Jde o vinu – Řidič nemusí být vždycky vinen

Doposud to tak vždycky bývalo. Za autem ležel přejetý člověk, za volantem byl automaticky viník. Jednoduché a fungovalo to po léta.

Na řidiči se vždycky našel chlup a náhrada škody pro „poškozeného“. Vždyť jsme si to mnohokrát připomínali. A platilo to i v Rakousku. Třeba když náš řidič náklaďáku tam odbočoval doleva a předpokládal, že to před přijíždějícím motocyklem v protisměru ještě bohatě stihne. Nestihl. Motocykl jel 160. A rakouský soud dal za usmrcení motorkáře aspoň malou pokutu, aby pozůstalí něco dostali. Také v Praze na přechodu pro chodce to ze začátku dopadalo stejně: řidič tam srazil přecházející starší ženu, která šla na červenou. Obvodní soud pro Prahu 2 ho nejprve uznal zcela vinným: řidič nejel dostatečně opatrně a měl předvídat přítomnost chodců na vyznačeném přechodu. Byl odsouzen za těžké ublížení na zdraví k tříleté podmínce a k ročnímu zákazu řízení. Skoro stotisíc korun zdravotní pojišťovně už nemělo velkou váhu, když proto jsme přece povinně pojištěni. Odvolací soud byl stejného názoru – odvolání zamítl a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Závěr o vině řidiče odůvodnily soudy tím, že chodkyně přecházela zleva a řidič stojící v levém jízdním pruhu ji prý ohleduplně pustil, i když už svítila červená. Jenomže přes jeho auto odsouzený řidič chodkyni neviděl – ani ona jeho.

Pořádek udělal až Nejvyšší soud  z kamerového záznamu a dalších důkazů pečlivě zhodnotil, že to auto vlevo se nerozjíždělo na zelenou proto, aby chodkyni pustilo, ale proto, že v jeho směru byla ještě červená a možná i z dalšího jiného důvodu. Takže ani jeho prodleva nemohla obžalovanému signalizovat, že se někdo ještě na přechodu pro chodce pohybuje. Po třech letech trápení tedy šťastný konec. K tomu ještě zablýskání na lepší časy i z Ústavního soudu: ten řešil jinou nehodu se stejným obviněním z těžkého ublížení na zdraví: při ní obžalovaný odbočoval vlevo a měl omezit a ohrozit předjíždějícího motocyklistu, který do něj narazil. Ten si při tom způsobil těžké poranění hlavy a další zranění s trvalými následky. Stalo se to v místě, kde bylo dopravní značkou předjíždění zakázáno a navíc zdůrazněno plnou souvislou čarou na vozovce. Snad si čtenář vzpomene, že jsme na vlas stejnou nehodu jednou přinesli: to tenkrát Na Františku v Praze přece odbočovala dodávka, kterou v tu chvíli předjížděl motocyklista přes (dokonce dvojitou!) plnou čáru. Také ten byl nejdřív trestním příkazem odsouzen, nakonec však v hlavním líčení zproštěn. V našem dalším případě musel nápravu zjednat až Ústavní soud.

Úloha soudů

Ne že by z těch rozsudků obecných soudů nebylo patrno, co si o vině na nehodě soudci myslí, vinu řidiče auta ale uznali. Uložili však „pouhých“ 6 měsíců podmíněně, aniž vyslovili skoro vždycky obligátní zákaz řízení. Na náhradě škody ale soud nešetřil:  přes jeden a čtvrt milionu korun. Odvolacímu soudu se i ten „nízký“ trest zdál přísný a snížil jej na 4 měsíce. Snížil také náhradu škody. A tím to mělo skončit, když Nejvyšší soud dovolání odmítl. Jenže neskončilo. Potvrdilo se, že se člověk nemá dát. Až Ústavní soud změnil stereotypní praxi o tom, že řidič je vždycky vinen.

Co se vlastně stalo ? 

Na dlouhém přehledném úseku silnice mimo obec chtěl řidič automobilu odbočit vlevo. Auta za ním proto zpomalila a první z nich jej podjelo zprava. V průběhu odbočování však všechny předjel motocykl, který do odbočujícího vozidla narazil. Podle znalců uběhla od chvíle počátku předjíždění motocyklu do nárazu doba 5 sekund. To soudy vyhodnotily jako dostatečnou dobu, během které měl odbočující řidič zjistit, že je předjížděn a dodržet příkaz zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého má v § 21/1 uložené povinnosti – tedy nejen dávat znamení o změně směru jízdy, ale musí dbát zvýšené opatrnosti a nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním. Podíl motocyklisty zhodnotily soudy sice jako vyšší – nejen, že porušil zákaz předjíždění, ale i maximální povolenou rychlost a zákaz řízení pod vlivem alkoholu – ale jistý díl zavinění byl shledán i u řidiče automobilu, který podle rozsudků buď situaci za sebou nevěnoval dostatečnou pozornost vůbec nebo jen nedostatečně a motocykl přehlédl. To vzdor dostatečné viditelnosti a přehlednosti vozovky. Tak to také odpovídalo dosavadní praxi soudů – dokonce i toho Nejvyššího. Přesto Ústavní soud dospěl k jinému – pro nás potěšujícímu – závěru. Z předlouhého ústavního nálezu vyjímáme: Při posuzování trestní odpovědnosti řidiče za nehodu je třeba zhodnotit jednak případné porušení dopravních pravidel, ale i to, zda měl řidič možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. Pak se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě. Jeho podstatou je, že se řidič v provozu může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou pravidla silničního provozu dodržovat. Přirozeně až do chvíle, kdy konkrétní situace signalizuje opak.

Nejvyšší soud

Zajímavé je, že sám Nejvyšší soud v jiném rozsudku moudře uzavřel, že „…nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje v jeho směru jízdy…“ Dál však varoval: „… skutečnost, že jiná osoba porušila dopravní předpisy a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou situaci, neomlouvá řidiče, jestliže sám porušil povinnost stále ovládat vozidlo a počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena. Otázka spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu…“. Ústavní soud akcentoval právě tu otázku přiměřenosti spoléhání: vyšel ze zjištění, že závěr o vině by v tomto případě připadal v úvahu pouze za situace, kdy by řidič automobilu měl vědomost o tom, že se za ním pohybuje motocykl. A výslovně uvedl: 

Řidič osobního auta (a zřejmě každý řidič) se může v souladu se zásadou omezené důvěry spoléhat na to, že když s dostatečným předstihem a řádně dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svou vůli odbočit vlevo a ověřil si, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Ve zmíněném ústavním nálezu Ústavní soud vyšel z toho, že odbočování vlevo patří mezi nejsložitější a nejnebezpečnější manévry na silnici. V souzeném případě to tak opravdu bylo: Řidič automobilu musel nejen pozorovat protisměr, pohyb chodců a ostatních účastníků, provoz za sebou a ještě dávat pozor na předjíždějící automobil zprava, v těsné blízkosti a ne úplně obvykle.

Vina motocyklisty byla nesporná: předjížděl v místě, kde to bylo (dokonce dvojnásobně) zakázané, po požití alkoholu a ještě nedovolenou vysokou rychlostí. To všechno byla úmyslná porušení zákona. K tomu ještě zřejmě bylo třeba přičíst i porušení § 17 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když řidič nesmí přece předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost nutnou k bezpečnému předjetí a ovšem jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo (-a) která hodlá předjet. Zákaz platí i v případě, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a konečně i tehdy, jestliže by ohrozil nebo omezil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Ústavní soud si povšiml i neúplnosti a nekonkrétnosti znaleckých posudků, které např. rychlost motocyklu jen odhadly, a považoval je v některých směrech za pochybné. Vytkl, že soudy vpodstatě závěry posudků nekriticky převzaly. Výslovně uzavřel: „Soudy ze skutečnosti, že došlo k dopravní nehodě, dovodily závěr o vině, aniž připustily jakoukoli pochybnost. Nerespektovaly princip „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch). Pro nás je stěžejní shrnutí citovaného nálezu: „…Nelze totiž považovat za nepřiměřené, spoléhá-li řidič na to, že pokud se již dříve o situaci za sebou přesvědčil a nic nenasvědčovalo tomu, že bude předjížděn v místě zákazu předjíždění, nesledoval již výhradně situaci za sebou, ale i vedle sebe a před sebou.“

Ústavní soud

Ústavní soud tedy stereotypní závěry obecných soudů o vině řidiče (téměř vždy jen proto, že došlo k nehodě) označil v daném případě za extrémně vadné a současně zdůraznil, že je třeba vždy zvážit, zda podstatně závažnější a úmyslné porušení dopravních předpisů poškozeným nemůže řidiče vyvinit. Zablýsklo se tedy na časy. Opravdu opatrný čtenář by měl jednací číslo citovaného nálezu Ústavního soudu vozit u řidičáku. Je to IV.ÚS 3159/15.

Převzato z časopisu

Fotogalerie