Iveco EcoDaily - Pepek námořník

Nová řada dodávek Iveco EcoDaily je provázena chytrou reklamní kampaní postavenou na notorické známosti Pepka námořníka a jeho nezřízeného příklonu k zeleňoučkému špenátu.

To, že se kreslená postavička bude objevovat na všech materiálech, se dalo při vyhlášení kampaně čekat. Ale, že mým prvním instruktorem při panenské jízdě s EcoDaily bude také Pepek, to mi upřímně řečeno vzalo trochu vítr z plachet.

Jako z reklamy
„Sono Peppone“, byla první slova chlapa, který na mě čekal u novoučkého EcoDaily 35S14 s valníkovou nástavbou, „jsem Pepek“. „No Giuseppe o Giuseppino, s’immagini toroso Peppone“, vysvětlil frajer, jak mu mám říkat a současně nenuceně naznačil, že s ním si tedy jistě anglicky nepopovídám. Naštěstí byly všechny věci zcela jasně ložené, zrovna tak, jako náklad vzadu na valníku. A tak již jen letmý pohled na budovu, svého času největší automobilní fabriky na světě, Lingotto, u níž jsme v Turíně parkovali a mohli jsme směle vyrazit. „Lingotto stavěli podle návrhu architekta Matté Trucca od roku 1916, v roce 1923 ji slavnostně otevřeli a vyráběli zde asi šestnáct druhů Fiatů včetně superznámého Topolina. Celý projekt pětipatrové budovy s testovacím okruhem s klopenými zatáčkami na střeše se velmi zamlouval i Le Corbusierovi – věděl jsi to?“, vyzkoušel mě na úvod Peppone. Stěží jsem spolkl poznámku o přemoudřelém Pepíkovi a nechal se poučit. „Sei Turinesse?“, hodil jsem udičku v naději, že zaboduji. „No, Romano!“ Říman, no hned bylo jasno, odkud vítr fouká. „Ale Fiat nebo Iveco – to je přece Italia vera,“ učinil konec našemu rozhovoru s nádechem patriotismu Peppone.

Jednoduchá instruktáž v kabině EcoDaily sestávala především z vyzvednutí vhodnosti nových materiálů sedaček a přístrojové desky společně se zpracováním středového panelu. „A ještě něco, tady je tlačítko se všeslibujícím označením ECO,“ upozornil Pepek. S potutelným úšklebkem jej stlačil a radostí hned vykřikl: „Vidíš, vypnul jsem klimatizaci – hned šetříme nějakou tu liru, teda euro. Můžeš si otevřít okno, anebo raději na ten knoflík ani nesahej, vždyť je venku dobrých 30 stupňů.“

Bez problémů a překážek
První překážkou na naší spanilé cestě do kopců na Turínem, k Basilica di Superga se stala automatická závora parkoviště. Ne a ne se poslušně zvednou – a tak, věrni reklamní kampani hovořící o chytrosti, ale také svalech Pepka námořníka, jsme si ji zvedli násilím sami. Kupodivu v ní ani nekřuplo, ani nezapraštělo, a tak máme čisté svědomí s Pepponem, že jsme jí neuškodili.Cesta byla volná. Již na kruhových objezdech ve městě bylo znát, že motor o zdvihovém objemu 2,3 l si s naloženou tři a půl tunou poradí s přebytkem výkonu. Common Rail s maximálním výkonem 100 kW/136 k (tedy v této objemové třídě u Iveca nejvýkonnější) se poslušně vytáčel z nízkých do středních otáček a nenechal valníček v úzkých ani při nájezdech na rychlostní silnice či dálnice přesto, že byl hustý provoz. Jeho pružnost mě oslovila.

V době, kdy ostatní automobilky spekulují o zužování optimálního rozsahu otáček (především v rámci dosažení co nejnižších emisních hodnot), EcoDaily si uchovalo svoji pružnost. Je však také pravda, že mám k dispozici „pouze“ pětistupňovou manuálně řazenou převodovku – mimochodem v nabídce standardně drtivě převažují šestistupňové manuální či šestistupňový robot Agile. Já jsem byl však rád za pětistupňovou klasiku, skvěle nám to jelo a nemusel jsem tak moc řadit!Také poslední převodový stupeň, pětka, šla od země, takže jízda byla plynulá a nenucená. Několik drobných městeček a obcí na cestě k bazilice nám nemohlo výrazně zkazit rychlostní průměr. Avšak Peppone měl „oči na šťopkách“ – pravý Říman, viděl i za roh. „Carrabinieri,“ výrazně upozornil před jednou z mnohých zatáček, které vyzývaly hladkým povrchem asfaltu a příhodným sklopením k dynamické jízdě. A opravdu tam byli – pěkně na číhané, jako u nás, schovaní za bukem ve vychlazené Alfě. „Ale na nás si nepřijdou, sono Romano,“ děl Pepek a důrazně při tom kýval levou rukou s prsty sepnutými do špičky.Vylepšená „Ekodejlina“ spokojeně vrčela a já jsem měl na rovinkách možnost ocenit celou řadu nových odkládacích prostor. Příjemný interiér a hlavně velmi pěkné zpracování – žádné drnčení, žádné vrzání plastů. I s valníčkem za zády jsem se cítil velmi civilně – navíc jsem ten štěrk v krabicích nemusel ani nakládat, ani skládat – no řekněte, příjemná projížďka.

Vrchol nabídky
Zhruba v polovině cesty na mě čekal „nový dostavník“. Tentokrát dodávka, ale jaká! Sedmitunová! EcoDaily 70C17A V/P s třílitrovým Common Railem, ale s dvěma turbodmychadly a emisní specifikací EEV (Euro 5). No to víte, sedmituna, přesto, že vypadá pořád jenom jako dodávka, patří do kategorie Heavy Duty, pro kterou platí říjnové normy Euro 5. Je fakt, že zvenčí se ničím moc neliší od pětitunového Daily. Dvojmontáže na zadní nápravě jsou prakticky stejné a nákladový prostor 17 m3 také. Nicméně to kouzlo je především v užitečné hmotnosti – 4,7 t! To prakticky znamená, že do ní lze naložit tolik, co do třech tří a půl tunových menších sestřiček. Šestistupňový overdrive automat Agile činí z jízdy doslovné potěšení. Kdo chce, nemusí se zabývat řazením (i když to v manuálním módu samozřejmě lze) a může se zcela věnovat vlastní jízdě.

Tak s tímto bumbrlíčkem jsme zdolali poslední stoupání a zaparkovali pod honosnou stavbou baziliky Superga. Odměnou byl krásný pohled na Turín pod námi. Naopak turisté a výletníci se mohli pokochat kresleným Pepkem námořníkem a konzervami se špenátem na bocích vozidel EcoDaily v metalizovaném Eco Green vnějším laku.Našel jsem ještě naposledy mého prvního „průvodce po galaxii“ jménem Iveco EcoDaily a poděkoval mu stiskem ruky. „Ciao, a pamatuj, sono Peppone!“, po námořnicku mi stiskl ruku.

Zdroj: Trucker 09/09
Autor: Milan Olšanský

Fotogalerie