Wally Parks NHRA Motorsports Museum – Rakety na kolech

Mickey Thompson byl vyznavačem rychlosti, bořil rekordy na Bonneville, postavil monoposty pro 500 mil Indianapolis a propagoval pouštní závody…

Sportovní kariéru Mickeye Thompsona (59) vlastně ukončili až dva najatí vrazi, kteří zastřelili rekordmana a jeho manželku Trudy (41) po ránu 16. března 1988 ve vjezdu k jejich domu v Bradbury v Kalifornii. Král rychlosti Marion Lee Thompson jr., řečený Mickey, se narodil 7. prosince 1928 v kalifornském San Fernandu, překonal všechny zdravotní problémy a vypracoval se na jednoho z nejlepších závodníků. Pokořil stovky rekordů, a když pověsil přílbu na hřebík, pokračoval jako promotér, který vymyslel terénní závody off-road na velkých stadionech, jež si zejména v Kalifornii vydobyly obrovskou popularitu. Třikrát jeho vozy startovaly v 500 mil Indianapolis (nejlépe Al Miller devátý v ročníku 1963), on sám za volantem čtyřmotorového Challengeru I dosáhl rychlosti 654,22 km/h...

Není divu, že mu americké muzeum NHRA (National Hot Rod Association) v kalifornské Pomoně věnuje největší prostor ze svých expozic. Založil je Wally Parks, rodák z Oklahomy, od jehož narození si letos připomínáme 100 let (zemřel v roce 2007), a je největší světovou sbírkou dragsterů, speciálních vozů pro závody ve zrychlení, kterých se Parks zúčastňoval jako organizátor a pořadatel (ostatně asociaci NHRA v roce 1951 sám založil). Muzeum bylo otevřeno 4. dubna 1998 jako Wally Parks NHRA Motorsport Museum; rozkládá se v budově ve stylu art deco, postavené roku 1939 na výstavišti Fairplex v kalifornské Pomoně, asi 35 mil (56 kilometrů) od centra Los Angeles. Téměř polovinu sbírky tvoří automobily Mickeye Thompsona; další vozy pak dokumentují rozvoj populární disciplíny, která už není pouze americkou specialitou, ale od šedesátých let se rozšířila také do Evropy. U nás to byly nejprve motocyklové sprinty od osmdesátých let, automobily se přidaly později... Mickey Thompson se prvně vypravil na vyschlé jezero v patnácti, s upraveným automobilem Ford A dosáhl rychlosti 79 mph (127 km/h), což se blížilo rekordu třídy. Záhy postoupil na Ford V8 Coupé ročníku 1939 a začala jeho cesta ke slávě. V roce 1951 poprvé vyjel na Bonneville; jen do roku 1965 mu patřilo neuvěřitelných 485 mezinárodních rekordů FIA a národních USAC.

Začínal s Chryslery, ale když nejmenší automobilka z Velké trojky neprojevila zájem, obrátil se na General Motors. Začala dlouholetá spolupráce, používal motory Chevrolet, Buick a Pontiac. Postavil bizarní konstrukce, jež si dnes můžete prohlédnout v muzeu. Koncem šedesátých let navázal spolupráci s Fordem, výsledkem byl nejen projekt automobilu pro absolutní rychlostní rekord, ale i tři upravená kupé Ford Mustang Mach I, která v roce 1968 pokořila 295 rychlostních a vytrvalostních rekordů na Bonneville. Na jízdách se podílel rovněž úspěšný jezdec dragsterů Danny Ongais z Havaje, který pak přešel na silniční závody, jel čtyři Grand Prix formule 1 (1977 Penske, 1978 Ensign) a v létě 1986 obsadil druhé místo při Intersérii v Mostě (Porsche 956, viz AR 2/’13). Následujícím projektem byly dva Mustangy Mach I coby dragstery Funny Cars (vlastně zkrácený Top Fuel s laminátovou karoserií), které projely čtvrt míle (402 m) trati za 7,5 sekundy a dosáhly 200 mph (320 km/h).

Nejslavnějším vozem Mickeye Thompsona je bezesporu Challenger I z přelomu padesátých a šedesátých let, který stojí ve vstupní hale muzea. Modrý rekordní automobil pohánějí čtyři osmiválce Pontiac 6706 cm³ z roku 1959 o výkonu po 368 kW (500 k)/5800 – 6000 min^‑1 přeplňované kompresory, u každého kola je převod do rychla 1:1,30 a každý motor má vlastní třístupňovou převodovku Cadillac z roku 1937! Řadí se při 210, respektive 315 mph, tedy při 338 a 507 km/h, vůz má hořčíková kola 21“ a brzdí padákem. Thompson nejprve zajel na solné pláni v Bonneville průměr ze dvou jízd 531,8 km/h v srpnu 1959, pak jeho Challenger I jako první americký vůz dosáhl 400 mph (643,6 km/h), ale pro prasklý hnací hřídel druhou jízdu nedokončil, a tak rychlost 406,60 mph (654,22 km/h) nebyla uznána za světový rekord FIA. Challenger I je dlouhý 6005 mm, široký 1518 mm, vysoký od podlahy na vrchol karoserie 762 mm a vykazuje vlastní hmotnost 2109 kg.

Posledním pokusem byl Ford Autolite Special z roku 1968, který bohužel v muzeu není, ale Thompsonův syn Danny vůz renovuje a rád by se sám znovu pokusil o rekord, pokud sežene sponzory. Mickey začal rekordní monstrum stavět na jaře 1968 s podporou Forda; spěchal, aby překonal Craiga Breedlova a jeho American Spirit. Jízdy však byly neúspěšné, až 30. října 1968 dosáhl 668 km/h, a tak druhý den připravili stroj časně, ale v pět ráno začalo pršet a solná pláň se proměnila v jezero. Skončily tím všechny jízdy, Ford od projektu ustoupil a Mickey zaměřil pozornost na závody pi-kapů a speciálních buggy na stadionech. Ford Autolite Special poháněly dva osmiválce Ford 427 SOHC o objemu po 6997 cm³, přední o výkonu 596 kW (810 k) roztáčel přední kola, zadní 926 kW (1260 k) s kompresorem poháněl zadní kola (mechanický kompresor byl nad motorem, proto se na přední motor nevešel).

Dvě samočinné třístupňové převodovky řadily při 360 a 560 km/h! Rám vozu z trubek čtvercového průřezu nesl hliníkovou karoserii; uváděná délka 8917 mm, šířka 885 mm, výška bez stabilizační plochy 940 mm u kabiny a vlastní hmotnost 2500 kilogramů. Plánovaná rychlost byla přes 500 mph (800 km/h). Závody dragsterů NHRA se jezdí ve čtyřech kategoriích Top Fuel, Funny Car (s karoserií), Pro Stock (sériový základ) a Pro Stock Motorcycle; kromě toho existují další nižší třídy pro regionální závody, protože NHRA má přes osmdesát tisíc členů jako největší organizace motoristického sportu na světě. Pouze ti nejlepší pak postupují do špičkových kategorií Top Fuel a Funny Car, kde zrychlení je skutečně enormní, a proto došlo ke zkrácení dráhy ze čtvrt míle na tisíc stop (305 m), aby se rychlosti dále nezvyšovaly. Motory Top Fuel V8 S/C mají limit objemu 500 cid (8194 cm³), při spalování nitrometanu jdou krátkodobé výkony do několika tisíců koní (až k hranici 10 000), z nichž asi 10 % pohltí pohon plnicího kompresoru.

Tony Schumacher z Chicaga je sedminásobným mistrem NHRA Top Fuel (v letech 2004 – 2009 šestkrát za sebou) a jako první překonal rychlost 330 mph (531 km/h) už v roce 1999 v Phoenixu. Jeho otec Don sám závodil ve třídě Funny Car a nyní vede úspěšný tým Don Schumacher Racing, jenž v roce 2012 vyhrál oba prestižní tituly NHRA (Antron Brown v Top Fuel, Jack Beckman ve Funny Car). Mezi držiteli mistrovských titulů Top Fuel jsou největší legendy dragsterů. Třiačtyřicetiletý Tony Schumacher (zajímavá shoda jmen, že!) loni titul prohrál v souboji s týmovým kolegou Antronem Brownem (nar. 1976) z New Jersey, prvním Američanem tmavé pleti, který triumfoval v šampionátu. K dalším hvězdám historie patří především Big Daddy Don Garlits, Joe Amato, Gary Scelzi, Kenny Bernstein a jeho syn Brandon, Don Snake Prudhomme, Eddie Hill, Scott Kalitta a další; v kategorii Funny Car je to především patnáctinásobný mistr John Force.

Nejsilnější dragstery lákají i ženy, legendární Shirley Muldowneyová má osmnáct vítězství a tři mistrovské tituly NHRA Top Fuel 1977, 1980 a 1982. Ve třídě Top Fuel vítězily také Shelly Andersonová (čtyřikrát v letech 1993 – 1996), Lori Johnsová (čtyřikrát), Melanie Troxelová (3), Cristen Powellová a Lucille Leeová (po jednom triumfu). Mickey Thompson je považován za jednoho z průkopníků klasických dragsterů, v nichž jezdec seděl až za zadní nápravou; dnešní Top Fuel má ovšem místo řidiče před motorem, ale je nepoměrně delší. Thompsonova firma v Long Beach koncem šedesátých let zaměstnávala přes 120 mechaniků, dodávala hlavně motory a exportovala do Evropy v začátcích drag racing na starém kontinentu. V roce 1973 zavedl závody typu Baja (pouštní off-road maratony) na silniční okruhy 5 – 12 kilometrů, aby je přiblížil divákům. Dalším krokem byly závody na stadionech, jež tvořily přírodní amfiteátr, v roce 1984 se spojil s businessmanem Michaelem Goodwinem, tvůrcem Supercrossu, a to se mu stalo osudným. Collene Thompson-Campbellová, Mickeyova sestra a bývalá starostka San Juan Capistrano v Kalifornii, vypsala odměnu milion dolarů na dopadení vrahů. Zatím nebyla vyplacena, ale po osmnácti letech byl iniciátor činu Goodwin postaven před soud.

Převzato z časopisu

Fotogalerie