Rozhovor Emanuele Pirro – Vášeň a úspěch

Vášeň a úspěch. Emanuele Pirro je sympatický usměvavý Ital, který největší úspěchy sbíral s Audi v závodech cestovních vozů třídy Superturismo a ve vytrvalostních závodech sportovních prototypů. Vášeň pro závodění jej stále neopouští, i když teď už se řízením speciálů jen baví při společenských akcích, jako jsou ty pořádané lordem Marchem na jeho panství v Goodwoodu. Při návštěvě Prahy si udělal i čas na milé popovídání.

Měl jste poměrně dlouhou a velmi úspěšnou kariéru. Nechybí vám teď závodění?
Nebyla tak úspěšná, jak bych si přál (smích). Ano, závody mi chybějí strašně, a odchod do závodnického důchodu pro mě nebyl zrovna šťastný den.

Sleduji vás už dlouhou dobu a viděl jsem vás v několika pěkných soubojích v Goodwoodu při Memeber’s Meetingu…
Ano, při Member’s Meetingu a tak, to rozhodně. Tyhle akce se mi moc líbí. Ale to není to samé, protože s historickými vozy nezávodíte proto, abyste z nich vymačkali poslední desetinu sekundy. Je to trochu jiný přístup. Je to nádherné, jezdíte s krásnými automobily a můžete si užívat kontrolu nad nimi, když jede smykem a podobně. Ale tu odměnu, kterou dostanete, když do jednoho kola dáte úplně všechno, tu u těchto strojů nemáte.

Foto: Audi

S tak velkým množstvím vítězství, titulů či úspěchů, dokázal byste vybrat tři nejlepší? Tři nebo třeba pouze jeden…
Vybrat jeden moment je těžké, ale ani tři není nic snadného. Myslím, že první vítězství ze všech bylo opravdu výjimečné. Bylo to v motokárách, v takovém malém závodě. Vítězství vám dává výjimečný pocit a vzpomínky na ten den jsou stále velice silné. Myslím, že první vítězství v Le Mans bylo hodně výjimečné, protože Le Mans je velký závod a příprava na něj je velmi intenzivní. Zodpovědnost, kterou máte, je dost vysoká, na projektu tvrdě pracuje tolik lidí. To je opravdu výjimečné.

Byl jste testovacím jezdcem McLarenu, týmu jste pomáhal vyvinout pohonnou jednotku Honda a auto bylo superúspěšné. Mrzí vás, že nebyla možnost sednout do auta v závodě, že jste týmu pomáhal jen na pozadí, nebo jste šťastný, že jste u toho mohl být alespoň v takové roli?
Byla to skvělá příležitost. A díky tomu jsem nakonec mohl v F1 závodit, protože kdyby mně McLaren nenabídl, abych byl testovacím jezdcem, tak jsem po sezóně 1987 skončil se závodními monoposty. Po F3000 jsem nemohl sehnat místo v F1 a skončil bych. Na konci roku 1987 mě McLaren požádal, abych pro ně v roce 1988 testoval, a v roce 1989 jsem dostal šanci s Benettonem. Takže to pro mě byla moc, moc dobrá situace. Několikrát jsem byl blízko tomu, abych závod jel, protože jeden z jezdců se necítil úplně dobře, ale nestalo se tak. A jak už jsem řekl, ničeho nelituji. Byla to také skvělá příležitost hodně se toho od Prosta a Senny naučit a řídit MP4/4, jeden z nejikoničtějších vozů všech dob. Myslím, že si nemůžu přát víc.

Vyhrál jste čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans, na Nürburgringu, v Daytoně…
Ano, všechny největší závody, bohužel ve Spa s mým týmem snů Ravaglia-Berger jsme v roce 1986 vedli s velkým náskokem, když půl hodiny před cílem praskl držák alternátoru, museli jsme měnit baterii a skončili jsme třetí. Měli jsme vítězství téměř v kapse! A to mě mrzí, protože bych rád vyhrál čtyři klasické závody.

Mohl byste jmenovat nejlepší dva týmové kolegy, a nemusíte se omezovat jen na „svoji“ značku…
To je dost těžké. Možná ne nejlepší, ale ti, s nimiž jsem závodil nejdéle, jsou Roberto Ravaglia a Frank Biela. Tyhle dva můžu jmenovat, samozřejmě tři vítězství v Le Mans byla s Tomem Kristensenem. A když nezmíním jeho jméno, znamená to, že není ve stejné lize jako Biela a Ravaglia? Samozřejmě že je, ale s Frankem a Robertem to byl nejdelší vztah.

Kdo byl pro vás nejtěžší soupeř?
To je velmi dobrá otázka. Když má někdo tak dlouhou kariéru jako já, je velice těžké vybrat jednoho, ale myslím, že velcí rivalové jsme byli s Mikem Thackwellem v F3000. Ale vždycky jsem měl k němu velký respekt. Byl to tvrdý soupeř. Asi ho mohu označit za nejtvrdšího.

Převzato z časopisu

Fotogalerie