Rána roku – Hollywood v Zolderu

Tato příhoda chytila za srdce všechny. Příběh, který se přihodil severočeské stáji MKR Technology, je jak vystřižený z celovečerního filmu s americkým happyendem.

Při Mistrovství Evropy tahačů na okruzích FIA v belgickém Zolderu se již pět a půltunové speciály chystají ke startu prvního hlavního závodu. Race truck opouští závodní dráhu a tahače se v chumlu sunou k ostrému startu. Červenou na semaforu střídá zelená: „Go, go, go,“ řvou týmoví manažeři do sluchátek, aby pilotovi potvrdili start. Motory naplno burácí a z chumlu se valí mrak výfukových plynů. Start se povedl finskému jezdci Miku Makinenovi, který se z osmé pozice posunul téměř před sedmého Markuse Bösigera.

Hustej manévr

V souboji o každou příčku před najetím do první zatáčky ale Fin dělá zásadní chybu, která se zapíše do dějin. Zprava najíždí do Bösigera, který svým tahačem dře o levou postranní bariéru. Ta tlak nevydrží a prolamuje se, truck se zachytí a uprostřed startovního pole roztočí. Vzniká karambol, který nese označení „Rána roku“. O pravé zadní kolo Bösigerova tahače se navíc katapultuje závodní MAN nejmladšího pilota – teprve sedmnáctiletého talentovaného maďarského jezdce Benedeka Majora. Jeho bílý tahač je tak vysoko, až se zdá, že chce přeskočit některého z konkurentů. Bösiger i Major znovu tvrdě naráží do levé bariéry. Po chvíli se oba totálně zdemolované tahače konečně zastavují. Ihned k nim spěchají záchranáři. Major v šoku vyskakuje a utíká co nejrychleji od svého vraku. Klepe se ještě půl hodiny. Výrazně starší Bösiger je jako zkušený pilot a někdejší evropský šampion sice klidnější, ale přesto v šoku. Díky utrženým dveřím také bez problémů opouští kokpit. Nikomu se vůbec nic nestalo! „Kabina je viditelně dobře postavená, protože jinak bychom to přežít nemohli,“ říká s vážnou tváří Švýcar Bösiger.

Co teď, a co potom?

Trvá hodinu, než je dráha připravená k novému startu. Kvůli poničeným bariérám na startovní a cílové rovince nařizuje jury po celý víkend omezení. Pro stáj MKR ale začíná hned po nehodě další souboj. Šéfa týmu Maria Kresse napadá, že by Bösigerovi mohli na neděli přivézt rezervní tahač, který slouží k výstavním účelům. Aby se k této myšlence mohlo přistoupit, musí jí dát zelenou zástupci všech týmů. Pravidla změnu tahače během víkendu běžně neumožňují. Nehoda ale zvedá tak velkou vlnu solidarity, že je jen otázkou několika minut, než manažer MKR Karel Neffe získává autogramy všech. Bez zaváhání podepisuje i věčný rival, konkurent z Roudnice nad Labem, stáj Buggyra. „Stačilo, kdyby jediná stáj nepodepsala, a tenhle příběh skončil. Moc dobře si to uvědomujeme a děkujeme, jak se všichni konkurenti zachovali,“ upozorňuje na podstatný fakt Mario Kress. Začíná tedy souboj s časem. Do belgického Zolderu je to z technologického centra v severočeských Židovicích přes osm set kilometrů, deset hodin cesty. Doručením tahače do Belgie to ale neskončí, výstavní kus je třeba přestavět tak, aby mohl na dráze být alespoň trochu konkurenceschopný. Chronograf je neúprosný.

Závod s časem

Je neděle, chvíli po čtvrté hodině ranní, kdy v paddocku sjíždí přivezený tahač do zázemí MKR. Následuje další několikahodinové martýrium. Kluci si pouští hudbu. Hraje titulní píseň filmu Horečka sobotní noci – jak příznačné. Mechanici musí měnit motor, převodovku a spoustu součástek. Elektroinženýři zprovozňují a zapojují veškeré systémy. Všichni jsou na nohou a uprostřed noci vstává i pilot Markus Bösiger. „Nemusel, ale přišel se na nás podívat a podpořit nás. Samozřejmě, že to člověka povzbudí,“ povídá mechanik Jan Richter. Krátce po deváté hodině ranní motor poprvé startuje, auto funguje a je připraveno. Kluci si zatleskají, unavení si plácnou. Moc toho nenamluví, mají toho dost. Markus ale v neděli opravdu pojede! V super pole si vyjíždí osmou pozici a stejně taková mu patří i po hlavním závodě, což pro něj znamená start z první lajny následujícího hendikepu. Za Bösigerem se to mele, čehož pilot maximálně využívá a získává mírný náskok. Jeho výstavní tahač ale není v plné kondici, takže za ním jedoucí Španěl Antonio Albacete, úřadující vedoucí muž šampionátu, se s každým kolem přibližuje. Šachovnicový prapor je po dvanácti těžkých kolech vysvobozením – Bösiger vyhrává jen velmi těsně! „Kdyby byl závod o kolo delší, Antonio by mě skočil,“ přiznává Markus. Jenže závod o kolo delší nebyl a slzy sobotního smutku vystřídaly slzy nedělní radosti. Některým v uších zpívají „Stouni“ - Satisfaction, ale jen těsně před vyhlášením „Queeni“ hrají svoji slavnou Show must go on. Na pódiu Bösiger přebírá vítěznou trofej a hostesky mu, každá z jedné strany, dávají políbení na tvář. Mohl by si někdo přát lepší konec? 

Převzato z časopisu

Fotogalerie