Dodge Charger (1970) – Trochu jiná zelená

Pod pojmem „zelený automobil“ si většina lidí vybaví buď vojenský speciál, nebo nějaký moderní ekologicky se tvářící vůz. Toto je ale jiný případ. A přitom i tento Dodge Charger
z roku 1970 je zelený. Opravdu hodně zelený, v odstínu zvaném „Sublime Green“.

První generace Chargeru se na trhu objevila roku 1966 a technicky vycházela z typu Dodge Coronet – šlo o tzv. B-body platformu koncernu Chrysler. Z hlediska designu byla nejvýraznějším prvkem výhradně dvoudveřového kupé pozvolna splývající záď (fastback), která se krátce předtím objevila jako novinka u konkurenčního Rambleru Marlin koncernu AMC. Nutno ovšem dodat, že ztvárnění v případě Dodge bylo o poznání čistší a elegantnější. Pod kapotou byly výhradně motory V8.

Druhá generace přišla už po dvou letech. Charger modelového roku 1968 byl výrazně odlišný od předchůdce a poněkud narostl do délky. Tehdejší ředitel značky ­Dodge Robert B. McCurry mluvil o „full-sized sports car“ a zdůrazňoval jeho „jet-age aerodynamic styling“. Také už nešlo o fastback, i když široké zadní sloupky jistou návaznost evokovaly. Zadní okno ale jejich linii nekopírovalo, nýbrž bylo mnohem strmější. To se mimochodem při pozdějších měřeních ukázalo jako aerodynamicky nepříliš šťastné. Výraznými novými prvky byly dvojité prolisy na dveřích a také víčko nádrže umístěné shora na blatníku, inspirované závodními vozy. Zachované naopak zůstaly kryty předních světlometů. Z hlediska tržní pozice Charger doplňoval menší Plymouth Barracuda v konkurenčním boji proti veleúspěšnému (a také o kus menšímu) Mustangu. Ve druhé generaci bylo poprvé možné objednat Charger se šestiválcem, ale drtivá většina kupců zůstala u osmiválců, jichž se v nabídce objevilo hned několik. Modelový rok 1970, v němž byl vyroben i vůz na fotografiích, se od předchozích odlišoval spíše drobnostmi: na přídi se již neobjevila typická „špice“, zato nárazník rámoval celou masku včetně zakrytých světlometů. Zezadu si povšimneme zcela jiných skupinových svítilen v podobě pásu místo známějších čtyř kulatých segmentů ročníku 1968. V interiéru došlo k přesunutí spínací skříňky z palubní desky na sloupek volantu a modely s manuální převodovkou dostaly známou „pistolovou“ rukojeť. Mezi příplatkové položky patřila například klimatizace, tempomat, rádio a nově pro rok 1970 také otevírací střešní díl. Přední sedadla mohla mít buď podobu lavice, nebo dvou samostatných sedadel, ovšem výraznější boční vedení se nedalo očekávat ani v jednom případě.

Ani druhá generace Chargeru nepobyla v nabídce dlouho, pouhé tři roky, roku 1971 už dorazila generace třetí. Nicméně právě vozy druhé generace se nejvíce zasloužily o slávu řady Charger, a to především svými filmovými rolemi. Tou jednoznačně nejznámější je černý vůz „záporáků“ ve filmu Bullittův případ. Nemalou popularitu si ovšem získal i oranžový Charger ročníku 1969 pojmenovaný General Lee a vyzdobený vlajkou Konfederace na střeše ze seriálu Dukes of Hazard.

Majitelem čerstvě renovovaného Chargeru z posledního roku výroby druhé generace (tedy 1970) je známý jihomoravský restaurátor a milovník „amerik“ Darek Haumer. Darek má rád fullsize auta, hlavně Cadillacy a pick-upy, ale nyní chtěl přidat do sbírky ještě nějaký muscle car. Ovšem i tak měl zálusk na něco většího než třeba Mustang, Camaro nebo Challenger. Takže volba padla na Charger, jenž s délkou skoro 5,3 metru splňoval velikostní kritéria.

Není to ovšem Darkův první Charger. Před časem koupil v Kalifornii jiný kus v hnědé barvě s osmiválcem 383 (číslovka udává objem v kubických palcích, takže 383 odpovídá zhruba 6,3 litru) a také jej ve své dílně kompletně renovoval, už tehdy s úmyslem nechat si Charger ve vlastní sbírce. Pak se však našel zájemce, který vůz na Darkovi prý doslova „vybrečel“ – míněno ovšem v dobrém. A tak se jihomoravský restaurátor rozhodl poohlédnout po jiném kousku, pokud možno s větším motorem.

Volba padla na agregát 440 V8 Magnum, tedy jednotku s objemem 7,2 litru, jedním čtyřkomorovým karburátorem Holley a výkonem 380 koní (SAE). V Chargeru byl k mání i ještě výkonnější motor 426 Hemi, tedy „sedmilitr“ s polokulovitými spalovacími prostory a výkonem 425 k. Těch ale bylo vyrobeno podstatně méně, mimo jiné proto, že byly ve své době o poznání dražší: základní Charger stál v roce 1970 bez příplatků 3711 dolarů a příplatek za Hemi činil 648,25 USD. Navíc Hemi si mezi milovníky Amerik postupně získal doslova kultovní status. Výsledkem jsou dnes zhruba dvojnásobné ceny Chargerů s motory 426 Hemi oproti běžnějším 440 Magnum. Kromě toho Hemi podle informací ze zámoří vyžaduje složitější údržbu.

Pokud jde o výkony, Dodge Charger 440 Magnum se samočinnou převodovkou zvládne zrychlení 0–100 km/h za 6,4 s, oblíbenou americkou disciplínu sprint na čtvrt míle za 14,4 s a na dvoustovku se dostane za působivých 31,6 s. Pro srovnání: soudobý Jaguar E-Type se šestiválcem 4,2 litru a „automatem“ pro americký trh potřeboval pro akceleraci 0–200 km/h o rovných 10 sekund víc. A pak tady máme samozřejmě zvuk osmiválce, a ten je přesně takový, jaký byste čekali: dole temné bublání, s rostoucími otáčkami postupně vyšší a ostřejší. Údaj o otáčkách motoru ale zůstává řidiči utajen, protože otáčkoměr na palubní desce Chargeru chybí.

Tento konkrétní vůz byl dovezen v předrenovačním stavu z Kalifornie. Přestože se Darek cestám přes Atlantik rozhodně nevyhýbá, v tomto případě koupil vůz na základě fotografií a nechal si jej transportovat do střední Evropy. Stejně počítal s víceméně kompletní renovací, ke které pak také skutečně došlo. Navíc při renovaci prvního Chargeru získal zkušenosti, takže práce na tom druhém šly ještě o něco rychleji – trvaly od září 2019 do konce ledna 2020.

Renovace se dotkla v podstatě celého vozu, snad jen na spodek motoru se nemuselo sáhnout – proměření tlaků ve válcích ukázalo dobré hodnoty. Ostatně i svezení potvrzuje dobrou kondici osmiválce. Hlavy ovšem už sundané byly, měnila se veškerá těsnění, protimrazové zátky, rozvody (zde řešené řetězem), svíčky s kabely, rozdělovač, čidla a další periferie. Čtyřkomorový karburátor Holley je koupený úplně nový, ovšem spíše z estetických než technických důvodů. Ani převodovka velkou péči nepotřebovala, stačilo přetěsnění a výměna olejové náplně. Zato karoserie byla hodně zrezavělá, a tudíž prošla kompletní rekonstrukcí. Stojí za zmínku, že černý pruh na zádi je lakovaný, nikoliv lepený.

Nová je převodka řízení, posilovač a prakticky celý brzdový systém, od posilovače přes hlavní brzdový válec až po trubky a hadice. Brzdy samotné jsou mimochodem bubnové na všech čtyřech kolech, ovšem brzdný účinek je slušný, samozřejmě v měřítkách doby. Nové jsou i ráfky kol, nepředstavujte si ovšem žádnou lehkou slitinu, na to se hrálo možná v Evropě. Tady se na hmotnosti nešetřilo, a tak přišla ke slovu ocel... Už z tohoto výčtu je zřejmé, že pokud jde o díly, na Charger je k mání prakticky všechno. Díky poměrně vysokému počtu prodaných kusů (jen za rok 1970 se vyrobilo skoro padesát tisíc Chargerů) se dá sehnat dokonce i tzv. bižuterie, tedy všemožné lišty, krytky a podobně.

Technické údaje

Poháněcí ústrojí
Zážehový, kapalinou chlazený a atmosféricky plněný osmiválec do V/90° (440 Magnum), uložený vpředu podélně; OHV 2V; čtyřkomorový karburátor Holley, 7206 cm³ (ø 109,7 x 95,3 mm); 10,0:1; 279 kW (380 k)/4600 min^-1 a 651 N.m. Třístupňová samočinná převodovka Chrysler TorqueFlite s kapalinovým měničem momentu (2,45–1,45–1,00–Z 2,20), stálý převod 3,23. Pohon zadních kol.

Podvozek
Samonosná ocelová konstrukce; přední kola nezávisle zavěšena, vzadu tuhá náprava; odpružení vpředu vinutými pružinami, vzadu podélnými půleliptickými listovými pery; dvouokruhové kapalinové bubnové brzdy s posilovačem; ráfky 8x15, pneumatiky 245/60 R15.

Rozměry a hmotnosti
Rozvor náprav 2972 mm, rozchod kol 1520/1500 mm; d/š/v 5296/ /1946/1346 mm; hmotnost 1710 kg, objem palivové nádrže 72 litrů.

Provozní vlastnosti (údaje výrobce)
Největší rychlost 213 km/h; zrychlení 0–100 km/h za 6,4 s; ­spotřeba ­paliva 27,9 l/100 km.

Převzato z časopisu

Fotogalerie