Marcello Gandini – Od Miury po Magnum

Rok 1938 byl v piemontském kraji obzvláště úrodný. Tedy alespoň co se designérských talentů týče. Ve stejném roce se narodili Giorgetto Giugiaro i Leonardo Fioravanti, třetím z designérských es narozených v tomto roce je Marcello Gandini, otec moderních supersportů, ale i mnoha dalších výjimečných automobilů.

Přestože je Gandini dnes známý především díky modelům jako Lamborghini Miura nebo Countach, najdete jeho podpis i pod designem nákladního vozu, vrtulníku nebo dokonce nočního klubu. K poslednímu ­ovšem dodává, že byl rád, když vyhořel.

Marcello Gandini se narodil 26. srpna 1938 do bohaté turínské rodiny. Jeho otec byl dirigent a rodiče pro syna plánovali kariéru doktora nebo právníka. Tvůrčí talent ale nasměroval Gandiniho kroky k designu. Jeho vášeň pro automobily se zrodila už v pěti letech, kdy od rodičů dostal měřítkový model kabrioletu vyrobený v Německu. Bavily ho tvary, ale i mechanika, a místo latiny si na střední škole četl v knížkách o motorech. Jako samouk pak podobný přístup aplikoval po celou kariéru.

Formální vzdělání ukončil střední školou a rozhodl se prosadit jako nezávislý designér. Nejprve se ale věnoval grafice, působil jako průmyslový designér a navrhoval i nábytek. Turín a jeho okolí ovšem tehdy žilo automobilovým designem, a tak bylo jen otázkou času, než se tyto cesty protnou.

Gandini k automobilům poprvé přičichl, když ho přítel požádal o návrh na zlepšení Abarthu 750 Zagato. Speciálu pro závody do vrchu nechal uříznout záď, aby vznikla tzv. Coda Tronca, čímž docílil výrazně lepší aerodynamiky. Tehdy si začínající automobilový designér ještě nelámal hlavu s detaily, ale praxí takto získával cenné znalosti o aerodynamice a mechanice.

Na volné noze pak navrhoval vozy pro menší karosárny a prvním kompletním automobilovým designem pro něj byla Osca 1500 Barchetta. Zakázky se postupem času rozrůstaly, až v roce 1963 padly Gandiniho skici do oka Nuccio Bertonemu. Zkušený podnikatel s citem pro tvary vycítil potenciál mladého stylisty, nicméně v té době byl hlavním designérem slavné turínské karosárny ještě Giorgetto Giugiaro, a tak se na spolupráci nedohodli. Gandiniho čas přišel o dva roky později, když se Giugiaro po neshodách s Bertonem přesunul do studia Ghia. Sedmadvacetiletý Gandini nastoupil 1. listopadu 1965 a angažmá v již tehdy slovutném designérském studiu bral nejprve jen jako dočasnou několikaměsíční zastávku v kariéře nezávislého designéra. Nakonec však zůstal čtrnáct let.

Do práce v Bertoneho studiích skočil Marcello Gandini po hlavě a už na jarním ženevském autosalonu následujícího roku se zrodila ikona. Vedle Lamborghini Miura stihl připravit ještě dva koncepty založené na základě Porsche (roadster) a Jaguaru (kupé). Hvězdou se však stala Miura, která prý byla původně plánována jen jako čistý promokoncept studia Bertone. Práce na ­Miuře začal ještě Giugiaro, ale podle všeho Gandini koncept přepracoval v podstatě od začátku a výsledná podoba je tedy jeho dílem. Samotný automobil byl hotový za neuvěřitelné čtyři měsíce, a přestože u tehdy ještě málo zkušeného Gandiniho panovaly obavy, nadšené reakce veřejnosti předčily všechna očekávání a Lamborghini posunulo koncept okamžitě do výroby.

To vše byl ale teprve začátek. Víc než plynulé a žensky oblé křivky Miury se později pro Gandiniho styl staly charakteristickými technicistní ostré hrany, které byly v kontrastu s doznívajícím trendem viditelným v tvarosloví Miury.

Koncepty, jež vznikaly po roce 1965, patří do zlaté éry automobilového designu. Designéři jako Gandini si užívali nebývalé tvůrčí svobody. Neexistovaly mítinky s marketingovými manažery a jediným limitem, vedle samotné fyziky, byl termín následujícího autosalonu a designérova fantazie. Byla to čistá tvorba, automobily vznikaly také mnohem rychleji a bez vlivu dlouhých rozhodovacích procesů, které jsou každodenní realitou dnešních designových studií.

Miura, Marzal, Espada a další koncepty vznikaly více spontánně, svobodně a s touhou měnit, a možná právě to je tajemstvím jejich atraktivních a novátorských křivek. Marcello Gandini například jako první vizuálně spojil kapotu a čelní sklo, čímž vznikl dnes již klasický klínovitý profil, jenž se stal etalonem designu supersportovních vozů. Sám Gandini k tomu ale říká: „Na tom není nic zvláštního, chtěl jsem udělat klínovitý tvar, tak jsem ho udělal. O dva týdny později jsem už pracoval na dalším projektu.“ Ostrý profil se poprvé objevil na konceptu Alfa Romeo Carabo, ale do sériové podoby ho dostal až Giugiaro na Lotusu Esprit. Dalším originálním nápadem bylo nůžkové otevírání dveří, které mělo za úkol připoutat pozornost a zvýšit atraktivitu představovaného konceptu.

Na jaře roku 1970 začaly u Bertoneho práce na konceptech pro turínský Salone dell‘automobile. Nuccio tentokrát nechtěl jen statický showcar, ale plně funkční prototyp s motorem uprostřed a pohonem zadních kol. „Řekl jsem mu to, co si myslím i dnes: je zbytečné vytvářet nudné koncepty,“ popisuje Gandini vznik jednoho z nejslavnějších a nejlepších automobilových konceptů všech dob a opravdovou sochu na kolech: Lancie Stratos Zero. Futuristický koncept je pro mnohé dodnes zdrojem inspirace a vedení Lancie se jej následně rozhodlo proměnit na skutečný rally speciál, jenž ovládl světový šampionát v letech 1974, 1975 a 1976.

Další revolucí byl v roce 1974 Countach, který kompletně vymezil značku Lamborghini oproti konkurenci a v podstatě definoval její filozofii až do současnosti. Vedle slavných Lamborghini tvořil Gandini v Bertoneho studiích design pro značky Maserati, Innocenti a Fiat, ale také Audi, Citroën, NSU nebo BMW, pro něž navrhl první generaci řady 5 (E12; 1972).

Mezi poznávací znaky Gandiniho stylu se vedle racionálních hranatých linií řadilo i částečné zakrytí zadních kol, jež najdeme jak na Countachu, tak na Lancii Sibilo (1978), a třeba i na konceptu Volvo Tundra (1979) či sériovém Citroënu BX (1982).

Intenzivní léta u Bertoneho zakončil Gandini v roce 1980, kdy se vydal opět na sólovou dráhu. Stal se konzultantem Renaultu, pro nějž modernizoval například Renault 5 a navrhl i jeho sportovní variantu R5 Turbo. V roce 1988 vytvořil další supersport s klínovitým profilem, Cizeta V16T, a pak následovala opět práce pro Lamborghini v podobě typu Diablo (1990). Gandiniho stopu najdete i v Bugatti a v modelech, které měly na začátku 90. let znovu nastartovat značku DeTomaso. Zajímavostí je design nákladního Renaultu AE Magnum (1989), jenž svou aerodynamikou, ale především inovativní konstrukcí s mechanicky oddělenou kabinou a podvozkem jen potvrzuje Gandiniho designérskou všestrannost.

Marcello Gandini dnes žije v Almese nedaleko Turína. Introvertní a tichý designér tvoří ve své vile ze 17. století a mezi jeho poslední veřejně známé projekty patří například BMW Garmisch – koncept, který původně vznikl u Bertoneho začátkem 70. let. U příležitosti Concorso d’Eleganza Villa d’Este 2019 (viz AR 7 a 8/’19) se BMW rozhodlo postavit jeho přesnou kopii a k projektu samozřejmě přizvali i samotného Marcella Gandiniho.

Převzato z časopisu

Fotogalerie