Mille Miglia 2020 – Naděje na lepší zítřky

Tradiční italský závod klasických vozů byl letos z pochopitelných důvodů odložen z května na říjen. Nakonec se ale uskutečnil a byl v mnoha ohledech jiný než všechny předchozí ročníky. Kouzlo ale nezmizelo, možná naopak...

Mille Miglia je pojem. Pod sloganem „nejkrásnější závod světa“ se skrývá revival slavného závodu, který z Brescie na téměř 1600 km dlouhou cestu poprvé vyjel v roce 1927. Aktuální 38. ročník prestižní soutěže pravidelnosti byl v ledasčem odlišný, a to hlavně kvůli všudypřítomným omezením. Vypadalo to, že závod i přes odložený podzimní termín bude nakonec zrušen, ovšem Freccia Rossa je v Itálii tak významnou značkou, že organizátoři udělali vše, aby se tak nestalo. Nakonec se tedy v souladu s autoritami domluvila velmi přísná opatření, jež ovlivnila průběh akce.

Začalo to už přes internet streamovanou tiskovou konferencí a pokračovalo při samotné akci. V Brescii bylo v den startu patrné jisté napětí – diváků na Vialle Venezia bylo mnohem méně než v předchozích ročnících, lidé dodržovali rozestupy (po ulicích chodili policisté a na distanc či nutnost zakrytého obličeje slušně upozorňovali) a restaurace byly poloprázdné. Nekonal se ani průlet stíhačů Frecce Trikolori. I přes to ale vše běželo jako po másle – policisté na motocyklech byli připraveni, ulice města uzavřené, závodníci se řadili na start.

V pozadí toho všeho se ale děly i další věci, které stojí za zmínku. Tak například z původních 410 posádek nakonec odstartovalo o přibližně 50 méně – a to z důvodů, jež by možná nikdo nečekal. Někteří účastníci z Belgie třeba zjistili, že pokud by se z Itálie vrátili až v pondělí, čeká je 14 dní karantény – i proto jsme vyslechli případ jednoho obchodníka, který si takový výpadek prostě nemohl dovolit, a tak ve čtvrtek 22. 10. prostě jen projel startem a následně už spěchal do soukromého letadla, s nímž odletěl včas domů, aby se vyhnul nucené izolaci. A takových případů bylo víc...

Oficiální průvodce závodem, jejž jsme společně s nálepkami na vůz obdrželi před startem, ovšem mluvil hlavně o naději. Mille Miglia je pro celou Itálii symbolem – a to nejen elegance klasických vozů, umu jejich konstruktérů či dosažených úspěchů na závodních tratích, ale též italského životního stylu. A v neposlední řadě je samozřejmě také velkým byznysem. Nejde jen o catering pro víc než tisícovku lidí, ale také o ubytovací kapacity, turismus a prezentaci firem z prostředí renovací a údržby historických vozidel se závodem úzce spjatých. Pro Itálii je Mille Miglia zkrátka otázkou národní cti a už pouhý fakt, že i přes nepříznivé podmínky nakonec uskutečnila, je malý zázrak a velká připomínka toho, že Itálie se ze všech sil chce vzpamatovat a opět se postavit na nohy (a roztočit kola průmyslu a obchodu).

Startovní pole bylo i přes všechno výše zmíněné neskutečně pestré. Opět jsme mohli obdivovat to nejkrásnější, co v automobilovém světě vzniklo od 20. po 50. léta. Seznam způsobilých vozů je sice dlouhý, ovšem organizátoři velmi pečlivě vybírají, které vozy nakonec pustí do soutěže. Samozřejmě není záhodno mít v závodě řekněme 20 kusů Porsche 356 či Jaguarů XK, když se hlásí lidé s exkluzivnějšími kousky. 

Jádrem celého startovního pole jsou samozřejmě předválečné sportovní a závodní stroje věhlasných značek, přičemž v čele závodu tradičně jedou vozy domácí značky z Brescie, zvané O.M. (na startu letos bylo 8 vozů, zejména typy 665 S a SS MM). ­Masivní účast pravidelně předvádějí automobily značky Alfa Romeo, zmiňme 15 kusů typu 6C v různých provedeních, od závodních modelů 1750 SS Zagato ze začátku 30. let až po 6C 2500 Super Sport Competizione z roku 1947. Třešničkou na dortu byla osmiválcová Alfa Romeo 8C 2300 Spider a úplným vrcholem brutální Alfa Romeo 8C 2900 A Botticella, jeden z nejcennějších (a nejhlasitějších) vozů na startu. Nechyběly ani nejrůznější Fiaty, oblíbené jsou typy 508 či 1100, často s exkluzivními karoseriemi, ovšem letos jsme si všímali hlavně typů Fiat 514 v různých provedeních včetně 514 Coppa delle Alpi. Jedním z vrcholných zážitků pro milovníka italské techniky byla účast Fiatu 501 v silnějším provedení S. Jen pro připomenutí – typ 501 byl prvním typem vyráběným Fia­tem po první světové válce. V letech 1919 až 1926 vznikaly různé verze – sportovní S a SS dolovaly ze čtyřválce 1,5 litru výkon 27 k (20 kW), respektive 30 k (22 kW).

Kromě Fiatů byly letos hodně vidět i Lancie, a to zejména různé verze typu Lambda, proslaveného hlavně použitím samonosné karoserie. Nás ale letos uchvátil jiný vůz: Lancia Astura Sports Coupé z roku 1938, karosovaná francouzskou firmou Pourtout. Astura je obecně vidět málo a když už, tak hravě přitáhne veškerou pozornost. Připomeňme, že šlo o vlajkový model značky, který v roce 1931 nahradil slavné modely Lambda a Bilambda. Astura byla zpočátku vybavena nezvykle úzkým motorem V8 o objemu 2604 cm³, jenž dosahoval výkonu 73 k (54 kW), maximální rychlost činila 125 km/h. V roce 1934 byl objem motoru zvětšen téměř na tři litry a výkon dosáhl 82 k (60 kW). Těžko překonatelné souznění výkonu a elegance a připomínka značky, která se nejlépe předváděla na tradičních soutěžích elegance. 

Právě vozy třetí a čtvrté série z druhé poloviny 30. let byly vybavovány těmi nejkrásnějšími karoseriemi tehdejší doby – kromě zmíněné dílny Pourtout zmiňme italské firmy Bertone, Boneschi, Castagna, Pininfarina, Touring či Viotti. Asturu karosovali i další – z britských zmiňme Abbey Coach­works, Carlton Carriage London, Gurney Nutting, March nebo James Young, z Německa pak Otto Rasch, a vznikla dokonce i Astura s karoserií od nám dobře známého domácího karosáře Josefa Sodomky.

Právě slavní italští karosáři, respektive jejich výrobky, jsou nedílnou součástí Mille Miglia. Jejich výtvory zdobí řadu představených vozů, ale najdou se i tovární kousky, které se jim svou elegancí a výjimečností jistě rovnají. Máme na mysli například pestrou paletu závodních vozů Bugatti, Bentley, Aston Martin, Healey, Talbot Lago či úchvatné Delahaye. Letos se nám předvedly rovnou dva, oba zastupující vele­úspěšný závodní typ 135 známý jako „coupe des alpes“. Obě sportovní verze CS v typicky modré barvě poháněl šestiválec s rozvody OHV a výkonem kolem 100 k (74 kW), což stačilo k dosažení rychlosti až 150 km/h. Úchvatné závodní stroje připomínaly dobu své slávy – ke konci 30. let Delahaye vítězily na Le Mans, v Monte-Carlu, ale svých úspěchů dosáhly i v dalších velkých evropských podnicích. Netřeba dodávat, že vidět je v akci je neopakovatelný zážitek.

Stejně jako v loňských ročnících, i letos jsme vyrazili s kolonou v Brescii a užívali si průjezdy centry historických měst. Náš testovací Opel Insignia GSi potěšil hlavně skvělým podvozkem, který si hravě poradil s italskými nerovnostmi, ale i dostatečným komfortem a výkonem. Čím jsme se dostávali víc na jih směrem k Římu, tím byla nálada kolem příjemnější, lidé uvolněnější a závodníci snad také. Zajímavostí bylo, že průjezdní kontroly byly letos bezkontaktní – vůz prostě jen přibrzdil na náměstí, byl představen moderátorem a jel. Cílem bylo zabránit kontaktu komisařů s posádkami. Samozřejmostí bylo například průběžné měření teploty posádek. Změny se dotkly i oběda (jediná zastávka přes den kromě tankování), ale i společenských večerních událostí postrádajících onu elegantní opulentnost minulých ročníků. O to víc lidé zaplňovali svými příspěvky sociální sítě a o to větší radost panovala po průjezdu všech účastníků cílem.

Součástí závodu byl letos již podesáté závod Ferrari Tribute, připomínající úzké spojení značek Freccia Rossa a Ferrari. Více než 70 vozů startovalo brzy ráno a vynikaly mezi nimi například dva ultimativní kousky Monza SP1 a SP2 nebo Ferrari F40. Novinkou bylo partnerství Mille Miglia s klubem Supercars Owners Circle – vybraná skupinka supersportovních vozů, z níž kromě různých zajímavých kreací od Lotusu či McLarenu zdůrazníme hlavně Lamborghini Diablo VT, které člověk zase tak často nepotká, a jež se stihlo stát přitažlivým young­timerem, nebo vozy italské značky Dallara.

Během naší cesty Itálií jsme se s Dallarou setkali hlavně při rychlé prohlídce její centrály v obci Varano de’Melegari. V rámci soutěže prezentovala společnost zaměřující se už od začátku 70. let na stavbu závodních strojů a v posledních letech i servisní a inženýrskou podporu supersportovních modelů různých značek hlavně svou novinku v podobě Dallary Stradale (AR 3/’18). Tento extrémně aerodynamický supersportovní vůz těží z dlouholetých zkušeností s výrobou karbonových částí a k pohonu využívá čtyřválec 2.3 EcoBoost, známý z Fordu Focus nebo Mustangu a naladěný na výkon 400 koní. Při hmotnosti kolem 850 kg Dallara předvádí skutečně impozantní výkony.

Strávit během letošního roku, kdy došlo ke zrušení většiny akcí podobného druhu, čtyři dny ve společnosti více než 400 úchvatných závodních strojů a být součástí cesty „za červenou šipkou“ bylo skutečným balzámem pro duši. Popsat atmosféru či alespoň přesněji přiblížit celé startovní pole je úkolem, jenž by vydal na knihu. Stejně tak není možné předat všechny zážitky, jednotlivosti, drobné radosti, které člověk při průjezdu Itálií zažije. Je to skutečně ­nejkrásnější závod světa? Bezpochyby, a to dokonce i v této bláznivé době.

Převzato z časopisu

Fotogalerie