Památníky v přírodě – Dukla, Dukla, Dukla!

Těm mladším název nejspíš připomene některý z fotbalových nebo hokejových klubů či hotel v některém městě. Starším možná vyvstane na mysli symbol osvobození Československa od německých nacistických hord.

V každém případě Dukla je město v jihovýchodním Polsku (cca 2000 obyvatel), bývalé Haliči. Ovšem několik kilometrů jižně na Polsko-slovenské hranici je Dukelský průsmyk, a ten je již pro naše dějiny podstatně důležitější.

Den obětí Dukly

Za druhé světové války se stal Dukelský průsmyk dějištěm Karpatsko-dukelské operace. V rámci ní vojáci 1. československého armádního sboru v SSSR překročili dne 6. října
1944 historickou československou hranici s Polskem a vstoupili svobodně po pěti letech poprvé na území Československa. Ten den je oslavován jako Den obětí Dukly. Dříve to byl Den československé lidové armády. Na to druhé se však dnes již nehraje, takže je to již jen historie. Stejně tak se propadlo do historie i sousoší „Žalujem“ významného slovenského sochaře Jána Kulicha, které od roku 1959 (poprvé osazené), resp. 1962 (dohotovené a slavnostně v měsíci květnu odhalené) zdobilo až do 27. září 2014 památník dukelským hrdinům. 

Problém se sochami

Od chvíle, kdy na Slovensku oslavili 70. výročí počátku osvobození Československa Rudou armádou společně s československým armádním sborem (2014), našli
dle slov ředitele Vojenského historického ústavu v Bratislavě podplukovníka Miloslava Čaploviče (VHÚ v Bratislavě je uživatel národní kulturní památky na Dukle) pro sousoší Žalujem, cituji: „dôstojné miesto vo vstupnej hale vyhliadkovej veže na Dukle“. Tak to ovšem musíte vidět! Kulichovo dílo je umístěno, stejně jako další, včetně kopie první sochy „Československý voják“ v potemnělém prostoru s vytrhanými podhledy ve vstupní hale věže, která byla kdysi postavena v místě pozorovatelny generála Ludvíka Svobody, velitele československých jednotek na Dukle.

Na místě sousoší „Žalujem“ vyjadřujícího vděk „slovenské matky“ s hlavou položenou na paži rudoarmějce s jasným podtextem obžaloby nacistického Německa za zvěrstva páchaná na našich národech je dnes kopie sochy československého vojáka v uniformě vzor 45 s přilbou v plné polní, s puškou vzor 24 se vztyčeným bodákem. Voják stojí v pozoru v postoji „K poctě zbraň“ a vzdává čest padlým. Jediná souvztažnost kopie sochy takto oblečeného vojáka s tím, co pro Čechy i Slováky znamená Dukla, je v tom, že originální socha českého akademického sochaře Jana Adolfa Vítka byla osazena do dukelského památníku v roce 1949. Po pravdě se můžeme jen dohadovat, proč záhy po instalaci Vítkovy sochy byla vypsaná další soutěž na ústřední plastiku památníku. Vítězem se stal pozdější národní umělec, akademický sochař profesor Josef Malenovský. Jeho sousoší zobrazující československého a sovětského vojáka, kterému podává kytici děvčátko, bylo na Dukle odhalené již v roce 1954. Vzápětí však ani toto řešení nebylo akceptované jako definitivní. Tak dostal šanci již vzpomínaný Ján Kulich.

Artefakty v plenéru

Vstupní branou do dukelského průsmyku je malé město Svidník. Ve vojenském muzeu jsou zde umístěné artefakty z první světové války, kdy zde probíhala haličská fronta. Hlavní expozice se věnuje však událostem druhé světové války a partyzánskému hnutí na Slovensku. Na prostranství za budovou je k vidění několik kusů bojové techniky. A v parku je monumentální hřbitov Rudoarmějců, kterých tu padly tisíce. Za Svidníkem, u křižovatky na obec Kapišová je skulptura „Taran“. Zaklesnutý sovětský tank T 34/85 do německého Panzeru IV. Doleva je možno navštívit tzv. „Údolí smrti“, rovně pak cesta vede silnicí E 371 přes Krajné Čierno, Krajnou Poľanu, Nižný a Vyšný Komárik až ke zmiňovanému dukelskému průsmyku. Od Krajné Poľany jsou v přírodě rozesety četné pomníky a památníky na jednotlivá ohniska boje. Nechybí děla, tanky a dokonce ani letadlo – Lisjunov Li 2.

Stále zajímavá Dukla

Rozhodně stojí za to Duklu navštívit. Koneckonců přes ni vede poměrně frekventovaná mezinárodní cesta do a z Polska. Dnes tu místo dunění tanků a dusotu bagančat vojáků nejspíše uslyšíte „dunění“ motorů kamionů, jak se „těžká vozba“ snaží co možná nejefektivněji „vyškrábat“ do hraničního průsmyku. Nicméně je zde celá řada možností k aktivnímu odpočinku. Množství turistických stezek a jiných cest, které vás zavedou do míst, kde se psaly dějiny. Ti, kteří nechtějí zastavovat, mohou celou řadu exponátů obdivovat přímo z kabiny jedoucího vozu. To se také hned tak nevidí, alespoň ne v takovém množství. Pokud tudy pojedete 6. října, vzpomeňte si na to, že je to Den obětí Dukly. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie