Lincoln/Mercury 1973 – Poslední z rodu

Ohromné motory, luxusní sedadla a tuny chromu. To byly zlaté časy amerických křižníků silnic. Před padesáti lety pomalu končily…

Foto: Lincoln/Mercury

Modelový rok 1974 (ten v USA začíná tradičně v půli roku předchozího, v tomto případě tedy 1973) byl pro Lincoln a Mercury, luxusní značky koncernu Ford, absolutním vrcholem opulentnosti ve tvarech a velikosti karoserií i ­motorů. Už pro modelový rok 1975 byla představena paleta výrazněji upravených typů a modelů, jež tyto špičkové produkty koncernu Ford Motor Company výrazněji oddělovala a přinesla řadu technických novinek. Zároveň v souvislosti s novými emisními limity, ale zejména takzvanou první ropnou krizí, kdy OAPEC na sklonku roku 1973 razantně omezil export „černého zlata“, americké automobilky sice ve výrobě zachovávaly ohromné osmiválcové motory, ale rázně omezovaly jejich výkon, resp. spotřebu.

Přesně 50 let starý prospekt společně představuje typy a modely obou prestižních značek FMC. Začíná v duchu tradice „obráceně“, tedy u nejdražších vozů. Prvním je tak samozřejmě rozmařilý Lincoln Continental, jeden z nejdražších automobilů své doby, postavený na podvozku s rozvorem 3231 mm a dlouhý bez osmi centimetrů neuvěřitelných 6 metrů. V zádi se skrýval zavazadlový prostor s objemem 592 litrů. Ve standardní výbavě Continentalu nechyběla elektricky ovládaná okna a přední sedadla, posilovač řízení, akustické ­stínění celého prostoru pro posádku, samočinná klimatizace ani hodiny Cartier na palubní desce, provedení Town Car přidávalo třeba vinylem potaženou střechu. Continental byl dodáván se čtyřdveřovou karoserií a jako kupé, „sportovněji“ založení řidiči mohli sáhnout po verzi Continental Mark IV. Stála na podvozku s rozvorem zkráceným na 3058 mm a karoserie byla dlouhá „jen“ 5798 mm. Připlatit si bylo možné třeba za výklopný sloupek volantu pro snazší nastupování.

Foto: Lincoln/Mercury

Osmiválec s objemem 7,5 litru (460 cu. in.) byl základem pro všechny Continentaly, ale také pro Marquis, nejdražší vůz od značky Mercury. Stejně jako Lincolny měly i vozy řady Marquis zdvojené hlavní světlomety skryté za elektricky ovládanými překryty. Marquis byl typickým šestisedadlovým „full-size“ vozem své doby, dodávaným v několika karosářských verzích včetně sedanu se sloupkem B nebo bez něj. Výbava byla srovnatelná s Continentaly, luxusní Marquis Brougham přidával kromě vinylového potahu střechy také osvětlení podlahy či dálkově ovládané zpětné zrcátko.

O další patro níže stály typy Mercury Monterey a široká paleta kombíků odvozených z řad Marquis a Montego. Standardem jim byl osmiválec 6,6 litru (400 cu. in.) a samočinná převodovka, za motor 7,5 litru se připlácelo. Kombíky s rozvorem 3073 mm a délkou kolem 5,7 metru mohly mít i imitaci dřevěných boků ve stylu „woodie“ a elektricky spouštěné zadní okno. Po sklopení zadních sedadel nabízely zavazadlový prostor 2940 litrů.

Foto: Lincoln/Mercury

Dostupnější alternativu představovalo Mercury Montego, nabízené opět v řadě výbavových a karosářských variant. Při rozvoru 2,9 metru a délce 5,5 metru byl pro Montego základem osmiválec 302 cu. in. (5,0 l) s třístupňovou manuální převodovkou, ale připlácet bylo lze za V8 351, 400 i špičkový 460 s „automaty“.

Chybět nesmí sportovně střižené kupé Mercury Cougar XR-7. Zatímco do té doby šlo vlastně o tradiční derivát Mustangu, nová generace pro modelový rok 1974 znamenala rozluku a vůz přiblížila spíše větší řadě Ford Thunderbird. Cougar postavený na podvozku Montega měl V8 351 (5,8 l) a samočinnou převodovku, ale na přání pod kapotu mohl dostat i největší V8 460.

Foto: Lincoln/Mercury

Cenově nejdostupnější řadou značky Mercury byl před půl stoletím Comet s rozvorem 2616 mm a délkou 4826 mm. Opět s širokou nabídkou karoserií a relativně luxusní výbavou a řadovým šestiválcem 3,3 litru (200 cu. in.), instaloval se ale též větší I6 250 (4,1 l) nebo V8 302 (5,0 l).

Skutečné překvapení však na čtenáře čeká až na poslední stránce prospektu. Známé linie, ale neznámé souvislosti: pod značkou Mercury totiž tehdy Ford do USA dovážel evropské Capri! Pochopitelně poněkud znetvořené „osmimílovými“ nárazníky. A s řadovým čtyřválcovým „dvoulitrem“ Pinto, případně šestiválcem Kolín 2,8 litru, v obou případech s manuální čtyřstupňovou převodovkou. Je zajímavé, že plnohodnotné evropské sportovní Capri, proslavené třeba britským seriálem Profesionálové, bylo s rozvorem náprav 2560 mm a délkou 4,5 metru tím nejmenším automobilem, jaký koncern FMC tehdy v USA nabízel… 

Převzato z časopisu

Fotogalerie