Jak Henry Ford k automobilu přišel

Jeho prarodiče žili v Irsku. Když vrcholil tzv. bramborový hladomor, odešli za velkou louži hledat lepší živobytí. John a Thomasina Fordovi se svými sedmi dětmi nastoupili na jaře roku 1847 pouť za lepším životem.

Nejdůležitější rozhodnutí, které učinili, bylo nezůstat na východním pobřeží, ale pokračovat dále na severozápad. Postupně se dostali až do městečka Dearborn blízko Detroitu. Rodina se záhy široce rozvětvila a její členové hledali štěstí po celých Spojených státech.

Prvorozený syn William, který měl při odchodu z Evropy již 21 let, však cílevědomě budoval svůj šťastný život právě v Dearbornu.

V roce 1850 pracoval jako údržbář a všeuměl pro krajana Patricka O’Herna. Časem nalezl zalíbení v O’Hernově adoptivní dceři Mary Litogotové. Počkal až do roku 1861 a požádal ji o ruku. Válečná léta strávil zvelebováním rodinné farmy.

Syn Henry se narodil 30. července 1863. I když mu jeho otec důsledně vštěpoval do paměti lásku k přírodě a všemu živému a měl jej k práci na farmě, malý Henry projevoval větší zájem o techniku. Po čase si Henry našel práci ve firmě vyrábějící kryté železniční vagóny.

Plat byl mizerný, dva a půl dolarů týdně. Aby vůbec zaplatil podnájem a jídlo, musel po nocích pracovat jako opravář hodin. V klenotnictví mu platili 50 centů za noc.

Pět let po setkání s prvním strojem samostatně se pohybujícím po silnici neustále snil o pohybu s vlastním pohonem. Na dvoře domu, kde bydlel, postavil turbínu a napojil ji na vodovod. Pomocí vodního tlaku stroj „vyráběl“ výkon půl koňské síly.

Nebylo to moc, ale na pohon malého soustruhu to stačilo. Byl to jeho první fungující stroj. Bohužel po dvou letech nezávislého života se z důvodů existenčních problémů ocitl znovu na rodinné farmě.

Práce na poli ho však nemohla uspokojit. I když bydlel u otce, snažil se pokračovat v životě, který vedl ve městě. Pracoval na částečný úvazek pro Westinghouse Engine Company jako odborník na parní stroje.

Někdy na podzim roku 1884 našel spřátelenou duši v mladé slečně Kláře Bryantové. Když otec viděl, že se Henry zamiloval, rozhodl se pokusit jej přimět znovu k farmaření. Nabídl mu osmdesátiakrový pozemek, na kterém se rozkládaly husté lesíky k pokácení. Henry nezaváhal, postavil, pilu a začal těžit černý dub, javor a jilm. Farmaření však opravdu nebyla jeho parketa, a tak záhy vystavěl dílnu, ve které konal pokusy nejen s parními stroji, ale také se spalovacími motory.

Jakmile mu jeho dřevařský podnik vynesl hotovost, požádal Kláru o ruku. Obřad se konal 11. dubna 1888. V té době Ford zkonstruoval své dva malé parní stroje. Čas rychle plynul stejně tak, jako mizelo dřevo z darovaného pozemku. V roce 1891 v Detroitu však uviděl něco, co jej posílilo ve víře, že osudu zemědělce přece jen unikne. V továrně na sodovku používali benzínový motor k pohonu linky na plnění lahví.

Manželka Klára po chvíli váhání souhlasila s přestěhováním do města. Henry dostal místo u společnosti Edison Company a se svým majetkem se vypravili do Detroitu.

U Edison Company se záhy vypracoval až na hlavního inženýra s platem 1000 dolarů ročně.

Doba doznávala turbulentních změn, první automobily se daly na evropských i amerických silnicích do pohybu. Henryho pozornost byla však upřena směrem k jeho soukromí. Dne 6. listopadu 1893 mu žena Klára povila syna. Ford se ho rozhodl pojmenovat Edsel, po starém příteli ze střední školy Edselu Ruddimanovi. Časem se Fordovi odstěhovali do pronajaté poloviny dvojdomku. V kůlně na dvoře prováděl Henry svoje experimenty.

Spalovací motor zkoušel mnohokrát přímo v obývací části domu. Vozidlo, které začínalo nabývat na konkrétnosti, se nepodobalo ničemu, co bylo předtím vyrobeno. Bylo podstatně elegantnější, než vůz bratří Duryeanových, kteří v roce 1889 získali prvenství ve výrobě automobilů na severoamerickém kontinentu.

První Fordův automobil, který konstruoval spolu s přítelem Jimem Bishopem, měl lehký a dynamický vzhled. Pohon kol zadní nápravy byl vyvozen řetězem jako u bicyklů. Zrovna tak bylo použito i lehké sedadlo, které bylo možno nahradit sedákem pro dvě osoby. Konečně přišel okamžik zhodnocení dlouhých let snění a tvrdé práce.

Před druhou hodinou ranní 4. června 1896 dokončil přítel Bishop závěrečnou montáž vozidla. I když byli oba nadšenci již notně unaveni, neváhali a rozhodli se vyzkoušet vůz ještě v noci. Automobil byl připraven, nešť vrata kůlny byla užší než jeho rozchod. Henry nelenil a železným sochorem upravil šířku otvoru v cihlové zdi na požadovaný rozměr.

Následujícího rána vzal na první projížďku svoji ženu Kláru spolu s dvouletým synkem Edselem. Po návratu z výletu je před domem uvítal majitel, notně rozčílený způsobenou škodou na cihlové zdi. Henry mu předvedl svůj kočár bez koní a vyložil překotně všechny výhody. William Wreford poté upustil od svého hněvu a nejen, že nechtěl způsobenou škodu nahradit, ale dokonce doporučil Henrymu, aby si kůlnu upravil pro pohodlné parkování vozu.

Zbytek týdne jezdil Henry ve voze po Detroitu, zatímco přítel Bishop s předstihem navštěvoval na bicyklu lokály, výčepy a obchody po předpokládané trase a vyzýval lidi, aby si šli přidržet koně zanechané před přístřeším.

První Fordův automobil byl tedy na světě a netrvalo dlouho a byla zde i první nehoda. Byla však více humorná než tragická. Fordův vůz porazil chodce. Henry vypnul motor, vystoupil a zjistil, že člověk leží v rozvoru vozu obličejem k zemi. Majitel a výrobce automobilu v jedné osobě chvíli přemýšlel jestli má znovu nastartovat a osvobodit jízdou vpřed či vzad svoji oběť.

Náhodný kolemjdoucí však nakonec pomohl Hernymu nadzvednout jeho lehký motorový čtyřkolák. Oběť se postavila, oprášila šaty, přijala Fordovy omluvy a odešla po svých nohou, ocejchovaná jako jeden z prvních pěších účastníků automobilové nehody.

První víkend po dokončení svého vozidla naložil Henry manželku a syna a vyrazil na rodnou farmu. Vyjeté koleje od koňských potahů nebyly ještě srovnány a tak vozík s cestujícími jel výrazně nakloněn. Jednou stranou v koleji, druhou po zvýšeném středu. Deset mil dlouhou cesto zvládli za něco víc než jednu hodinu. Henry povozil veškeré přítomné příbuzenstvo ve svém stroji.

Doma na Bagley Avenue se nechal s vozem vyfotografovat. Ručně vyrobený automobil s bicyklovými koly, řídící pákou místo volantu a domovním zvonkem místo klaksonu budil zdání nehotového šasi.

V srpnu 1896, několik týdnů po historické jízdě, byl Henry pozván na výroční schůzi Edison Company do New Yorku. Na závěrečném banketu se setkal se samotným kouzelníkem z Menlo Parku - Thomasem Alva Edisonem. Geniální elektrikář si nechal od Henryho vyložit princip pohonu jeho vozu a po chvilce přemýšlení jej označil za správný směr budoucího vývoje automobilu.

Tím jen Henryho Forda utvrdil v jeho vlastních představách. Ten po návratu domů prodal svůj první automobil za 200 dolarů a začal stavět druhý exemplář. Zároveň si uvědomil, že je nezbytné založit vlastní podnik.

text: Milan Olšanský

foto: archiv

zdroj: Trucker 11/2003