Doprava – Zastavení na silnici II/647

Parkoviště a odpočívná místa jsou vítána na každé silnici, či jinak, na každé silnici je jich třeba. Protože po všech komunikacích jezdí vozidla, ta nákladní nevyjímaje. A že je provoz výrazný na silnicích všech tříd, to snad ani není třeba zdůrazňovat.

Tentokrát jsem poprvé zamířil na silnici druhé třídy, i když... no ano, je to velmi kvalitní pokračování silnice 47, donedávna hlavního tahu na Ostravu a dodnes se silným provozem i nákladních aut. Kousek za městem, s výhledem za jeho průmyslovou oblast s nepřehlédnutelnou dominantou siluety známé cementárny, je jednostranné, jedním směrem průjezdné, poměrně velké a jako obvykle mimo dálnice velmi chudě vybavené, parkoviště, či spíše jen odstavná plocha. O kilometr dál a dvacet metrů výš na Jelením kopci je v protisměru „druhá polovina“ parkoviště; sice menší, ale se snad někdy fungujícím motorestem Rozvodí. Místu vévodí dvoudílný železobetonový monument – Předěl – památník jednoho z kontinentálních rozvodí – skulptura z pohledového betonu navržená akademickým malířem Milošem Slezákem se dvěma bronzovými deskami fixujícími slova moravského básníka Jana Skácela. Nízké rozvodí Moravská brána Příkopová propadlina severovýchodního a jihozápadního směru mezi Českým masívem a okrajem Karpat je částí evropsky významného rozvodí mezi Baltem a Černým mořem, zde konkrétně mezi řekami Odrou a Bečvou. Zajímavostí je, že rozvodí – tedy rozvodnice, myšlené čáry oddělující povodí – bývají většinou vedeny po vrcholech či hřebenech hor. Hranická cementárna a vápenice

To byl původní název národního podniku vzniklého zřizovací listinou z 9. července 1949. K zahájení provozu došlo 14.dubna 1954 za přítomnosti tehdejšího prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Cementárna, jeden z pilířů umožňujících rozvoj těžkého průmyslu, byla vybudována na bohatém ložisku devónského vápence, jehož zásoby vystačí i dnes ještě na osmdesát až sto let, a to přesto že byl pro těžbu suroviny stanoven limit hloubky dna lomu na 260 m nadmořské výšky. Limit má zajistit, že nebudou ohroženy léčivé prameny blízkých lázní Teplice nad Bečvou. Původním palivem pro pece cementárny bylo černé ostravské uhlí, v průběhu let se ale jako alternativa spalovaly i drcené pneumatiky, tříděný odpad a dokonce i masokostní moučka. Změny nastaly i v ostatních parametrech – za nejdůležitější lze označit změny vlastníků. Dnes patří akciová společnost Cement Hranice do italského koncernu Buzzi Unicem.

Převzato z časopisu

Fotogalerie