POJIŠTĚNÍ – POVINNÉ RUČENÍ SI MUSÍTE HLÍDAT

Podle České kanceláře pojistitelů má povinné ručení 7,8 milionu vozidel. Z toho 130 000 vlastníků (provozovatelů) těchto vozidel pojistné neplatí. A zase: z nich 2500 ročně způsobí škody za stovky milionů korun. To se hradí z garančního fondu. 

Vlastník vozidla tedy musí platit povinné pojištění stále, dokud je vozidlo registrováno v registru. I když nejezdí nebo když vozidlo při prodeji nepřehlásí na nového vlastníka. Když to nedělá, bude platit: třeba jen za den dluhu pojistného u vozidla do 1000 ccm Kč 50,-, motocyklu do 50 ccm 20 Kč atd. To se může vyšplhat velmi vysoko. Cestou je jen nesmyslná povinnost odevzdat registrační značky do depozita. Kdo to vymyslel? Jakoby nestačilo platit. A nemálo.

Že to pojišťovny špatně vymáhají, by je mělo vést – podobně jako neuspokojivá úroveň úhrady postihů – k tlaku na příslušná místa ke zlepšení vymahatelnosti práva. O tom však pojišťovny mlčí. Nic se neví o tom, že by se o to snažily.

A jsme u první fámy: tyhle peníze totiž nehradí nakonec ani Česká kancelář pojistitelů, ani samy pojišťovny, ale my všichni. Tedy všichni, kdo pojistné povinného ručení platí. Dáváme je tedy ze svého.

Pojišťovny totiž zásadně nemají „vlastní“ peníze. Přehlédneme-li jiné obchodní aktivity pojišťoven, mají pak jen peníze, které od nás vyberou jako pojistné. To mají přerozdělit na pojištěné škody, a co zbyde jim patří za organizaci toho všeho. Tak je to už od prastarého řeckého zákona Lex Rhodos o prvním pojištění, tenkrát lodí a jejich nákladu.

Dnešní realita je už trochu jiná. Skoro se zdá, že opačná: nejdřív se pamatuje na režii pojišťoven, a co zbyde na náhradu škod. Jinak by podle novinové zprávy nemohl mít generální ředitel Allianz Group (podle svého vlastního přiznání) měsíční plat 5 milionů korun.  A úměrně i všichni další. I proto na náhradu škod zbývá stále méně, v návaznosti i na růst škod, právě těch, které působí zmíněných 7,8 milionů našich vozidel.

Konkurence pojišťoven 

Konkurence pojišťoven tlačí pojistné dolů, škody však rostou. To se jistě pojišťovnám nelíbí. Také se původně – když se rozdávaly licence pro tento druh pojištění – do ničeho nehrnuly. Znaly problémy. Nakonec však ti s duší obchodníků pochopili, že povinné ručení je i brána k jiným pojistkám a chopili se příležitosti: kdo si sjednal povinné ručení, zpravidla sjednal i to havarijní, případně další. Jen málokdo má všechny své pojistné smlouvy rozházené u více pojišťovacích ústavů. Takže teď toho možná pojišťovny litují: třeba ne úplně správně zakalkulovaly konkurenci.

Ta také zřejmě může za to, že se žádná pojišťovna (zatím) neodhodlá k zavedení spoluúčasti i u povinného ručení. Přitom by to bylo spravedlivé: proč máme my všichni platit ze svého na vysoké škody způsobené třeba při vybržďování nebo při riskantním předjíždění na hranici úmyslu nebo i za ní? Proč se máme vlastně naším pojistným podílet na škodách zaviněných dramatickým překročením povolené rychlosti nebo nedbáním červené včetně signalizace na přejezdech? Při telefonování, psaní esemesek a při všem tom hrubém, vesměs vědomém porušování pravidel, která nás mají chránit?

To ale pojišťovny nezavedou. Je snadnější prostě zvýšit pojistné. Rozdělit náhrady na všechny. Také za to bude moci i poslední kapka, kterou Ústavní soud rozhodl o tom, že pojišťovny mají z povinného ručení platit náhradní auto i při tzv. totální škodě. Až dosud totiž pojišťovny postupně a zvolna ale přece uznávaly nárok poškozeného motoristy na náhradní vozidlo po dobu, než bylo to jeho původní opraveno. Po tu dobu se např. musel nějak dopravit do práce, děti do školy, prostě potřeboval auto k běžnému životu, což pojištěný škůdce poškozením při nehodě vlastně vyloučil. Náhradní vozidlo tuto újmu nahrazovalo. To ovšem jen v případě, že pojišťovna nerozhodla, že jde o „totálku“. Tím totiž placení náhradního vozidla ukončila. V daném případě zaplatila z vynaložených 32 200 korun jen o něco málo víc než 4000.

O problémech „totálních škod“ jsme si už povídali. Jsou často zneužívány a pro poškozeného znamenají vesměs citelnou újmu. Pro pojišťovnu naopak jsou lehce vyřízenou kauzou a navíc na nich ušetří. Cena vozidla před poškozením se srazí dolů, cena opravy naopak nahoru. Jakmile ta převýší cenu nepoškozeného vozidla, jde o „totálku“ a pojišťovna vyplatí jen rozdíl ceny nepoškozeného vozidla před havárií a odpočte hodnotu zbylého zbytku, který poškozenému zůstal. Vyplatí pak zpravidla jen zlomek skutečné škody. Jenomže nikdo nemůže nutit poškozeného, aby opravoval celou způsobenou škodu. Tak je jeho zájmem cenu opravy nepřekročit a vejít se s ní do (správně vypočítané!) ceny vozidla před poškozením.

To jsme ale odbočili. Vraťme se k náhradě za náhradní vozidlo v případě skutečné „totálky“: Ústavní soud se toho nešťastníka příkladně zastal: uzavřel, že stanovisko pojišťovny o ukončení úhrady za náhradní vozidlo okamžikem zprávy, že poškozené auto opravováno nebude, není správné. Ne každý si totiž může hned náhradou za své zničené koupit jiné. Tak by snad bylo možné odepřít další úhradu za náhradní vozidlo jen v případě, že majetkové poměry poškozeného takové řešení umožňují. Jinak bude zřejmě běžně končit úhrada za náhradní vozidlo až zaplacením celé pojistné náhrady.

Moto ústavního rozhodnutí je použitelné i pro všechny jiné případy:

„Výklad a aplikace práva nemohou být odtrženy od reálného života.“

A pojišťovny mají další důvod, jak obhajovat zdražování pojistného: budou zas platit víc. Tedy správně – budeme to zas my všichni.

V dvoustraně Práva nenajdeme ovšem nic, co by nám podepsaní redaktoři poradili. Protože to sami nevědí. Články nejsou ničím jiným než rozumy nasbírané od všech možných zástupců pojišťoven, kteří ovšem nijak zvlášť neporadí pojištěným, jak ušetřit. Třeba tím, že si budeme opravdu hlídat i havarijní pojištění. Platíme léta pořád to stejné, vypočtené při sjednání pojistné smlouvy. A to je špatně. Dokonce už při téhle první příležitosti: hodnota pojištěného vozidla se totiž bere z kupní smlouvy, která byla prodejně zaplacena. Jenomže takovou cenu vozidlo nemá už v okamžiku, kdy z prodejny vyjede: už je amortizované. Kdyby hned na prvním kilometru bylo zničeno, jen málokterá pojišťovna zaplatí kupní cenu – vždyť už bylo ojeté! 

A to se každý rok opakuje. Cena vozidla klesá a s ním i pojištěná hodnota. A to by se mělo projevovat i trvalým snižováním pojistného. Tak, aby odpovídalo aktuální ceně pojištěné věci, která tvoří jeden ze základních faktorů pojistného.

Spravedlivě budiž řečeno, ani pojišťovny to nemají lehké. Jen placení oprav poškozených aut jim dělá dost vrásek na čele: opravovat kde? Ve značkových, neznačkových nebo kdejakých opravnách s nejrůznějšími cenami? Čím? Značkovými, neznačkovými nebo dokonce díly použitými? Odpočítávat či neodpočítávat amortizaci a kdy a jak? A vůbec jak se bránit pojistným podvodům, které rostou a jsou stále vynalézavější? Stejně jako nápady „poškozených“: 

Právě si stěžovala jedna odtahová služba, že si je stále častěji volají motocyklisté k odtahu nepojízdné motorky. Když přijedou někam za Dubou, najdou tam partu podroušených motorkářů, kteří se s údajně porouchanou motorkou dají i s ní zadarmo odvézt domů, zcela podle zaplacené asistenční služby. Opilí si nakonec sednout sami za řídítka netroufnou. Aspoň to…

Takže je co hlídat. Všechno jde vlastně z našich peněz.

Nakonec má Právo pravdu: musíme si hlídat opravdu všechno: splatnost pojištění, jeho výši, platnost řidičského průkazu, termín prohlídky STK, platnost občanky, pasu, zbrojního průkazu a kdovíco ještě. Skoro aby na to všechno měl člověk sekretářku. Zatím stačí si na konec diáře napsat, co všechno v dalším roce propadá, aby se zabránilo nejhoršímu – třeba pokutám, penále, nebo dokonce opakování střeleckého kurzu a zkoušky, když zatím ještě při propadnutí řidičáku nikdo nevymyslel, že se bude muset znovu do autoškoly.

Samozřejmě by bylo správné, aby nám i pojišťovny připomínaly, co je třeba hlídat, nejen prodlení s pojistným. Tak jako by měly i správní úřady rozumně řidičům včas připomenout (tak jako je to v Německu), že ještě pár bodů a řidičák zmizí v nedohlednu. Za to by i mnozí z nás rádi připlatili.

Zatím nezbývá než si dát práci a pečlivě hlídat, co musíme splnit, zaplatit, zařídit. Nikdo to za nás neudělá. Aspoň tak, jak si to hlídají pojišťovny.

Převzato z časopisu

Fotogalerie