Právo – nehody – Umazat 3 body?

Večer mi drnčí telefon. Volá starý kamarád, kdysi zasloužilý mistr sportu. Motocyklová hvězda. Prý mu chtějí sebrat řidičák a co má dělat: jen náhodou se dozvěděl, že nahrabal deset bodů a řidičák je na vlásku.

Dobrá rada je jako vždycky drahá: přes čtyři tisíce korun. Navíc stojí celý den času. Zákon přece umožňuje odečíst tři body z registru řidičů, když absolvujete školení bezpečné jízdy za účelem odpočtu bodů. Takže každému v té situaci nezbývá než buď jezdit opravdu při zdi a počkat rok, kdy se automaticky odmažou čtyři, nebo za dva roky osm nebo tři roky, kdy se odečtou všechny zbývající body (§ 123e zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ). Nebo je tu druhá možnost to školení bezpečné jízdy postoupit. A protože kamarád jezdí denně z práce a do práce přes šedesát kilometrů a pak ještě najede něco navíc, je to riziko vysoké. I on si bohužel myslí, že bez přestupků jezdit nejde. Jde. Jen se na to musí dávat hodně pozor. Kdo ale jezdí denně, z povolání, ve dne v noci a za každého počasí, o tom ví své. Nahrabete body ani nevíte jak. A dotáhnout to do dvanácti, znamená často i ztrátu profese, zaměstnání i obživy. Takže žádná legrace. Takže i když jsem to nepotřeboval, jeli jsme spolu: on protože musel, já ze solidarity a zvědavosti. Jak to prostě chodí. Když jsme tam přijeli, šel jsem rovnou za náčelníky a poctivě jim řekl, že se o tom chci všechno dozvědět, ukázal novinářský průkaz a že o tom napíšu článek. Ztvrdli: že nikam nesmím, osnovy že nemají, prostě nic. Řekl jsem, že tedy ten kurz hned zaplatím, abych se jej mohl zúčastnit jako řidič. V žádném případě: nejste objednán. Moc se nezdálo, že by stáli o pochvalu, nebo aspoň o reklamu. Zřejmě jsou si jistí trvalým přílivem zákazníků, které jim přihrál zákon.

Kdo koho školí?

Bylo tam celkem dvanáct takových nešťastníků. Samí chlapi. Jednoho jsem znal, jeho tatínek kdysi závodil, s jiným jsme se dali do řeči. Zajímalo mne, jak k těm bodům přišel: jak už to bývá, něco nahrabal za rychlejší jízdu, něco za špinavou registrační značku, jednou se nepřipoutal, když jel od domu na oběd do restaurace vzdálené 400 metrů. Jiný zase za jízdy telefonoval a všichni společně občas vesměs jeli rychleji, než bylo dovoleno. Ani jeden tam nebyl protože by způsobil dopravní nehodu. To ani můj kamarád. Co ho znám skoro půl století, sjezdil celou Evropu i kus zbylého světa a nikdy nehavaroval ze své viny. Umí jezdit, uměl i vyhrávat. Teď sedí přes tři hodiny v učebně a poslouchá, jak se jezdí na kruhovém objezdu a jestli s ním spojená dopravní značka nějak určuje přednost v jízdě. A tak podobně. Co je pravidlo zipu a co se musí udělat na „stopce“. Zbylí účastníci kurzu jsou řidiči kamionů, náklaďáků, byl tam i řidič cisterny. Všichni vědí všechno co se „učí“, a tak koukají, co kde létá, myslí si svoje a tiše trpí. I recidivista, který je tu už potřetí. Stěžuje si: u nás za městem je krásná čtyřproudová moderní komunikace prudce se zvedající do kopce. Každý tam prostě přidá. Je to už mimo zastavěnou oblast, žádný dům, nikde nikdo. Jen tabule s koncem obce je až nahoře na horizontu. A tam vždycky číhají. Takže platím skoro vždycky. A proto sem musím zase znova, říká, už na to budu muset víc myslet: leze to do peněz a ani to nebaví. Celé je to přece o něčem jiném, než o neznalosti paragrafů. Kdo tyhle věci nezná, vůbec za volant nepatří. Ten problém je jinde: ti, co přijdou o body, dělají přestupek ne proto, že dopravní předpis neznají, ale proto, že jej nerespektují. Takže by se neměli školit o tom, co je v zákoně, ale jejich výchova by se měla zaměřit na to, aby předpisy dodržovali. Aby pochopili, že na rozdíl od mnoha jiných zákonů a právních předpisů ty dopravní chrání je samé, jsou v jejich zájmu, aby se vrátili domů živí a zdraví. I ti ostatní. Teoretické školení na baterky. Stačilo mi úplně, co jsem slyšel z vedlejší místnosti. O tom si mohli všechno potřebné přečíst ve vyhlášce č.156/2008 Sb. ( § 21). Abych zkrátil čas, půjčil jsem si časopisy, které v recepci ležely. Byly tam bezpečnostnímu školení povzbudivé a odpovídající články. Inspirace pro ty, kdo na silnici hřešili a teď to měli odpykat: časopis Faster magazine jako by byl pro ně přímo stvořen. Stačí z těch článků uvést: „… konečně jsme se dostali k tomu prohnat Fiat po lánských okreskách.“ Nebo: „… když se Ferrari Modena s Italií ten den rvaly o titul nejrychlejšího auta…“ Ne však snad na Monze, ale po silničkách v Orlických horách. Jiný autor se  tím netají: „Naše bitva (Mini Cooper S a Citroën DS 3 Racing) se odehraje na okreskách.“ Tak to pokračuje: v článku o BMW M1 se mluví o „hurónském zrychlení“, později si jiný autor libuje, jak jede pekelně rychle a další už mluví o „… brutálním, ale opravdu brutálně rychlém autě“. Tohle všechno zrovna ti, co tu sedí za překročenou dovolenou rychlost, zřejmě potřebují. Snad to bude odpoledne lepší. To jsou praktické jízdy. Tam ty hochy naučí jezdit ve smyku, projíždět obrovské louže navozující aquaplaning, vyhýbat se náhlé vodní stěně, co vytryskne z vozovky a mnoho užitečného, pokud už to neumějí. Myslel jsem, že si sednu ke svému starému závodnickému příteli a budeme jezdit kolem dokola po tom hipodromu, budeme si povídat a nějak to přežijeme. Omyl. Nepustili mne ani si přisednout. Díval jsem se tedy aspoň z okna. Všichni ti řidiči kamionů, bývalí závodníci a spol. jezdili po trase autodromu tak třicet, taky čtyřicet a všechny řídili vysílačkou. Pak jim nastavěli pár kuželů, aby se jim vyhýbali – ale to zase při třiceti až čtyřicetikilometrové rychlosti nebylo tak těžké. Jen jeden z těch řidičů měl zřejmě víc ženskou povahu, protože místo zprava, tam najel zleva. Ale to bylo všechno. Takhle jezdili až do půl čtvrté, jako když na Matějské pouti vozí poníci za padesát korun malé děti. Jen tady to bylo skoro stokrát dražší. Konečně je konec a já se jdu zeptat, co si o tom všem náčelníci myslí. Jestli opravdu se ti hoši naučí něco nového a dozví se, co nevěděli. „Samozřejmě!“ zní odpověď. Realita je ale jiná. Všichni na to nadávají: promarnili den, přišli o hromadu peněz a nic se nenaučili. Všechno, co slyšeli a zažili, věděli dávno předtím a také tam všichni byli opravdu jen proto, aby jim ty tři body umazali. Žalostná bilance. Ani slovo o tom, že získávat body většinou znamená i riskovat nehodu, trápení vlastní i cizí, někdy i trestní řízení nebo aspoň pokutu nebo i značné výdaje. Ani slovo o odpovědnosti k jiným i k sobě, už vůbec o ctižádosti a hrdosti nad tím, že jsem dobrý řidič a profesionál a dodržuji pravidla hry. A jsem na to pyšný. Nikdo se nic nedozvěděl o užitečných věcech, třeba jak má probíhat silniční kontrola ( co se neučí ani v autoškole ), jak svědčit nebo si počínat ve správním nebo dokonce trestním řízení, jak se platí vzniklá škoda a kdo za ni odpovídá, jak náhrady nemajetkové újmy z nové vlny žalob na ochranu osobnosti, které platíme ve statisících ze svého, protože na to není pojištění a tak dál. Ne že by nebylo o čem povídat, ne že by neexistovaly věci, které řidiče nezajímají. Zvlášť ty, co mají máslo na hlavě. Nakonec všichni vědí, že je to vlastně k ničemu a že nejde o nic jiného, než o ty tři prožluklé body. Koho to nejvíc mrzelo, byl jeden z těch hříšníků, když mi říkal, že si myslel, že má bodů devět a zaplatil si kurz, pak ale se dozvěděl, že má jenom tři a je tam vlastně zbytečně. Ti ostatní byli rádi, že místo deseti mají sedm a že tedy se jejich řidičák až tak moc nekymácí. Jste-li na tom také tak a trnete nad svými devíti či deseti body, nezbyde, než abyste se také na školení přihlásili. Ale pozor: mezi těmi, které jste už vyfasovali, musí být jen ty, ohodnocené méně než šesti body. Musí být podána žádost, doložená potvrzením o ukončeném školení bezpečné jízdy ve středisku bezpečné jízdy, které nesmí být starší než jeden měsíc od podání žádosti. Bližší v ust. § 123e zákona o silničním provozu.

Míra nebezpečí

Samozřejmě bychom všichni viděli rádi, kdyby ta střediska neměla žádnou práci. Kdyby nikdo body nejen nepotřeboval umazávat, ale ani je nedostával. Když už ale je to celé ve skutečnosti jinak, mělo by být aspoň to školení smysluplnější. A jízdy aspoň takové, jaké podstoupíte na autodromu u Wiener Neustadt, u Mnichova nebo ve Švýcarsku, kde je to vůbec nejlepší, ale také nejdražší. Protože kdo se odtamtud vrací domů, má deprese, jak ho tam přesvědčili, že vlastně neumí jezdit. To se při našem školení ovšem vůbec neřešilo. Zvoní mi telefon. Volá nešťastník, že mu sebrali papíry, protože jezdí každý den v půl čtvrté ráno přes Bílou horu a čtyřikrát překročil dovolenou rychlost. Nikde nikdo, chodník navíc oddělen zábradlím od vozovky a v tu dobu také ovšem žádný chodec. Ztráta řidičského průkazu sice za porušení pravidel, ale bez jakéhokoli ohrožení. Stejnou sankci přivolají dvě nehody se smrtelnými následky. Jakoby to vůbec šlo srovnávat. Nejsou body jako body. Všechny se ale získávají stejně a umazávají také tak. Jen pozor: když jich máte jedenáct, už to nejde. Už ty tři slibované body ani neodpářete, nepřetrpíte, neprospíte. A o nebezpečí se musíte včas informovat. Úřad vám nic neřekne. Není to jako v Německu: tam budou teď počet bodů snižovat na osm, zato bude o jedno varování víc: při čtyřech a při šesti. Úřad vás korektně upozorní, abyste jezdili opatrněji, jinak přijde pohroma. U nás klec spadne, ani nevíte. Je to stejné jako se kontroluje rychlost za bukem, kde je to zbytečné. Jiná země, jiný mrav. Škoda. Udělat kurzy bezpečné jízdy zajímavě a užitečně není zas až tak těžké. Muselo by se ale chtít… A ještě pozor: na kurz můžete zase jít až za rok. Tedy za kalendářní rok. Když jej absolvujete v prosinci jako my, v lednu následujícího roku už můžete zase tři body umazat. Proto také vedoucí kurzu po jeho skončení povzbudivě řekl: „Doufám, že se v lednu zase uvidíme…“

Převzato z časopisu

Fotogalerie