Yacco – Zeleno-žluté rekordy

Motoristickou Francii, zejména tu historickou, má mnoho z nás spjatu se zeleno-
-žlutými reklamami Yacco, aniž bychom tušili, co přesně znamenají. Historie Yacco se čte jako napínavý román. Článkem nepřímo navazujeme na AR 6/’20 s pojednáním o modro-oranžovém livreji Gulf.

Švýcar Marc Birkigt (1878–1953) byl výborný konstruktér. Po různých peripetiích založil roku 1904 se španělskými průmyslníky Damianem Mateuem a Franciscem Seixem v Barceloně společnost Hispano Suiza, zabývající se mimo jiné výrobou exkluzivních automobilů. Roku 1911 založili filiálku ve Francii, která nejprve montovala vozy ze španělských dílů, ale pak šli svojí cestou. Jejich Hispano Suizy záhy překonaly španělskou matku. Roku 1914 se přestěhovali na pařížské předměstí Levallois-Perret, kde vznikaly i věhlasné letecké motory, jichž jen do roku 1918 vyrobila „Hispana“ přes dvacet pět tisíc. Po válce se stala francouzská větev kořistí koncernu Gnome et Rhône. Se zakázkami to bylo velmi obtížné. Brilantní Birkigt podnik znovu vybojoval a osamostatnil od barcelonské matky. Ředitelé Hispana založili 20. prosince 1920 Společnost pro výrobu obráběcích strojů, distribuci nástrojů a mazacích olejů (OMO), jejíhož šéfování se ujal podnikatel Jean Dintilhac. OMO to při nedostatku zakázek mělo těžké, kousek od bankrotu se však nacházela většina zavedené konkurence. První rok ukázal, že polovinu obratu činily oleje a vydělávaly, zbytek byl ve ztrátě. Firma se přeorientovala výhradně na maziva, která od srpna 1920 prodávala pod Dintilhacem registrovanou značkou Yacco.

Rapidně přibývalo automobilů. Poháněly je stále sofistikovanější a rychloběžnější motory, vyžadující odpovídající oleje. Po vlastní značce Hispano Suiza se stal velkým zákazníkem Salmson, automobilový a letecký výrobce. Dintilhac začal sponzorovat pilota Théveneta, zaměstnance Salmsona. Amatérsky startoval v místních závodech, kde dosáhl úspěchu. Karosérii cyclecaru pomaloval barvami a nápisy Yacco. Dintilhac vytušil rostoucí potenciál reklamy. Prodeje kvalitních maziv rapidně rostly, především pro cyclecary menších výrobců, protože velké automobilky se nechtěly vázat. OMO, od roku 1926 již pouze Yacco, se snažilo dostat do Citroënu, ale André se již upsal Mobilu. Oleje Yacco-Donnet a Yacco-Voisin začali prodávat prodejci automobilů uvedených značek. Vozy Voisin se šoupátkovými motory Knight spotřebovaly (v závodním tempu) až ½ litru kvalitního oleje na 100 km. S Voisiny jezdily největší kulturní osobnosti druhé půle 20. let, Le Corbusier, Rudolf Valentino nebo Mistinguett. Alfa Romeo 6C 1750 řízená Giu­seppem Camparim a mazaná francouzským olejem vyhrála Mille Miglia 1929. Yacco bojuje o kontrakty u letců, ale u automobilů se mu daří mnohem lépe. Pomáhá v tom tehdy velmi populární hon za rychlostními rekordy. Yacco vstoupilo do tohoto boje roku 1925 podporou Voisinů na Autodromu Linas-Montlhéry. Voisin 18CV SS překonal sedm světových rychlostních prvenství. Další rekordy zapisují aerodynamické Voisiny v letech 1927, 1928 a 1929. Počátkem 30. bylo znovu těžko, automobilky neplatí a padají. Jean Dintilhac se opět uchází o Citroën, ale André je svázán s Mobil Oil a rychlostní rekordy mu nic neříkají. Taxi Citroën B14 dlouhodobě testovali s oleji Yacco, výsledky byly výborné. Dintilhac zakoupil začátkem roku 1931 šasi Citroën C6 F, dílny Césara Marchanda v Isy-les-Moulineaux je oblékly do tenké hliníkové slupky. Speciál „Rosalie“, v němž se v říjnu 1931 po ujetí každých 500 km střídají čtyři řidiči, překonává 14 mezinárodních rekordů. Dintilhac, povzbuzen úspěchem, kupuje nový podvozek C6 G, upravuje jej ve stejné dílně a hodlá na jaře 1932 vyslat „Rosalii II“ na trať. Krouží 54 dnů, než dojde k poruše převodovky Celoron. Opět je překonáno mnoho rekordů. Následuje „Rosalie III“, později přejmenovaná na číslo V. Číslo IV dostala „Malá Rosalie“, která se stala nejúspěšnějším zástupcem této linie s velmi mnoha zápisy v knize rekordů. Podle regulí musela v kufru vézt náhradní díly a nářadí dle dlouhého seznamu. Když se její boj na trati začal blížit ujeté vzdálenosti 500 000 km, André se obměkčil a uvolil se na nákladech rekordů podílet. Pořádaly se reklamní besedy, prezentace Yacco a Citroën s promítáním filmů z festivalu rekordů. Dalších 7 mezinárodních rekordů přepsala Rosalie VI (1934), jejímž základem byl malý Citroën 15 CV. Rekordy firmu Yacco finančně velmi vyčerpaly. Hodně zlé krve udělalo, když předlužený André (posléze zbankrotoval) nezaplatil pohledávky a automobilka, nyní v majetku rodiny Michelinů, znovu podepsala smlouvu s Mobil Oil.

V letech 1933–1934 Dintilhac koketoval s francouzským Fordem a jeho alsaskou pobočkou Mathis. Její šéf Maurice Dollfus se stal členem představenstva Yacco. Velký Ford „Agathe“ s čtyřválcem 3,3litru vybojoval 10 mezinárodních rekordů. V Dintilhacově hledáčku se objevila rovněž plzeňská Škoda (i na jejím růstu se podílel francouzský kapitál, stavěla též vozy Hispano Suiza). Plánoval rekordní nasazení Škody v Montlhéry, ale pro chybějící přesvědčivé výsledky podporující úspěch myšlenku brzy opustil. Alespoň podepsal malý kontrakt s naším Apollo Oils. Navzdory všem problémům se na trati objevují Rosalie VII (1934) se základem v kupé 7CV Traction Avant a o rok později Rosalie VIII, obě s dalšími rekordními zářezy. Dintilhac okouzlil Peugeota, který se mu odměnil šasi typu 301 (čtyřválec 1465 cm3, 37 k), jež dostalo lehkou karosérii roadster. Oba muži zahájili novou éru rekordů. Začali je sbírat na běžné silnici. Výsledky a vozy sice ne tak ohromující, ale bližší běžnému automobilistovi. Peugeot Delphine urazil v lednu 1935 vzdálenost 100 000 km rekordním průměrem 60 km/h včetně zastávek u hlavních prodejců značky, další silniční rekordy padají následujícího roku – díky Delphine II (sedan 402) a Rosalie IX (Traction 11 CV). Poslední ze sady Rosalií byl Yacco Spéciale s právě na trh uvedeným vznětovým motorem Citroën. V té době koupil Anthony Lago společnost Talbot a kontaktoval Dintilhaca s návrhem, že jeho silné a elegantní automobily budou propagovat oleje Yacco, pokud mu je bude firma dodávat zdarma, a ještě mu zaplatí 50 franků za každý nový vůz, který vyjede z továrny. Je jasné, že olejář nekývl. 18. května 1937 vyrazil na trať Montlhéry velký Marford s V8 3631 cm3 a posádkou čtyř závodnic. Losovaly, čí křestní jméno speciál ponese. „Claire“ pak kroužila deset dnů po trati průměrem přes 140 km/h a získala 10 světových rekordů.

Vynecháme rekordy motocyklů, člunů a letadel. Firma bez surovin a před krachem odstranila roku 1944 Jeana Dintilhace z představenstva. Nové vedení a noví akcionáři firmu na poslední chvíli zachránili. Jako ozvěna dávných časů se roku 1953 objevil na Montlhéry speciál Citroën 2CV, radikálně upravený inženýrem Barbotem. Vyjel devět mezinárodních rekordů.

Tím končí heroické období rekordů Yacco. Bylo prvním olejářem, který do maziv začal přidávat aditiva. Jen do roku 1931 napočítali 522 rekordů. Zeleno-žlutý znak se později objevoval ve 24h Le Mans, v MS i na domácích tratích rallye, sportovních vozech, Dakaru nebo silničních motocyklech, ale to je už úplně jiný příběh.

Převzato z časopisu

Fotogalerie