FORD ESCORT Mk. I: 50. VÝROČÍ – Stavební kámen

Ford Escort se v Evropě stal v druhé polovině 60. let základním typem kompaktního automobilu, kterým nová společnost Ford of Europe konkurovala v segmentu nižší střední třídy. Brzy po svém představení slavil úspěchy v nejrůznějších disciplínách.

Představení nových typů Cortina a Escort předcházelo v roce 1967 spojení britské, německé a irské divize společnosti Ford Motor Company. Nově založená divize byla nazvána Ford of Europe a ihned začala s ofenzivou již připravených nových typů. Prvním představeným se stal Escort, jehož výroba začala v říjnu 1967. Továrna v britském Halewoodu, kde se s montáží začalo, byla původně otevřena 2. října 1963 a jejím původním úkolem byla produkce typů Ford Anglia a Corsair. Právě na malý lidový sedan Anglia novinka v podobě Fordu Escort navazovala, ačkoliv mechanicky se zase tak výrazně nelišila. Nový Escort Mark I, jenž byl součástí nové strategie výrobce, byl v domácí Velké Británii a Irsku představen už na konci roku 1967 a zbytku Evropy se ukázal na bruselském autosalonu v lednu 1968, tedy přesně před padesáti lety. Zatímco v Halewoodu se logicky montovala vozidla s pravostranným řízením, produkce levostranných vozů začala v září 1968 v belgickém Genku. Escort Mark Mk. I začal vznikat nejprve jako dvoudveřový sedan s pohonem zadních kol a samonosnou karoserií. Jednoduše, leč na svou dobu moderně tvarovaná karoserie vynikala typickými prvky: zmenšenou verzí linie připomínající láhev od Coca-Coly a přední maskou ve tvaru takzvané psí kosti. Vnější rozměry vůz řadily mezi kompaktní automobily: na délku měří 3978 mm, na šířku 1569 mm a na výšku 1346 mm.

Ocelová karoserie stojí na podvozku o rozvoru 2400 mm, rozchod předních kol dosahuje 1245 mm, zadních pak 1270 mm. K sedanu se hned v září roku 1970 přidal praktický třídveřový panel van, čtyřdveřový sedan se objevil až po dvou letech od zahájení produkce. Přední kola byla nezávisle zavěšena pomocí vzpěr MacPherson a využívala příčný zkrutný stabilizátor. Vzadu byla použita jednoduchá tuhá náprava s podélnými půleliptickými listovými pery. Verze GT a Twin-Cam měly navíc vzadu dvojitá podélná ramena. Všechny modely využívaly hřebenové řízení bez posilovače. Zatímco základní verze 1100 měla bubnové brzdy o průměru 203 mm na všech kolech, silnější 1300 a 1300 GT disponovaly vpředu kotouči o průměru 215 mm. Verze Twin-Cam měla vpředu kotouče o průměru 244 mm a vzadu větší bubnové brzdy o průměru 229 mm. Dle verzí byla odlišena i nabídka disků kol – slabším verzím musely stačit 12palcové plechové disky, silnější Twin-Cam dostalo kola s průměrem 13 palců (na přání z lehké slitiny). Tomu odpovídala i nabídka pneumatik, pro lepší verze radiálních. Pod kapotu bylo podélně nainstalováno několik kapalinou chlazených motorů Kent Crossflow se čtyřmi válci a objemem od 1,1 do 1,3 litru. Vrcholem byl specifický motor Twin-Cam. Základem byla verze 1100 o objemu 1089 cm³ (ø 80,98 x 53,29 mm) a výkonu 54 k (40 kW) při 5500 min^-1. Silnější čtyřválec 1298 cm³ (ø 80,98 x 62,99 mm) nabídl při stejném kompresním poměru 9:1 výkon 63 k (46 kW) při 5000 min^-1. Oba využívaly jednokomorový spádový karburátor. Verze 1300 GT byla poháněna stejným motorem, který ale díky dvoukomorovému karburátoru a kompresnímu poměru 9,2:1 nabídl 76 k (56 kW) při 6000 min^-1 a točivý moment 100 N.m při 4300 min^-1. To už byla celkem zajímavá volba pro milovníky rychlejší jízdy, ovšem vrcholem řady byl zpočátku model 1600 Twin-Cam. Tato verze vynikala výborným čtyřválcem s půlkulovými spalovacími prostory, který původně pro Lotus Elan nechal vyvinout Colin Chapman.

Technicky za přeměnou původně relativně běžného motoru v ostrou jednotku stál Harry Mundy (známý závodním projektem BRM V16). Motor vyniká použitím dvou vačkových hřídelů (DOHC) v hliníkové hlavě válců. Pohon zajišťoval řetěz. Celkový výkon dosahoval díky dvěma dvoukomorovým karburátorům 115 k (85 kW) při 6000 min^-1, točivý moment vrcholí hodnotou 175 N.m při 4500 min^-1. Dynamika vozidla o hmotnosti kolem 800 kg byla na tehdejší dobu působivá – zrychlení na 100 km/h zabralo pouze 9,8 s. Zatímco u modelu s motorem 1,3 litru byla na přání dodávána samočinná třístupňová převodovka, ostatní vozy si musely vystačit s pečlivě poskládanou manuálně řazenou převodovkou se čtyřmi stupni. Zpočátku se Escorty vyráběly na kontinentu z hlediska techniky mírně odlišné od těch britských. Jednalo se zejména o odlišné nastavení převodu řízení a předního zavěšení kol. Německé modely vynikaly dvouokruhovými kapalinovými brzdami a měly širší ráfky. Se začátkem roku 1970 došlo k přesunu výroby do nové továrny v Saarlouis na západě Německa. Odlišné bylo i zmíněné třídveřové kombi, určené pro živnostníky převážející zboží. Vůz měl jednokotoučovou spojku s větším průměrem, tužší listová pera vzadu a výkonnější brzdovou soustavu. V některých částech západní Evropy byl Escort prodejním hitem, například ve Velké Británii se stal nejprodávanějším auto-mobilem konce 60. let. Austin/Morris 1100/1300 od BMC pomalu stárnul a Ford z toho těžil. Velký úspěch měla i Cortina, která se postupem času zvětšovala a zdražovala. V momentu, kdy se pod kapotou Escortu objevil první motor Twin-Cam, začalo se s ním závodit. Vozy byly připravované divizí AVO (Advanced Vehicle Operation) v Sur-rey a staly se okamžitě úspěšnými, a to zejména v tehdy nové disciplíně zvané rallycross. Právě Escort Twin-Cam se stal automobilem, který se ostatní snažili porazit. Vyhrával všude – na asfaltu i mimo něj, v britských lesích i v afrických pouštních závodech. Během prvních dvou let měl na svém kontě přes 200 vítězství v různých podnicích.

A vznikaly další přitažlivé verze. Tou první z nich byl Ford Escort Mexico, představený v listopadu 1970 a pojmenovaný na počest úspěšné účasti v závodu z Londýna do Mexika. Závod měřil 16 000 mil. Escort Mexico nebyl vybaven dvouvačkovým motorem, protože při dálkové rallye byla důležitější spolehlivost než aktuální výkon, proto byl pod kapotou čtyřválec Kent Crossflow, převrtaný na 1,8 litru a dosahující výkonu 140 k (103 kW). Na zadní kola se přenášel pomocí pětistupňové převodovky ZF. Model se vyráběl až do zavření továrny AVO v Avely (Essex) v lednu 1975 a během svého života prošel řadou úprav. S rokem 1970 přišel také proslavený Escort RS1600, vyvinutý za přispění společnosti Cosworth. Upravený Escort dostal pod kapotu první 16ventilový dvouvačkový motor Fordu o objemu 1601 cm³. Na rozdíl od motoru Twin-Cam, vyráběného od roku 1968, nastavoval měřítka ostatním. Jeho rozvody byly poháněné řemenem (proto se používá zkratka BDA, Belt Driven A Type) a nabídl výkon kolem 120 k (88 kW). Dostal kulaté světlomety, a než se objevily další barevné možnosti, první vozy byly k dispozici pouze v bílé barvě. Hlavním posláním vozu byly soutěže – stal se základním nástrojem pro rallye i okruhové závodění. RS1600 si získalo respekt vítězstvím v řadě náročných podniků od Rally tisíce jezer ve Finsku až po Safari rally. Závodili s ním Roger Clark, Timo Makinen a další. Do konce roku 1974 vzniklo pouze 1137 Escortů RS1600. Během let docházelo s jednou výjimkou jen k drobným úpravám. Vozy vyráběné od října 1972 dostaly nový blok válců z lehkých slitin, který nahradil původní litinový. Blok byl vyvinut tak, aby dovolil objem až dva litry, díky čemuž se stal konkurenceschopným i pro řadu následujících let. Ke konci roku 1973 došlo k představení další verze, Escortu RS2000.

Ačkoliv název svádí k domněnce, že se jednalo o dvoulitrovou verzi motoru BDA, nebylo tomu tak. Pod kapotou totiž našel své místo dvoulitrový motor z typu Cortina s jedním vačkovým hřídelem poháněným řemenem. Čtyřválec o objemu 1993 cm³ dosahoval výkonu 100 k (74 kW) při 5750 min^-1, což bylo o dva koně víc než v případě běžné Cortiny. K tomuto drobnému nárůstu pomohla instalace elektrické vrtule chladiče namísto mechanické. Linie Escortu Mk. I prožila jednu změnu, jež se odehrála v roce 1971. Tehdy byla ukončena výroba základního modelu 1100 a u verzí 1300 Standard a Super došlo k přeznačení na L a XL. Escort Mk. II byl představen v roce 1975, ale to už je jiný příběh. Escort Mk. I vyšlapal svému nástupci velmi širokou a rovnou cestu. Od začátku výroby v roce 1968 až do premiéry druhé generace bylo prodáno 2 155 301 Escortů. Vůz se vyráběl ve Velké Británii, ale i v Německu, Belgii, Irsku, Izraeli, na Novém Zélandě, v Austrálii a na Tchaj-wanu. Nejprodávanější byl dvoudveřový sedan. Escort zajistil evropskému Fordu dostatečný přísun financí k dalším aktivitám a na dlouhé roky se stal jednou ze základních typových řad značky.

Převzato z časopisu

Fotogalerie