Luxus na ringu

V jednu chvíli je lobby stuttgartského hotelu Imperial zalité ranním sluncem. Najednou se však zdá, že někdo vypnul sluneční vypínač a světlo zmizelo. Něco strašně velikého přijelo před hotel a vrhlo na něj obrovský stín. Myslím, že Maybach dorazil.

Pakliže jste ještě nikdy neviděli Maybach v reálu, věřte mi, že je skoro dvakrát tak velký, než jak jste si ho představovali.I když ho postavíte vedle americké prodoužené limuzíny, bude vypadat lépe a mohutněji. Je to jako kdybyste srovnávali masivní jachtu Sunseeker s úzkým a dlouhým parníkem. Maybach je k dispozici ve dvou velikostech – extra large (opravdu jsem něco dokázal) a jumbo (jsem fakt bohatý).

My máme připravené jumbo – Maybach 62 dlouhý 6,17 m. Přivezl ho řidič Hanns, takže já budu moci vychutnat jak řízení, tak pobyt na zadních sedadlech. Před odjezdem však musím Hannsovi vysvětlit, kam vlastně jedeme...

Design Maybachu je impozantní, vždy mu však chyběla určitá vznešenost. Když venku před hotelem naplňujeme zavazadlový prostor auta, hlouček dojatých lidí, který nás pozoruje, nám dává možnost okusit ten vzácný pocit, který zažívají pouze skutečné celebrity. Kdyby jen věděli...

Když opouštíme městské hemžení Stuttgartu, Hannsovi pomalu začíná docházet náš nápad jet se skoro třítunovým monstrem na Nürburgring. Mnohem raději by nám totiž ukázal nějaké staré zámky, před nimiž bychom si mohli udělat několik obyčejných fotek, kterých už vyšly tisíce.

Místo toho ho chceme vzít na nejvyzývavější okruh světa a projet ho tak rychle, jak to jen půjde. Už je jasné, že to Hannsovi začíná docházet. Máme jedno z vůbec nejsilnějších aut světa, vybavené přeplňovaným dvanáctiválcem 5,5 l o výkonu 550 k a točivém momentu 900 N.m. Je to tedy výzva, zda dokáže něco tak velkého jako menší bungalov předvést pár vzrušujících kol. Uvidíme. Za chvíli to zjistíme, začínáme se právě blížit do pohoří Eiffel.

Vzadu je v Maybachu mimořádná atmosféra. Normálně bych hned útočil na sedadlo řidiče, prodírat se s šestimetrovým autem v ranní špičce německou dopravou je ale mnohem lepší ze zadních křesel. Ještě žádné auto mě taknerozmazlovalo. Kilometry zatím jen klouzavě ubíhají.

Hanns nás vyrušil prudším sešlápnutím plynu. V cukuletu se na rychloměru, umístěném pro možnost kontroly vašeho řidiče nahoře uprostřed před zadními sedadly, objeví 200 km/h. Odkud se ta rychlost bere? Vždyť nebylo vůbec nic slyšet. Tohle je vážně rychlé auto, asi požádám Hannse o zápůjčku. Začínám mít chuť na řízení.

Když usedám do kapitánského sedadla, nejsem nijak překvapen. Vnitřek se mi totiž zdá důvěrně známý. Je tu možná trošku více dřeva či několik dalších tlačítek v okolí voliče samočinné převodovky, které opticky posunují laťku vnímání směrem vzhůru, jinak se ale jedná o příjemný Mercedes třídy S.

Na ring je to přibližně dvě hodiny jízdy a u nás v autě převládá zamlklá atmosféra. Už dlouho totiž jedeme kolem rychlostního limitu 130 km/h. Hanns nás informoval, že některé úseky dálnic jsou nyní limitovány na 130 km/h díky poměrně silné pozici strany zelených. Naštěstí nekontrolují celou dálniční síť, ale pouze část. Před námi se objevují další značky s číslem 130.

Když plynový pedál pevně zašlápnete do tlustého Wiltonu na podlaze, velký V12 si jen povzdychne. V okamžiku je ze 140 km/h 200 a dále potom 240, aby nás okolní doprava nasměrovala zpátky na 220 km/h. Nejpůsobivější ale je absence jakéhokoliv hluku, slyšíte pouze ševelení z oblasti zadního sloupku, jinak zkrátka nic. Auto působí strašlivě nenuceně.

Vůbec nemáte pocit, že ho tlačíte do něčeho, co nechce. Kdoví, na kolik by se rozjel, kdyby neměl omezovač rychlosti nastavený na 250 km/h. Jeden renomovaný německý časopis naměřil Maybachu 62 zrychlení na 160 km/h za 13 s a akceleraci z 80 do 160 km/h za 4,2 s, což jsou čísla z oblasti BMW M3. Když jsme se blížili k Nürburgringu a silnice se začala mírně klikatit, auto mi poskytlo první informace o svém chování.

Až do té doby jsem totiž jel vlastně jenom rovně. A zjišťuji, že zatáčení není zrovna dvakrát příjemné. Mám totiž nastaven nejkomfortnější mód podvozku a auto se přehnaně naklání. K čemu bych to přirovnal? Už vím, ke starému Citroe¨ nu 2CV. Začínám pochybovat o našem nápadu na zdolání Nordschleife s tímto autem, které má nejenom nadváhu, ale je také alergické na zatáčky. To by nemuselo dobře dopadnout.

S určitou nervozitou v žilách přijíždíme na jednu z vyhlídek na trať. Po několika minutách pozorování jsme zde zahlédli kroužící Carreru GT a její ječící desetiválec, své testování zde však také prožíval připravovaný Mercedes C 55 AMG nebo BMW X5 a jeho menší bratr X3. Nikdo z nich určitě netuší, že tenhle Maybach bude za chviku mezi nimi.

Stojíme tady už třicet minut. Teď nastává čas na sebrání veškeré odvahy a koupení lístku. Kolik kol mám koupit? Dvě? To by asi nestačilo. Na druhé straně, deset by už bylo asi moc. Rozhodl jsem se tedy pro šest. To je tedy zhruba hodina na trati, která přijde na výhodných 76 eur.

Když jsem přišel od kasy zpět k Maybachu zaparkovanému na parkovišti, stál okolo dav lidí. Hanns odvádí vynikající práci, když vykládá fascinující fakta tohoto auta: 600 Wattů zvukového výkonu s funkcí dolby surround; zadní světla tvořená 528 světelnými diodami; půl čtverečního metru solárních článků pomáhajících s cirkulací vzduchu, když automobil stojí zaparkován na místě; elektricky poháněné zadní dveře ovládané tlačítkem. Tento výčet by mohl klidně pokračovat ještě na dalších stránkách.

Končí však veškerá legrace. Je čas nasadit helmu a odvážit se vyjet z přeplněného parkoviště. Podvozek jsem nastavil na stupeň tři (komfortní, normální a řekněme ring), zasunuji lístek do čtečky a závora se otevírá. Konečně tedy vyrážím vstříc Zelenému Peklu s fotografovým chichotáním za zády.

Na přibližně třináctikilometrovém okruhu plném zatáček, stoupání a klesání nám nehrozí žádné nebezpečí. Skvělá navigace totiž celý okruh zná, takže mi na displeji uprostřed přístrojové desky ukazuje přicházející zatáčky. Už po několika zatáčkách začínám měnit svůj názor na Maybach. Auto je rychlejší, než jsem si představoval, tuhé nastavení tlumičů dokáže skutečně divy.

Velké auto na okruhu dokonale vyniká. Naštěstí kolem nás není velkýprovoz. Když vjíždím na známý Karussel a najíždím do ostré pravé zatáčky přes obrubníky, síla motoru náhle mizí. Po chvilce se navrací a já zjistil, že jsem nechal zapnuté ESP. Jeho zcela přirozená reakce mě v tom soustředění trochu překvapila. ESP od tohoto okamžiku vypínám.

Po všech těch zatáčkách je skoro šok dojet konečně na cílovou rovinku. Je zařazená pětka a auto doslova hltá vzdálenost mezi mnou a cílovou čárou. Projíždím kolébavě ještě jedno kolo a přijíždím ke vzrušenému Hannsovi, který mi to stopoval. „Zajel jste to za osm minut a něco,“ křičí. Možná je to příliš optimistické, ale zaručeně rychlejší, než jsem očekával. Nechce se mi věřit, že ještě fungují brzdy.

Přestože se je snažím v mezích možností příliš nenamáhat, tři tuny hmotnosti dokáží své. Maybach je naštěstí vybaven obludnými třmeny s dvakrát čtyřmi pístky na každém kole a kotouči o průměru 376 mm vpředu. Když jedete s autem o rozvoru skoro 4 m, je těžké úspěšně se vyhýbat obrubníkům lemujícím zatáčky.

Podvozek je ale absorbuje překvapivě snadno, a tak to zkouším znova a znova. Předjíždí mě několik motorkářů, kteří, když mě míjejí, postaví své stroje na zadní – paráda. Jízdu si dokonale užívám. Při tom všem mi Maybach chladí a masíruje záda. Schumachere, užírej se závistí...

Když jsem se připravoval na další kolo, zahlédl jsem, jak na trať vyrazil předsériový Bentley Continental GT. Teď by to mohla být skutečná zábava. Sakra, na přístrojové desce na mě svítí varování, že mám přehřáté brzdy. Ne! Teď ne! Jejich funkčnost se zdá být podle chodu pedálu v pořádku, ale přesto musím být opatrnější, intenzivněji brzdit motorem a rychleji najíždět do zatáček.

Jakmile varování zmizelo, dohnal jsem Bentley.Možná auto pochopilo, že v tuto chvíli šlo o hodně... V sekci Flugplatz nasazuji na předjíždění. 550 koní a 2855 kg dělají v klesání svou práci dokonale. Škoda, že nevím, co si řidič toho Bentleye myslel.

Ještě jedno kolo. Mám ho projet v klidu a ochladit brzdy nebo mám absolvovat další ostré svezení? Co byste dělali vy? Kontrolka brzd se opět rozsvítila. Je to však tím, jak jsem na konci předchozího kola zastavil takřka z 220 km/h. Brzdná síla neuvadá, a tak usuzuji, že varování je poněkud předčasné. Vyrážím tedy ostře vpřed. Moje noční můra s Maybachem na „ringu“ se rozplynula.

Hanns se chopil řízení směrem na letiště. Přestože nás poměrně tlačí čas, nemusíme využívat všech „koníků“ motoru. Hanns totiž zná cestu s minimálním provozem. S Davidem jsme v ledničce objevili láhev šampaňského. Jsou tu i skleničky, takže než dojedeme na letiště, stihneme ji vypít.

Přiznání. Až dodnes jsem si o Maybachu nemyslel nic valného. Díval jsem se na něj jako na ošklivé, namyšlené, nabubřelé a nesmyslné auto. Jakmile jsme se však pohybovali po dálnici na rozmezí 230 až 250 km/h a usrkávali šampaňské, už jsem si tímto názorem nebyl tak jistý jako dříve. Je to skutečně dokonalý způsob cestování. Už jsem si také zvykl na jeho vzhled.

Nemá sice tolik osobitosti jako Rolls-Royce, ale možná právě díky určité bezvýraznosti může oslovit zákazníky po celém světě.A navíc, rychlost Maybachu na Zeleném Peklu byla překvapující. Klidně bych ho nominoval do soutěže o nejlepší okruhové auto roku.

Maybach 62

Motor přeplňovaný V12, 5513 cm3

Výkon: 405 kW (550 k)/5250 min-1

Točivý moment: 900 N.m/2300-3000 min-1

Převodovka: 5A

Zrychlení 0-100 km/h: 5,4 s

Největší rychlost: 250 km/h

Výkonová hmotnost: 7,05 kg/kW

Základní cena: cca 14 mil. Kč

Podle časopisu evo

text: Harry Metcalfe/Petr Hanke

foto: David Shepherd

zdroj: Auto rating 10/2003