Nehody – Když chybí značka

Samozřejmě dopravní. Pak zpravidla netrvá dlouho, ozve se rána a to další už si umíme domyslet. Tak jako se to stalo v následujícím případě: taková malá Fiesta někde zabloudila a když konečně její řidič našel cestu a přijel ke křižovatce, byl si jist, že je na hlavní silnici. Vždyť na ni se původně napojoval v nedaleké vesnici. Ale v tom byla zrada. A nejen jedna.

Sice tam další dopravní značku Hlavní silnice neměl, ale určitě měl alespoň přednost zprava. To před nákladním automobilem, který přijížděl z jeho levé strany a měl tedy zastavit nebo aspoň přibrzdit. Nic z toho se nestalo: tu dopravní značku o hlavní silnici tam totiž měl on. A tak jeho řidič neviděl důvod, proč zpomalovat, když ta Fiesta z vedlejší ovšem musí počkat. Nepočkala. Její řidič měl přece přednost zprava a tak vjel do křižovatky. Došlo ke střetu, naštěstí bez vážnějších zranění. Když přijela policie, zjistila, že ta silnice, na které chyběla dopravní značka, byla ta silnici Fiesty: tam prostě nebyl trojúhelník. Takže kdo měl pravdu: náklaďák, který jel po hlavní silnici nebo Fiesta, která měla přednost zprava? Nevěděli to ani policisté. Tak věc odložili, a vy řidiči a provozovatelé se o škodě dohadujte, jak umíte. Řidič Fiesty si byl jist, že nehodu nezavinil, přesto řádně pojistnou událost oznámil pojišťovně, jak se také patří. A pojišťovna firmě, které patřil nákladní vůz, také bez dalšího celou škodu zaplatila, aniž se svého pojištěného zeptala: vždyť přece náklaďák jel po hlavní. To si ovšem majitel Fiesty nenechal líbit: vždyť přece on měl přednost zprava a vůbec nemohl za to, že to všechno zavinil chybějící trojúhelník.

Dopsal tedy jednak provozovateli nákladního auta, jednak vlastníku komunikace, jednak pojišťovně. Jak je ale dnes moderní, ani jeden mu neodpověděl. Pak už zbývala jen poslední možnost: podat žalobu. Vždyť šlo o téměř sto tisíc korun. V žalobě podrobně vysvětlil, že tedy zřejmě za nehodu a škodu nikdo nemůže v tom smyslu, že by ji zavinil. Proto ale také občanský zákoník stanoví, že při střetu provozů se provozovatelé vypořádávají podle míry účasti na způsobení škody (§ 431 obč. zák.) a ne podle toho, co kdo zavinil. A protože celá škoda nemohla mít víc než 100%, požadoval půlku: padesát na padesát. Aby nevznikly pochybnosti a nebyly námitky. Téměř jasné… Zdálo se to být jasné, odpovídající občanskému zákoníku a pochopitelné i selskému rozumu. Jenomže pojišťovna už bez dalšího zaplatila firmě co jí patřil nákladní automobil všechno, celých 100%. Takže už na Fiestu nezbývalo. To ale nebylo přece pro soud rozhodující. Směrodatné bylo, že ani jeden řidič nic nezavinil, přesto vznikla škoda a ta – jak jsme řekli, nemohla být větší než 100%. Ani to se ale soudu nelíbilo. Nejdřív vytkl žalobci, že měl vymáhat škodu na vlastníku komunikace. Jenomže to dobře známe už z jiných podobných sporů: vždycky silničáři přinesou deník, kde je pečlivě dopsáno, jaké dělali časté kontroly a poslední dokonce včera, když už ne přímo ten den ráno. A samozřejmě nemohou být všude a stále. A když nějaký vandal značku odstraní nebo poškodí, nemohou za to odpovídat. Takže bylo zbytečné hledat odpovědnost za nehodu a škodu jinde, když ten, kdo škodu způsobil, byl na dosah ruky: řidič Fiesty i řidič náklaďáku. A když se chtěla jenom její polovina, neměl v tom být žádný problém. Byl. Soud prostě žalobu smetl s tím, že provozovatel nákladního vozidla za škodu neodpovídá a že se měl žalovat vlastník silnice. Marně se Fiesta dovolávala právě toho ustanovení § 431, marně poukazovala na to, že „soud zná právo“ a že tedy musí být jasné co to je a jak se vypořádávají provozovatelé „podle své účasti na způsobené škodě“.

Ne dosti zamítnuté žaloby. Ještě měl podle soudu zaplatit skoro dvacet tisíc nákladů řízení. Prostě sprcha. Jenomže spravedlnost si dá někdy na čas a jakoby byla jen pro ty vytrvalé, houževnaté a neodbytné. Takže došlo na odvolání. V něm Fiesta naříkala, že to tak nejde, že je to v zákoně jinak a že přece netvrdí, že někdo něco zavinil, ale že odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku je podle zákona odpovědností objektivní, tedy odpovědností za výsledek, právě bez ohledu na zavinění. To by přece měl vědět i každý řidič, natož soud. Vždyť kdyby za škodu odpovídal jen ten, kdo za ni „může“, leckterému poškozenému by se náhrady nedostalo: třeba si představme, že autu praskne pneumatika, octne se na chodníku a tam porazí chodce. Kdyby odpovědnost provozovatele dopravního prostředku byla založena na zavinění, nedostal by chodec nic, i kdyby byl na kusy. Vždyť řidič nic nezavinil. Způsobila to prasklá pneumatika a ta za nic nemůže. Podobně kdyby třeba náhle vběhl autobusu do cesty neukázněný chodec, řidič zabrzdil, aby mu neublížil a v důsledku prudkého brzdění by v autobusu popadali cestující a utrpěli zranění. Neopatrný chodec by mezitím utekl a na kom se tedy dožadovat škody? Přece na tom, v jehož provozu škoda vznikla. A to je provozovatel autobusu. Zdá se to být nespravedlivé? Ale jen na první pohled: dopravní prostředky jsou ale totiž tak nebezpečné, že takové pojetí odpovědnosti vychází z toho, že také působí hodně škod. Proto kdysi běžel před automobilem muž s praporkem. Dnešní vozidla jsou ještě nebezpečnější než dřív. Proto jsme všichni povinně pojištěni, aby za nás takové škody zaplatila pojišťovna. Bez povinného ručení by to prostě nešlo. Není jich málo A podobných nehod není málo : napsal mi čtenář, že u Písku jel po hlavní silnici, když mu zprava z vedlejší vjel do jízdní dráhy kamion. Ani z jeho strany nebyla silnice označena trojúhelníkem nebo „stopkou“, takže si jeho řidič myslel, že má přednost zprava. A zase: vlastník komunikace dokládal, že vedlejší silnice byla řádně označena a že to nedávno zkontroloval. Prostě v bleděmodrém totéž, co se stalo Fiestě. My už ale víme, co s tím. To ovšem věděl i odvolací soud: zrušil špatný rozsudek soudu I.stupně a vysvětlil: „Jde o objektivní odpovědnost, jejímž základem je škoda vyvolaná zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, nikoli zaviněné porušení povinností provozovatele. Právní úprava vychází ze zásady, že ten, kdo provozuje dopravní prostředek, nese riziko nebezpečí, jež z tohoto provozu vyplývá pro okolí. Okolnost, že jednou z příčin střetu vozidel bylo chybějící dopravní značení nic nemění na tom, že bezprostřední příčinou vzniku škody byl střet vozidel.“ A tak dále. Odvolací soud vytkl soudu I.stupně, že věc nesprávně právně posoudil, když se domníval, že nedostatek zavinění provozovatelů (řidičů) vozidel mohou pojišťovnu zprostit odpovědnosti. Takže jsme zase na začátku příběhu: teď se zjistí, jaká je skutečná výše škody a nejméně její polovinu musí dostat malá Fiesta. To i přesto, že pojišťovna firmě s náklaďákem už zaplatila celou její škodu. Předčasně a zbytečně. Dopravní značky mají zajistit bezpečnost i plynulost silničního provozu. Když chybějí, tak to ovšem zajistit nemohou. Pak přijde ke slovu právě ta objektivní odpovědnost a pojištění. Přinejmenším alespoň tohle by měl znát a vědět každý řidič, ať už malé Fiesty nebo velkého nákladního vozidla.

Převzato z časopisu

Fotogalerie