Ford Mondeo 2.0 Ecoblue ST-Line AWD – Tichá inovace

Ze standardu našich silnic se stal solitér. Mondeo se ale nevzdává a stále se zlepšuje.

Od chvíle, kdy roku 1993 první Mondeo v nabídce Fordu nahradilo oblíbenou Sierru, stalo se archetypem evropské střední třídy. Říká se, že na přelomu tisíciletí Ford naučil konkurenci dělat podvozky, Ford Mondeo se každopádně v inovacích a prodejích stabilně a vyrovnaně přetahoval s Passatem od VW v souboji o titul „toho nejlepšího“ ve střední třídě. Situace se začala komplikovat kolem roku 2010. Koncern FMC tehdy důsledně restrukturalizoval. Na jedné straně se díky tomu jako jediný z americké „velké trojky“ obešel bez kolapsu, na straně druhé úsporná opatření uzavřela strategické evropské podniky a zpozdila nástup čtvrté generace Mondea. Když v roce 2012 do prodejů v USA vstupoval sesterský model Fusion, tehdejší Mondeo v Evropě „kroutilo“ již šestý rok a rychle stárlo. Na evropský trh se aktuální Ford Mondeo vlivem restrukturalizace a homologačních obtíží dostal teprve na sklonku roku 2014, kdy Fusion za oceánem již přicházel s faceliftem.

Handicap pozdního nástupu čtvrté generace Mondea se evropský Ford snažil řešit rozšiřováním nabídky, včetně zavedení prestižního provedení Mondeo Vignale (viz AR 8/’16). Dohnat špičku se mu již ale nepodařilo, zatímco u nás se například pro Passat loni rozhodlo 2194 zákazníků, Mondeo si jich zvolilo jen 359. Ford to však s typem Mondeo stále myslí vážně. Svoji vlajkovou loď podrobuje průběžným, a často docela významným modifikacím, bohužel v duchu své komunikační strategie se o nich prakticky nikdo nedozví. Proto jsme uvítali příležitost vyzkoušet aktuální kombi ve sportovně střiženém provedení ST-Line. A co je tedy nového? 

Asi jen málokdo například zaznamenal, že byl dekády laděný dvoulitrový vznětový čtyřválec Doratorq nahrazen zcela novým agregátem EcoBlue, jejž víceméně v tichosti evropský Ford zavádí do svých osobních a užitkových vozů od roku 2018. Jeho předností je velmi kultivovaný běh, jenž neobtěžuje posádku ani okolí vozu a patří v této disciplíně k nejlepším v dané třídě. Nová samočinná převodovka za studena občas cuká a při běžné jízdě nechává možná až zbytečně klouzat měnič, což podtrhuje jaksi „oldschoolový“ charakter celého vozu. Do něj zapadají i přední sedadla s velmi krátkými sedáky a opěradly bez bočního vedení, nicméně Mondeo k vysloveně dynamické jízdě rozhodně nesvádí. Přístrojový štít je tvořen fyzickými stupnicemi otáčkoměru a rychloměru, v nichž ale obíhají digitální „rafičky“, jež jsou součástí celkem tří samostatných digitálních obrazovek. Zobrazování jejich informačního obsahu lze snadno a přehledně upravovat tlačítky na volantu, celek působí překvapivě důvěryhodným dojmem. Naopak středová konzola budí rozpačité dojmy. Displej multimediální soustavy má sice slabší, a možná až primitivní grafiku, ale celkové rozhraní se základním čtyřdlaždicovým uspořádáním je snadno pochopitelné a praktické. Hlavní plast kryjící většinu plochy konzoly je však vysloveně smutnou zkušeností. 

Jednoznačnou předností tohoto Mondea je nastavení jeho podvozku. Oficiální prameny o tom mlčí, ale vůz na obrázcích jezdí výrazně lépe než automobily, s nimiž jsme jezdili ještě před pár lety. Řízení je přesnější, vedení stopy jistější a tlumení rázů od vozovky skutečně překvapivě dobré: již dlouho jsme v této kategorii nejezdili s vozem, jenž by na devatenáctipalcových ráfcích s jen 40procentními pneumatikami tak suverénně překonával i ostré zlomy na vozovce.

Vozy střední třídy se vznětovým motorem o výkonu kolem 190 koní obecně jezdí lépe než zkoušené Mondeo, ale možná je to dobře, protože malé brzdové kotouče na tomto voze mnoho důvěry nebudí. I přes výše uvedené výtky je třeba poznamenat, že testovaný Ford Mondeo nás překvapil příjemně. Je to milý společník zejména pro pohodlné překonávání delších vzdáleností, poskytuje dojem bezpečí a prostor pro vše potřebné.

Technické údaje

Poháněcí soustava
Vznětový řadový, turbodmychadlem přeplňovaný čtyřválec EcoBlue, uložený napříč před přední nápravou, litinový blok, hlava válců z lehké slitiny, DOHC 4V, přímé vstřikování paliva common-rail; 1995 cm³ (ø 84,0 x 90,0 mm); 140 kW (190 k)/3500 min^-1 a 400 N.m/2000 až 3000 min^-1. Osmistupňová samočinná převodovka s kapalinovým měničem momentu, elektronicky řízený pohon všech kol.

Podvozek
Bezrámová konstrukce s pomocnými rámy; přední náprava s dolními příčnými trojúhelníkovými rameny a vzpěrami McPherson, zadní víceprvková náprava Integral Link; odpružení vinutými pružinami s teleskopickými tlumiči a příčnými zkrutnými stabilizátory; provozní brzdy kapalinové kotoučové, vpředu s vnitřním chlazením, ABS/EBD, ESC/TCS/BLD/TVC; hřebenové řízení s elektrickým posilovačem; kola 8J x 19 z hliníkové slitiny; pneumatiky Continental ContiSportContact 5, 235/40 R 19.

Rozměry a hmotnosti
Rozvor náprav 2850 mm, rozchod kol 1599/1595 mm; d/š/v 4867/1911/ /1501 mm; světlá výška 128 mm; pohotovostní/celková hmotnost 1751/ /2365 kg; objem zavazadlového prostoru 525 – 1630 l, hmotnost přívěsu nebrzděného/brzděného 750/2000 kg; objem nádrže nafta/AdBlue 61/11,2 l; obrysový průměr otáčení 12,4 m.

Provozní vlastnosti (údaje výrobce)
Největší rychlost 216 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 9,2 s; spotřeba paliva NEDC kombinace 5,1 – 5,3 l/100 km; emise CO₂ 134 – 137 g/km.

Cena od 750 900, zkoušené provedení od 1 164 900 Kč

Převzato z časopisu

Fotogalerie