ALFA ROMEO SPIDER (1966 – 1993) – Nestárnoucí klasika

Roadster Alfa Romeo Spider se stal mimořádně úspěšným a později přímo kultovním vozem, který vydržel ve výrobě neuvěřitelných 27 let. A letos slaví své 50. narozeniny.

Tato otevřená Alfa nahradila rovněž velmi oblíbenou Giuliettu Spider (1955 – 1962). Její nástupkyně měla světovou výstavní premiéru na ženevském autosalonu 1966. Využívala ze sedanu Giulia (resp. odvozeného kupé Sprint) vypůjčené pohonné ústrojí i podvozkové orgány. Tvary mimořádně půvabné karoserie byly posledním dílem samotného Battisty Pininfariny. Štíhlé proporce a typický široký prolis na bocích novinka převzala ze studie Giulietta Spider Speciale Aerodynamica, kterou Pininfarina představil již v roce 1961. Nová dvoumístná Alfa Romeo se stahovací plátěnou střechou debutovala pod označením „Spider 1600“, ovšem na definitivní jméno byla v Itálii vypsána veřejná soutěž. Vyhrál návrh „Duetto“, ale kvůli žalobě italského výrobce stejnojmenných sušenek se od roku 1968 Alfa vrátila ke jménu „Spider“. Italové vozu podle tvaru ploché zakulacené zádi dali kuriózní přezdívku „sépiová kost“.

Pouze 990 kg vážící roadster vykazoval vnější rozměry 4250 x 1630 x 1290 mm, přičemž rozvor činil jen 2250 mm (u sedanu Giulia měl 2510, u kupé Sprint 2350 mm). Přední závěsy kol využívaly lichoběžníkovou konstrukci, zadní, poháněná náprava byla tuhá. Čtveřici kotoučových brzd od roku 1967 doplňoval posilovač, řízení bylo maticové. Vynikající čtyřválec DOHC o objemu 1570 cm³ dával na svou dobu nadprůměrných 110 k (81 kW) a spolupracoval s přesně řadící pětistupňovou převodovkou. Motor stimuloval smysly řidiče nejen svou lačností po otáčkách, ale i úchvatným zvukovým projevem. Tříramenný volant, dolů „visící“ ručky otáčkoměru a rychloměru, částečně lakovaná přístrojová deska, dozadu skloněná řadicí páka na středovém tunelu – to vše vytvářelo na palubě Spideru působivou, sportovně romantickou atmosféru. Duetto jezdilo až 182 km/h a jeho průměrná spotřeba činila 10,5 l/100 km. Výroba probíhala ve spolupráci mateřského závodu v Arese (pohonná jednotka, podvozkové skupiny, finální montáž) a továrny Pininfariny v Grugliascu (karoserie a interiér). Od roku 1967 se Spider začal exportovat také do Spojených států. S tím souviselo rozšíření nabídky o silnější motor 1779 cm³ o výkonu 83 kW (114 k). Popularitě Spideru v USA prospěl úspěšný film „Absolvent“. Jeho hlavní postava, ztvárněná mladým Dustinem Hoffmanem, v něm jezdila právě červeným Spiderem.

Druhá generace Spideru debutovala na turínském autosalonu 1969. Nejnápadnější změnou byla hranatá zvýšená záď, která se zároveň o 13 cm zkrátila. Postarala se nejen o modernější vzhled, ale také o zvětšení zavazadlového prostoru z původních 230 na 300 l. Vůz dostal jiné nárazníky, novou masku chladiče, větší zadní svítilny, zapuštěné kliky dveří, souběžně pracující stěrače a širší pneumatiky. Změny nastaly rovněž v interiéru – objevily se zde moderní, nahoře zavěšené pedály, celočalouněná přístrojová deska s lépe stíněnými přístroji, textilní koberce a pohodlnější sedadla s opěrkami hlavy. Již od roku 1968 se nabízel nový základní motor o objemu 1290 cm³ s výkonem 65 kW (88 k), jenž byl určen hlavně mladým motoristům. Těm ani příliš nevadilo, že se i v modernizované karoserii museli spokojit s původním interiérem z Duetta. A pro náročnější byla k dispozici již zmiňovaná „sedmnáctsetpadesátka“. Od roku 1971 se pod kapotu Spideru dostal i špičkový čtyřválec o objemu 1962 cm³ s výkonem 96 kW (130 k), se kterým jel až 195 km/h. Trakční schopnosti zadních kol v tomto případě zlepšoval samosvorný diferenciál.

Dvoulitry se vyvážely hlavně do USA a kvůli přísným americkým emisním normám byly osazeny mechanickým vstřikováním paliva Spica. Třetí vydání Spideru si odbylo premiéru na jaře 1983. Od svého předchůdce se liší delšími nárazníky, zadními svítilnami a hlavně předním i zadním spoilerem. Mohutná přítlačná plocha na zádi ale budila spíše negativní reakce, protože narušovala splývající boční profil karoserie. Do nabídky příplatkových prvků výbavy se vrátila pevná snímatelná střecha (druhá generace ji nenabízela), se kterou bylo možné Spider bez problémů používat po celý rok. V roce 1986 výrobce zavedl další vylepšení – modifikovanou přístrojovou desku, větší zpětná zrcátka z plastu a elektrické stahování oken. Motory vozů určených do USA začaly být vybavovány elektronickým vstřikováním paliva Bosch a katalyzátorem. Koncem 80. let byl Spider na trhu již dvě desetiletí, ale jeho prodeje se stále držely na slušné úrovni. Výrobce se proto rozhodl přijít ještě s další, poslední modernizací.

Poprvé se ukázala světu na detroitském autosalonu v lednu 1990 a o dva měsíce později i v Ženevě. Důkladný facelift dostal na starost ten nejpovolanější – Pininfarina. Tato firma také převzala kompletní výrobu (podvozkové díly a pohonné jednotky samozřejmě i nadále dodávala Alfa Romeo). Provedené změny byly navrženy velmi citlivě a u příznivců Spideru se proto dočkaly kladné odezvy. Vůz dostal zcela přepracovanou záď s průběžným pásem svítilen ve stylu sedanu 164 a místo kritizovaného pryžového spoileru zaujala -decentní odtrhová hrana tvořená přímo novým víkem zavazadlového prostoru. V kabině se objevila pohodlnější sedadla, nové výplně dveří a analogové palubní hodiny. Modernizace zasáhla i použitou techniku. Elektronické vstřikování paliva Bosch -Motronic a katalyzátor výfukových plynů se u dvoulitrové verze staly výhradním řešením. Klesly nejen emise, ale i spotřeba. Zejména řidiče potěšil nově zavedený posilovač řízení. Dvoulitr nyní dával 93 kW (126 k), což 1110 kg těžkému vozu stačilo na největší rychlost 190 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h za 9 s. Na některých evropských trzích se nabízela i levnější šestnáctistovka, ta ovšem zůstala věrná karburátorům. Americká verze Spideru tentokrát jako alternativu nabízela i samočinnou třístupňovou převodovku ZF a získala dokonce airbag řidiče. Poslední klasické Spidery Alfa Romeo sjely z výrobní linky Pininfariny koncem roku 1993. Celkem jich spatřilo světlo světa 124 105 kusů a postupně se staly velmi vyhledávanými yongtimery, takže cena zachovalých kusů stále roste.

ALFA ROMEO SPIDER 2.0 (1990)

POHÁNĚCÍ SOUSTAVA 

Kapalinou chlazený zážehový řadový čtyřválec uložený vpředu podélně; DOHC 2V, elektronické nepřímé vstřikování paliva Bosch Motronic ML 4.1; 1962 cm³ (ø 84 x 88,5 mm), 10:1; 90,5 kW (122 k)/5800 min^-1 a 157 N.m/4200 min^-1; jednokotoučová suchá spojka, pětistupňová převodovka s řazením na podlahovém tunelu (3,304 – 1,988 – 1,355 – 1,0 – 0,791); stálý převod 4,1; pohon zadních kol, diferenciál s omezenou svorností.

PODVOZEK

Samonosná ocelová konstrukce, přední kola zavěšena na lichoběžníkových závěsech, vzadu tuhá náprava; pérování vpředu i vzadu vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; dvouokruhová brzdová soustava s kotoučovými brzdami a podtlakovým posilovačem; maticové řízení s oběhem kuliček a kapalinovým posilovačem, stopový průměr otáčení 10,7 m; pneumatiky 195/60 R15. 

ROZMĚRY A HMOTNOSTI

Rozvor náprav 2250 mm, rozchod kol 1324/1274 mm; d/š/v 4258/1630/1290 mm. Objem zavazadlového prostoru 0,3 m³. Objem palivové nádrže 46 l. Pohotovostní hmotnost 1110 kg. 

PROVOZNÍ VLASTNOSTI

Největší rychlost 190 km/h; zrychlení z 0 na 100 km/h za 10,4 s; spotřeba paliva (EHK 90/120/město) 6,6,/8,7/10,6 l/100 km.

Převzato z časopisu

Fotogalerie