Formule 1 (1950 – 2019) – JUBILEUM 1000

V sedmdesáté sezoně překročil počet závodů formule 1 magickou hranici 1000. Stalo se tak v dubnu na Velké ceně Číny...

Pohnutá historie tisíce závodů mistrovství světa formule 1, sedm-desáti sezon a 774 závodníků devětatřiceti různých národností pokračuje! Nejdelší a nejprestižnější seriál v automobilovém sportu se jezdí nepřetržitě od roku 1950. V posledních letech s nástupem hybridních pohonných jednotek se bohužel snížila konkurence, protože sofistikované systémy jsou nesmírně drahé, stejně jako jejich optimální nastavení. Přesto i v éře několika dominantních týmů zůstává formule 1 vrcholem motoristického sportu. 

A jaký byl jubilejní závod s pořadovým číslem 1000? Nijak výjimečný, přinesl opět převahu nejsilnějšího týmu, zcela zbytečnou týmovou režii, málo předjíždění a kolize hned po startu. Mercedes-AMG Petronas připravil nové hybridní monoposty W10 EQ, podvozek číslo 01 dostal úřadující mistr světa Lewis Hamilton, číslo 03 jeho týmový kolega Valtteri Bottas. Jako vždy do výsledku promluvila pneumatiková ruleta, když problematická životnost a povinné použití dvou směsí dokážou zamíchat pořadím, aniž proti tomu může jezdec cokoli dělat. Jenže to už je letitý problém posledních sezon. Buď pneumatiky v závěru nevydrží, anebo závodník musí jet na druhé specifikaci, protože povinností je vystřídat obě.

V dlouhé historii formule 1 se původně jezdilo bez výměn pneumatik i bez tankování, postupně s výměnou i tankováním a nyní bez tankování, ale s nutnou výměnou pneu-matik (mají uměle zkrácenou životnost). Formule 1 zažila mnohonásobné změny předpisů i základní koncepce monopostů, k těm největším patří přechod z motorů uložených vpředu na motory vzadu před poháněnou nápravou (od konce padesátých let), přerod z trubkových rámů na samonosné konstrukce (v šedesátých letech), využití přítlačných ploch a následně wing cars (vozů křídel), zvýšení objemu motorů na dvojnásobek (z 1,5 na 3,0 litru pro rok 1966), návrat přeplňovaných motorů (Renault Turbo v roce 1977), přechod na konstrukce z uhlíkových kompozitů (od osmdesátých let), zavedení polosamočinného řazení (od počátku devadesátých let), zákaz aktivního odpružení a kontroly trakce (od 1994), zavedení DRS (Drag Reduction System, od 2011 otevření štěrbiny v přítlačném křídle pro snazší předjetí) a zákaz vývoje nestandardních pohonných agregátů, umocněný přechodem na složité systémy 1,6 litru V6 Hybrid, složené z několika jednotek. 

Bohatá historie nejprestižnějšího šampionátu začala 13. května 1950 na Grand Prix Velké Británie, prvního závodu mistrovství světa F1 v historii, který navázal na dlouhou tradici Velkých cen, pořádaných od roku 1906. Italové přivítali vypsání světového šampionátu s nadšením. Nikdo totiž nepochyboval o tom, že jejich závodní automobily jsou nejlepší. Alfa Romeo, ačkoli její Al-fetta byla jen vylepšenou předválečnou konstrukcí, nenašla v letech 1950 a 1951 skutečného soupeře. Italové snili i o titulu v kategorii jezdců. Podařilo se to však jen v první sezoně, i když Nino Farinovi šlapal na paty týmový druh, Argentinec Juan-Manuel Fangio. Ve prospěch Itala rozhodla až závěrečná Velká cena Itálie 3. září 1950 na Monze. Zvítězil, zatímco nejrychlejší z tréninku Fangio musel vzdát pro poruchu převodovky. V konečném zúčtování je dělily pouhé tři body. O rok později Alfa Romeo titul dobyla opět, mistr světa 1951 se jmenoval Juan-Manuel Fangio a zahájil tím své tažení za rekordním počtem pěti titulů mistra světa. Překonal ho až Michael Schumacher se sedmi tituly, přiblížil se rovněž -Lewis Hamilton loňským ziskem pátého titulu.

První monoposty MS F1 vycházely z předválečných vozů Grand Prix, nejvíce zkušeností měly Alfa Romeo, Maserati a Mercedes-Benz (dominoval v letech 1954 – 1955), k nimž se přidal s vlastními vozy Ferrari. Nakonec je všechny překonal. Ferrari je totiž jedinou značkou, jež absolvovala všechny sezony MS F1, byť jí několik startů chybí. Tovární vozy Ferrari nastoupily do 973 z 1000 závodů, větší absenci vyvolalo pouze zařazení 500 mil Indianapolisu do mistrovství světa v první dekádě, ale tam jeli jak jiní jezdci, tak jiné stroje (platily odlišné americké předpisy). 

Britové byli průkopníky samonosných konstrukcí a motorů vzadu (Cooper, Lotus), zasloužili se také o rozvoj formule 1 vývojem dostupných motorů Coventry-Climax (do 1965; původně pro hasičské stříkačky!) a Ford-Cosworth DFV (od 1967), které se staly doslova standardními pohonnými jednotkami mnoha menších týmů. Po nejdelší dobu se používaly motory třílitrové (od 1966), ale když se alternativa 1,5 litru Turbo ukázala výkonnější, zvýšil se limit objemu atmosféricky plněných motorů na 3,5 litru. V rámci bezpečnosti pak znovu klesl na 3,0 litru (od 1995; od 2000 pouze V10) a nakonec na 2,4 litru (2006, pouze V8). Skončila tak konstrukční rozmanitost, dříve vítězily motory se čtyřmi, šesti, osmi, deseti, dvanácti i šestnácti válci! V roce 2009 se objevily první přídavné elektromotory KERS a od roku 2014 trvá povinnost šestiválců 1,6 l Hybrid. 

Celá nesmírně zajímavá historie formule 1 se vymyká rozsahu tohoto článku, uvádíme tedy jen několik kuriozit. Před padesáti lety se několik týmů pustilo do vývoje vozů F1 s pohonem všech kol, ale větší mechanické ztráty přispěly k zániku těchto snah. Colin Chapman, jehož revoluční konstrukce Lotus drží mnoho prvenství, to ještě zkusil s pohonem všech kol společně se spalovací turbínou (1971 – 1972) na základě zkušeností z Indianapolisu, jenže neuspěl. Nesmělý nástup turbodmychadel, iniciovaný Renaultem v roce 1977, vedl ke zvýšení výkonů v kvalifikační verzi motorů 1,5 litru až na neuvěřitelných 1030 kW (1400 k), než předpisy FIA omezily plnicí tlak! Samonosné konstrukce z uhlíkových kompozitů, jež nahradily někdejší nýtované hliníkové skořepiny a svařované prostorové rámy z ocelových trubek, se objevily počátkem osmdesátých let (McLaren MP4/1; Lotus 87), zatímco nyní jsou základem všech vozů formule 1.

Převzato z časopisu

Fotogalerie