila o 30 mm na 1400 mm, šířka 1650 mm naopak o 30 mm narostla. Nejvýraznější rozdíl panoval v délce, která se (zejména díky kratší zádi) zredukovala o 70 na 4210 mm. Bez podstatných změn zůstala vyspělá konstrukce obou náprav, předních lichoběžníkových závěsů odpružených podélnými zkrutnými tyčemi a zadní nápravy typu De Dion.

Samozřejmostí se u všech verzí opět stala čtveřice brzdových kotoučů (zadní se kvůli redukci neodpružených hmot nacházely po stranách rozvodovky) s posilovačem brzdného účinku. K vynikající ovladatelnosti tohoto mrštného a skvěle vyváženého vozu přispívalo také přesné a citlivé hřebenové řízení. Uložení palivové nádrže mimo zadní deformační zónu, těsně za zadní opěradlo, přineslo nezanedbatelné zlepšení pasivní bezpečnosti. Také o pohon nové Giulietty se postaraly vynikající hliníkové čtyřválce DOHC, osazené dvojicí dvojitých karburátorů Dell’Orto nebo Solex. Jako základní posloužila nově vyvinutá jednotka 1357 cm³ (ø 80 x 67,50 mm), i ta ovšem nabízela 95 k (70 kW)/6000 min^‑1, tedy výkon, o kterém tehdejší stejně velké motory konkurence mohly jen snít.

Náročnější zákazníci volili pružnější šestnáctistovku (1570 cm³; ø 78 x 82 mm), převzatou z Alfetty, dávající 109 k (80 kW)/5600 min^‑1. Optimální využití potenciálu obou motorů Giulietty měla na starosti tradičně pětistupňová převodovka. Její standardní použití bylo rovněž progresivním krokem, vždyť tehdejší konkurence pět stupňů nenabízela buď vůbec, anebo za příplatek. Giulietta 1.6 jezdila až 174 km/h a na sto tento 1100 kg vážící sedan zrychloval za 11,5 sekundy. To vše při průměrné spotřebě 7,5/10,1/12,2 l/100 km (při rychlosti 90 km/h/120 km/h/ve městě). Od roku 1979 přibyl další motor známý z Alfetty, 1779 cm³ (ø 80 x 88,5 mm), s výkonem 122 k (89 kW)/5300 min^‑1.

O rok později následoval dokonce čtyřválec 1962 cm³ (ø 84 x 88,5 mm) s výkonem 130 k (96 kW)/5400 min^‑1. S ním už Giulietta jezdila až 184 km/h a sprint na stokilometrové tempo zvládala za pouhých 9,7 sekundy. Od roku 1982 nepřišli zkrátka ani zájemci o naftový pohon, protože pod kapotu zavítal turbodiesel VM Motori 1995 cm³ (ø 88 x 82 mm) s výkonem 82 k (60 kW)/4300 min^‑1. S dynamikou benzinových verzí se samozřejmě srovnávat nemohl, bodoval však úspornějším provozem (6,2/8,1/9,1 litru nafty na 100 km). Design karoserie vytvořilo vlastní stylistické středisko automobilky a zpočátku byl odbornou i laickou veřejností hodnocen jako dost nezvyklý a možná až příliš extravagantní.

Novinky v podobě obdélníkových světlometů, plastových nárazníků či zcela zapuštěných vnějších klik dveří za to nemohly. Největší debaty vyvolávala extrémně vysoká a hranatá záď, tedy řešení, ke kterému se některé konkurenční značky odhodlaly až o řadu let později. Výrazně klínovitý boční profil ovšem přinášel nemalé výhody, lepší aerodynamiku, objemný zavazadlový prostor a zdůraznění dynamického stylu. Není proto divu, že jej Alfa Romeo použila i u následujících generací kompaktních sedanů (typy 75 a 155). Nezvyklá řešení se objevila také v prostorném interiéru, přístrojový štít byl ztvárněn jako samostatná kaplička uložená těsně nad základním tělesem přístrojové desky, navíc rychloměr a otáčkoměr měl dole začínající a v opačném směru orientované stupnice.

Odkládací schránka před spolujezdcem byla vyřešena jako zásuvka a digitální palubní hodiny našly výhodnou pozici nad vnitřním zpětným zrcátkem, kde na ně viděli všichni cestující. Na svou dobu bohatá standardní výbava zahrnovala například opěrky hlavy, zadní středovou výklopnou loketní opěru, halogenové světlomety, samonavíjecí bezpečnostní pásy a volant se zvýšenou schopností absorpce nárazové energie. Další obohacení nabídky přinesla první větší modernizace v roce 1981. Tehdy zavedený nadstandardní stupeň výbavy Super (na některých trzích Lusso) nabízel také tónovaná skla, elektrické ovládání oken, kola z lehké slitiny, stírače světlometů, klimatizaci apod. Druhá modernizace proběhla o dva roky později, kdy zároveň skončila výroba verze 1.3. Giulietta dostala hlubší, a tedy aerodynamicky účinnější přední spoiler a plastové vroubkované obložení zadního čela s integrovanými mlhovkami. Široké ochranné lišty dveří, dříve vyhrazené pouze špičkovému dvoulitru, se objevily na celé produkci.

Rozsáhlé změny zaznamenal také interiér, nová přístrojová deska získala zaoblenou kapličku přístrojů a kulaté výdechy ventilace, objevil se volant s kulatým středem a přepracovaná sedadla nabídla ještě více komfortu. Rozhodně nesmíme zapomenout ani na Giuliettu 2.0 Turbodelta, vyvinutou závodní divizí Autodelta. Dvoulitrový motor DOHC měl přeplňování turbodmychadlem, takže dával 170 k (125 kW)/5000 min^‑1, což stačilo na největší rychlost 206 km/h a zrychlení na sto za osm sekund. Těmto výkonům byl samozřejmě přizpůsoben podvozek (větší kola 14“ se širšími pneumatikami, tužší podvozek, posílené brzdy) i interiér, který dostal například přední anatomická sedadla a ukazatel plnicího tlaku na pří-strojové desce. V letech 1983 – 1984 bylo postaveno jen 361 těchto vozů, nepřekvapí proto, že se staly sběratelsky velice cennými kousky. Celkem spatřilo světlo světa 379 691 automobilů Giulietta druhé generace (první v letech 1955 – 1964 zaznamenala 131 715 sedanů), což rozhodně nebyla špatná bilance. Slavné pětasedmdesátky vystřídaly Giulietty na výrobní lince v Arese v roce 1985, do roku 1992 dosáhly 386 773 vyrobených vozů.

Převzato z časopisu

Fotogalerie