Perkins Engines Co., Ltd. – Britský Diesel

Největší výrobce vznětových motorů na světě? Ano, britský Perkins, nyní ve spojení s americkým Caterpillarem...

Perkins patří k průkopníkům. Nikoli jen k průkopníkům rychloběžných lehkých vznětových motorů, ale také jejich instalace do nejrůznějších typů osobních automobilů, které vzbudily pozornost i u nás. Patřily k nim totiž výrobky ruské i polské, jež se u nás prodávaly výhradně se zastaralými zážehovými čtyřválci, jejichž spotřeba paliva nepatřila k nejnižším. V dlouhém seznamu osobních vozů, vybavovaných motory Perkins Diesel, najdeme například automobily Moskvič 407, 403 a 408, Volga GAZ-21 a minibusy Nysa 501. Koncem padesátých a v šedesátých letech byl Perkins jedinou alternativou pro osobní diesely, sériově je totiž ve větším měřítku vyráběly jen Mercedes-Benz a Peugeot (Indenor). Nizozemský dovozce motorů Perkins, společnost Hunter NV, zahájil už v padesátých letech konverze osobních vozů na diesely, většinou velkých amerických typů, vhodných pro taxislužbu (De Soto, Dodge, Plymouth, Buick), kterým sice s výkonem 45 – 60 k (33 – 44 kW) udělovaly podstatně horší dynamické parametry než původní zážehové šestiválce a osmiválce, avšak nesrovnatelně vyšší hospodárnost provozu.

Hunter využil nejprve čtyřválce P4C o objemu 3141 cm³ (ø 88,9 x 127 mm) a výkonu až 63 kW (46 k) při poměrně vysokém limitu otáček 3000 min^‑1. Dalším vývojem vznikly z iniciativy Franka A. Perkinse, který rozpoznal šanci pro diesely v osobních vozech, malé motory Perkins 4.99 v programu C99 (C = car; 99 ci = 1622 cm³). Zkoušely se v typech Vauxhall Victor, Hillman Minx a Ford Consul, byly uvedeny na trh v roce 1958, jenže zájem o ně zklamal očekávání. Konstruktéři stroj zvětšili na typ 4.107 (1760 cm³); sériově se pak vyráběl jako 4.108 především pro lehké užitkové vozy Ford Transit, Bedford CF, Commer a další. Tovární zástavbu do osobního typu uskutečnila jen Alfa Romeo v sedanu Giulia Diesel (1976 – 1978), vyrobilo se 6573 automobilů se čtyřválcem 1760 cm³ o výkonu 37 kW (50 k)/3800 min^‑1. Celkem vzniklo přes 500 tisíc motorů Perkins 4.99, 4.107 a 4.108 v letech 1958 – 1992, samozřejmě nejen pro automobily. K těm však patří i bruselská Scaldia-Volga, jež přestavovala ruské Moskviče. Ještě dříve nabízel Studebaker diesely Perkins pro americké vozy taxislužby počátkem padesátých let, v roce 1958 Chrysler montoval Perkinse do vozů De Soto ve Švédsku a Chrysler v Antverpách (vesměs taxi), souběžně probíhala éra přestaveb Hunter; ovšem nejslavnější z malých motorů 4.99 se objevil i ve velkých elegantních sedanech Renault Rambler, montovaných počátkem šedesátých let z dílů American Motors u Renaultu v Bruselu.

V šedesátých letech využil Jeep a Dodge (pikapy) vznětové motory Perkins jako tovární zástavbu (alternativa k zážehovým). Hlavními odběrateli motorů Perkins však byli (a jsou) výrobci nákladních vozů a autobusů, traktorů a kombajnů (podíl 30 % motorů Perkins u prvních a 70 % u druhých v roce 1967 na celém světě), stavebních a zemědělských strojů, malých lodí, generátorů elektrické energie, čerpadel apod. A jak to všechno začalo? Francis Arthur Perkins (cca 1889 – 1967) začal kariéru inženýra u rodin-ného výrobce stavebních strojů Barford & Perkins (založeno 1840), ale toužil po rychloběžném vznětovém motoru, spolu s Charlesem Chapmanem (1897 – 1979) se pustili do jeho konstrukce u firmy Aveling & Porter, jenže když zkrachovala (1934 se spojila s Barfordem do Aveling-Barford, viz AR 6/’13), byli nuceni vytvořit podnik vlastní. Tak se zrodila společnost F. Perkins, Ltd. na Queen Street v Peterboroughu, ustavená v červnu 1932. První motory byly Vixen, Fox, Wolf a Leopard; v roce 1933 se stala prvním odběratelem automobilka Commer. Frank Perkins propagoval diesely nejrůznějšími způsoby, v roce 1935 zajel Reg J. Munday na Brook-landsu několik světových rekordů (např. 100 mil průměrnou rychlostí 141,59 km/h; na kilometrové dráze dosáhl 152,37 km/h), kromě toho se Frank zúčastnil dálkové jízdy do Moskvy a Helsinek; upravený Nash se šestiválcem Perkins Diesel byl připraven pro londýnskou Olympia Show 1939, ale ta se pro politické napětí už nekonala. V roce 1942 tvořilo program pět čtyřválců a jeden šestiválec; Perkins dodával motory pro hlídkové a záchranné čluny RAF.

V roce 1937 uvedený řadový šestiválec P6 se stal základem poválečného úspěchu, firma na Queen Street měla 700 dělníků, v roce 1947 byla postavena nová továrna v Eastfieldu u Peterboroughu. Stala se největším výrobcem vznětových motorů na světě; roku 1966 expandovala na 1300 motorů denně. Výrobní program se rozšiřoval, mezi motory pro nákladní vozy vynikaly typy 6.354 a V8-510. První vyjel v roce 1960 jako šestiválec 5800 cm³ (ø 98,4 x 127 mm) s výkonem 120 k (88 kW)/2800 min^‑1, vyráběl se třicet let, později přibyly přeplňované verze, v Peterboroughu vzniklo 1 018 307 kusů, ale přes dva miliony se započtením zahraniční montáže. V roce 1965 byl uveden V8-510, první vidlicový osmiválec, který z objemu 8830 cm³ (ø 108 x 120,7 mm) dával 170 k (125 kW), respektive s přeplňováním 218 k (160 kW). Zmínku zaslouží i čtyřválec 4.236 (4,5 milionu motorů od 1964). K odběratelům patřily Alvis, ACMAT, Atkinson, AWD, Bedford, Berliet, Citroën, Commer, Dennis, Diamond T, Dodge, ERF, Fargo, Foden, Ford, International, Leyland, Mazda (výroba 4.154 v licenci), REO, Renault, Saviem, Scammell, Seddon, White, Willys; abychom jmenovali jen značky užitkových vozů...

V roce 1954 byla zahájena výroba ve Francii, 1963 prodána první licence (Simpson z Indie) a produkce motorů Perkins se rozběhla v mnoha jiných zemích (nyní kromě Velké Británie také USA, Brazílie, Indie, Čína a Japonsko). V roce 1976 přesáhla půl milionu ročně, desetimiliontý motor vznikl v roce 1985, nyní je jich přes dvacet milionů. V roce 1959 se stala Perkins Engines, Ltd., sou-částí odběratele Massey-Ferguson (traktory; s ním od 1994 LucasVarity Plc), než ji odkoupil Caterpillar za 1,35 miliardy dolarů (1998). Během let došlo k restrukturalizaci a úpravám programu, i v souvislosti s pohlcením Rolls-Royce Diesels (1984, dříve Sentinel ve Shrewsbury), Dorman (1994, Stafford) a Gardner (1986, Manchester). K posledním automobilovým typům patří Prima/500 Series, čtyřválce 2,0 litru pro Austin Maestro/Montego, a motory nákladních vozů Phaser/1000 Series a Eagle TX (ex-Rolls-Royce). V současné produkci převažují motory Industrial Power, Gen Set (elektrické generátory) a Marine (odvozené námořní). Včetně malé 400 Series (od dvouválců 8,2 kW) po obří 4000 (Gen Set, dokonce i řadové osmiválce vedle V12 a V16) přesahují aplikace pohonných jednotek Perkins pět tisíc s výkony 5 až 2800 k (4 až 2058 kW).

Fotogalerie