Dávejte si pozor – Kýchnout není jen tak

A nemusí jít zrovna o starou paní, která kýchla a zlomila si obratel. I kýchnutí za volantem může mít  hrozivé následky.

Tehdy řídila mladá žena osobní automobil a narazila do vozidla jedoucího před ní. Došlo k nehodě, při které posádka prvního vozidla utrpěla vážná zranění. Když se zjišťovalo, proč nedodržela bezpečnou vzdálenost, hájila se, že zrovna musela kýchnout a přestala své auto ovládat. Při zmírnění rychlosti vozidla před ní už nestačila zareagovat a narazila. Za nehodu nemůže. Výmluva nebo pravda? Vždyť to přece známe: při kýchnutí se nadýchneme a zavřeme oči. Skutečně aspoň chvilku nejsme schopni nic jiného, natož se věnovat řízení vozidla, odhadovat vzdálenost nebo brzdit. Takže v tu chvilku opravdu nic neovládáme, ani sebe, ani vozidlo. Znamená to tedy, že jsme nevinní, když se zrovna něco stane? Policie skutečně mladou ženu obvinila z trestného činu ublížení na zdraví – způsobení těžké újmy z nedbalosti podle § 147 trestního zákona. Šlo dokonce o to, zda její jednání nekvalifikovat podle druhého odstavce, když přece jistě šlo při řízení vozidla o porušení důležité povinnosti uložené zákonem. A horní hranice trestu odnětí svobody je v tom případě dokonce čtyři roky. To za předpokladu, že nehodu a zranění zavinila.

Vraťme se ale na začátek trestního zákoníku: tam se vysvětluje, že nedbalostní zavinění přichází v úvahu tam, kde pachatel věděl, že může zájem chráněný trestním zákonem porušit nebo ohrozit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se to nestane (§ 16/1a – vědomá nedbalost). Nebo to sice nevěděl, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (§ 16/1b – nevědomá nedbalost). Jak tam ale zařadit kýchnutí: řidička věděla, že kýchne, ale pak už se nemohla v rozhodnou chvilku ovládat. Nebo to přišlo úplně náhle – nevěděla – a jak tedy nehodu mohla zavinit? Tady jsou ovšem paragrafy krátké. Na pomoc musí přijít lékařská věda. Ta o kýchnutí ví všecko. Musí tedy právníkům poradit.

Kýchací reflex

Kýchání je vlastně reflex z podráždění trojklanného nervu. Ten je možné podráždit různě jaksi vnitřně nebo zevně chemickým nebo fyzikálním podnětem. Přece to známe – může se nám chtít kýchnout z prachu, pylu nebo v důsledku vdechnutí jiné dráždivé látky nebo třeba i jen z prudkého světla, z napětí, z leknutí. Vždyť se často kýchá zvlášť tam, kde se má někdo skrýt a bojí se prozrazení. Takže příčina kýchnutí může pocházet zevnitř organizmu nebo i zvenčí, mimo něj. Dochází k tomu tak, že buňky na sliznici zachytí alergen a dochází ke stejné reakci, jakoby šlo o choroboplodnou bakterii nebo virus: organizmus se brání.

Nelze se ovládnout 

I z vlastní zkušenosti víme, že v tu chvíli se neovládáme. Můžeme sice někdy kýchnutí trochu potlačit, většinou tomu ale necháme volný průběh: náš organizmus chce toho nežádoucího návštěvníka vyhnat, zbavit se podráždění. Tělo se vzepne a jeho příčinu vypudí. Co se při tom děje, víme dobře. Máme-li včas po ruce kapesník, ještě to ve společnosti jakžtakž ustojíme. Máme-li ale v rukou volant …? Přesně řečeno, nejde jen o tu chvilku kýchnutí. Celé to má jakousi předehru, během které si přece uvědomujeme, že to přijde. Čas, během kterého stále ještě lze něco dělat. Zvlášť když děláme něco tak složitého a odpovědného, jako je řídit auto.

Z lékařského hlediska

„Z lékařského hlediska má tato reakce nikoliv bleskový či okamžitý průběh, ale je předcházena tzv. prodromy (přípravnými fázemi), které vyžadují určitý čas. Reakce kýchnutí vyžaduje neuroreflexní souhru více faktorů. Obvykle počíná pocitem svědění či šimrání v nosní dutině či při kořenu nosu, projektující se do oblasti víček. Následuje nádech, obvykle hluboký – a teprve potom dojde k vlastnímu expresivnímu vypuzení vzduchu se zvukovým efektem. Celý proces přípravy trvá nejméně několik sekund, pět a více), v jejichž průběhu dojde k uvědomění si vlastní reakce na slizniční podráždění. V tomto prodromálním období je člověk schopen alespoň částečně se připravit na fázi vlastního kýchnutí (během kterého obvykle zavře oči, předkloní hlavu, event. si zakryje ústa apod.). Z hlediska řidiče lze předpokládat že se jedná o poměrně dostatečný čas pro přípravu na vlastní reakci – kýchnutí.“ Takže naše mladá žena neuspěla. Vyšetřovatel zhodnotil celou událost v souladu s lékařskou zprávou: v době té „předehry“ kýchnutí může řidič alespoň pevně uchopit volant, sundat nohu z plynu, brzdit nebo jinak reagovat, např. nasměrovat vozidlo ke krajnici, udržet či změnit jeho směr apod. 

Nejedná se tedy o stav, který okamžitě, ve vteřině a bleskurychle zcela znemožní řidiči aspoň částečně ovládat vozidlo, který znemožní zabránit kolizi s jiným vozidlem. Doba několika sekund, které si to všechno vyžádá, umožňuje leccos. Vždycky bude záležet na tom, jak tuto dobu řidič využije. Rozhodně se tedy nejedná o vteřinu vlastního kýchnutí, ale o to všechno, co mu předcházelo. I když samozřejmě jsme každý jiný a jinak reagujeme na podněty, s nimiž se musí tělo vypořádat. Společným měřítkem musí být bezpečné ovládnutí vozidla, aniž dojde k nehodě. Stůj co stůj, ať to stojí co stojí! Kapitán lodi také musí loď bezpečně dovést do přístavu, i když se mu chce kýchat. Kýchnutí není to jediné, co musíme usměrnit a překonat, aniž se něco stane. Vždyť známe i případy píchnutí vosou či včelou – a přece kvůli tomu nesmíme nabourat. Vím to z vlastní zkušenosti: dodnes si pamatuji, jak mi při jízdě na kole ze strmé Benešovské ulice v Praze vlétla vosa za košili. Ještě dnes cítím, jak jsem křečovitě držel řídítka, než jsem zastavil. Ale že bych je byl pustil? Nebo že bych nebrzdil?

Zmýlená neplatí

Už je to dávno a ani dnes by mne nenapadlo pustit volant nebo do někoho dokonce najet. Vždycky si přece můžeme situaci přiblížit, pomyslíme-li, že by byl v sázce život našeho dítěte nebo někoho blízkého: také bychom udělali všechno, aby se nic nestalo. A musíme to udělat i tehdy, když o ty blízké nejde. Je to vlastně úplně stejné. Takže naše mladá žena neuspěla. A bylo jedno, jestli se jen vymlouvala a chtěla z paragrafů vyklouznout, nebo zda opravdu kýchla a na tu sekundu zavřela oči. Nehodě měla zabránit už chvilku předtím. A bylo také jedno, jestli to nakonec byla nedbalost vědomá nebo nevědomá…

Převzato z časopisu

Fotogalerie