Ford Taunus TC2: rekonstrukce bestselleru (1976)

Přes úspěchy obnoveného modelu Escort byl a zůstal v NSR v roce 1976 nejprodávanějším vozem značky Ford její zástupce ve střední třídě, Ford Taunus. Ve snaze tuto dobrou pozici nejen uhájit, ale i rozšířit, přichází západoněmecká filiálka koncernu Ford se sídlem v Kolíně nad Rýnem na trh se stylisticky podstatně upraveným a nově vyladěným typem Taunus.

Vůz již na prvý pohled vypadá mnohem moderněji a lákavěji než dosavadní představitel tohoto jména, až příliš hranatý, nad svou třídu nadnesený a těžkopádný. Křivky nového typu Taunus jsou podstatně měkčí a křehčí, i když je karoserie při stejném rozvoru o sedm centimetrů delší, zejména ve prospěch předního převisu, tvořícího deformační zónu (nyní 600 mm dlouhou proti dosavadním 550 mm). Zbylé milimetry připadly na zesílené, pryžovým pásem polštářované nárazníky. Prodloužená deformační zóna přídě spolu se zesílenými předními díly nosných podélníků dovolují snížit přetížení působící na tělo cestujícího upoutaného v bezpečnostních pásech na hodnoty dávající velkou naději na přežití i vážné nehody bez větších zranění; podle bariérových zkoušek nepřekročí zpoždění při nárazu rychlostí 50 km/h hodnotu 21 g, zatímco dnes se za únosnou hranici krátkodobého přetížení pokládá hodnota 35 g.

Foto: FordNový Ford Taunus má nápadně měkké linie; obzvláště čistě vyznívá jednoduchá černá maska chladiče laděná v jediný celek s obdélníkovými světlomety a velkoplochými, vysoko položenými směrovými blikači. Módní potah střechy černou plastickou fólií, ochranné pásy na bocích a ozdobná sportovní kola patří k nejluxusnějším verzím Ghia. I u základních verzí však jsou ve standardním vybavení samonavíjecí bezpečnostní pásy, vybrušované zadní sklo, bezpečnostní lepené čelní sklo, dvourychlostní stírače s elektrickým ostřikovačem, vpředu kotoučové brzdy, posilovač brzd a příďový spoiler, zvyšující stabilitu při vysokých rychlostech

Vpředu zmizela honosná, amerikanizovaná chromovaná maska chladiče. Strměji spadající kapota, o celých 73 mm nižší příď s černou matovou mřížkou, velké obdélníkové světlomety se směrovými blikači po stranách, černou pryží vyložený nárazník a výrazný spoiler propůjčují vozu spíše sportovní vzhled. Výhody zde nejsou jen stylistické; snížená příď zlepšuje aerodynamiku vozu a řidič vidí o celý metr blíž před vůz, příďový spoiler snižuje aerodynamický vztlak o 13 až 15 %.

Foto: FordKrátká, vysoká záď má pevnou zadní stěnu, přes kterou se musí zavazadla při nakládání přenášet; je to ústupek tuhosti karoserie. Koncové svítilny je vidět i ze stran. V zadním sloupku střechy jsou štěrbiny větrání vozu. Bok verze L s matově černými rámečky skel zdobí jen dvojitá kočárová linka

Tuhá kabina spolu se střední částí vozu se příliš nezměnila, jen plocha postranních skel, a hlavně zadního okna se zvětšila celkem asi o 15 %, z toho plocha zadního skla o 32 %. Záď je poměrně vysoká, velmi čistě tvarovaná, s velkoplochými koncovými svítilnami a směrovými blikači. Celá karoserie prošla před zařazením do sériové výroby tvrdými zkouškami odolnosti v kroucení a ohybu na speciálním hydraulickém zařízení, simulujícím ve statisícinásobném počtu působení vnějších sil podle záznamu na smyčce magnetické pásky. Speciální lak odhalí při zkouškách výskytem prasklin slabá místa karoserie, nejčastěji na sloupcích kabiny, rámu zadního okna a na různých výztuhách. Podle údajů výrobce překonala karoserie nového modelu Taunus svou odolností všechny porovnávané karoserie konkurenčních modelů.

Foto: FordFord Taunus jako kombi Turnier se vyrábí jen pětidveřový; jeho zavazadlový prostor se dá zvětšit sklopením zadních sedadel. S dvoulitrovým šestiválcem montovaným za příplatek patří k nejrychlejším kombi své třídy. Zadní nárazník Turnieru je snížený, aby dveře mohly otevírat maximální průřez ložného prostoru. Tenká pryžová lišta na boku patří k vybavení GL

Na základě těchto a podobných průzkumů došlo pravděpodobně k úpravě víka zavazadlového prostoru, které již nesahá jako dosud až k nárazníku, ale končí těsně pod horní příčnou hranou zádě. Zavazadla se tedy musí nakládat shora přes poměrně vysoký práh, což je u těžších předmětů jistě nepohodlné. Díky pevné zadní stěně zavazadlového prostoru však vzrostla tuhost karoserie v kroucení o celých 25 %, navíc se snížila nákladnost oprav poškozené zádě. Novou úpravou vzrostl i objem zavazadelníku na úctyhodných 483 dm³, což je jednou z nejlepších hodnot u vozů této třídy.

Foto: FordKrásná a účelná palubní deska, odstíněná od čelního skla hlubokým štítkem, má přístroje s kruhovými, dobře čitelnými číselníky s nezrcadlícím, konkávně prohnutým zasklením. Důležité úkony řízení jsou soustředěny do tří pák pod volant. Polštářovaná plocha pod palubní deskou zachytí kolena řidiče i spolujezdce při čelním nárazu

Též kabina je prostorná; ve výši ramen je vpředu 1 367 mm, vzadu 1 361 mm široká (ve výši kyčlí vpředu i vzadu 1 364 mm), s dostatečnou vůlí pro kolena i před zadními sedadly. Jen nad hlavami vpředu i vzadu je podle prvých zahraničních testů poměrně málo místa. Kabina je účelně vybavena; prvý pohled patří jistě palubní desce, převzaté jen s menšími retušemi z dosavadního Taunusu. Zde nebylo důvodů ke změnám, vždyť přístrojová deska evropských Fordů získala vysoké ocenění za příkladný průmyslový design a jistě též nemalou měrou přispěla k úspěchu vozu u širokého publika.

Foto: FordSamonavíjecí bezpečnostní pásy jako základní vybavení jsou v této třídě vozů příjemným překvapením

Velké, nezrcadlící, snadno čitelné kruhové přístroje leží v zorném poli řidiče, všechny ovládací prvky jsou nezáměnně rozmístěny podle výsledků rozsáhlých ergonometrických průzkumů. Nově tvarované volanty jsou dvoupaprskové nebo čtyřpaprskové, podle varianty výbavy, a mají hlavy kryté širokými polštáři. Řadicí páka se proti dosavadnímu Taunusu posunula o 30 mm vzad a je ve všech polohách lépe „po ruce“. Nejdůležitější úkony řízení jsou soustředěny k pákám na sloupku volantu, včetně ovladače stíračů a elektrického omývače skel.

Foto: FordPrůhled vozem Ford Taunus naznačuje zejména rozmístění skupin pohonu, uspořádání náprav, umístění nádrže a náhradního kola. Prozrazuje také, že i pod nízkou kapotu se ještě podařilo umístit tradiční svislý chladič otevřené soustavy

Sedadla jsou vytvořena podle osvědčeného principu „tvrdé jádro v měkkém obalu“, takže dobře podepírají tělo zezadu i do stran, a přitom neznásobují vlastními kmity houpání vozu. Poloha předních sedadel i jejich opěradel se dá lehce a v širokých mezích nastavovat i za jízdy. Interiér doplňují tříbodové bezpečnostní pásy s navíječi. Velkoploché štěrbiny pod lamelovými kryty uspořádané v zadních sloupcích kabiny, tedy tam, kde aerodynamický podtlak je zvláště vysoký, zvýšily účinnost větrání vozu o 15 %, takže například při cestovní rychlosti 130 km/h se vzduch v kabině zcela vymění za 18 sekund.

Velká pozornost se při výrobě věnuje izolaci kabiny proti hluku. Celý spodní díl kabiny je vylepen 18 mm tlustou vrstvou materiálů pohlcujících zvuk; plstěná vložka na odkládací plošince před zadním sklem a tlustá pryžová manžeta u kořene řadicí páky uzavírají poslední akustické „díry“. U základní verze se spotřebuje na každý vůz ca 20 kg zvuk izolujících materiálů, u přepychové verze Ghia dokonce 37 kg! I samotné skupiny pohonu a podvozek vozu jsou vytvořeny tak, aby způsobovaly co nejméně hluku a vibrací. Tak například motor byl uložen o něco níže a skříň diferenciálu naopak výše jen proto, aby kloubový hřídel ležel pokud možno v jediné přímce a nevyvolával svými ohyby v kloubech zbytečné vibrace.

Foto: FordZadní tuhou nápravu podélně i příčně vede pár podélných a pár šikmých ramen, jejichž soustava zachycuje také reakce záběrových a brzdicích momentů. Toto uspořádání, známé už z minulých Taunusů a Cortin, nyní doplňuje standardní příčný torzní stabilizátor. Nově vinuté pružiny s proměnlivým průřezem drátu mají tuhost nelineárně vzrůstající se zatížením

Odborníci automobilky Ford nepoužívají dokonce k měření hluku automobilů běžných způsobů měření. Vyvinuli vlastní měřicí metody, při kterých se hluk v automobilu nebo jeho okolí zaznamenává na magnetickou pásku, pak teprve se v laboratoři analyzuje a posuzuje, zejména v rozsahu mezi 200 a 400 hertzů, kde jsou zvuky pro lidské ucho zvláště rušivé. Dobré výsledky korunovaly snahu, tichý běh stroje a komfort kabiny patří k významným kladům nového modelu Ford Taunus uváděným v testech zahraničních odborných časopisů. Nejširší rozchod a nejdelší rozvor ve své třídě, lichoběžníkovou přední nápravu a zadní tuhou nápravu vedenou čtyřmi rameny převzal nový Taunus od svého předchůdce.

Novinkou jsou progresívní pružiny pérování zadní nápravy (podobně jako u vozů GM řady T, viz AR 2/´76); jsou vinuté z drátu proměnlivého, zužujícího se průřezu, takže při postupném zatěžování část závitů na sebe dosedá a tuhost pružiny vzrůstá úměrně odpérované hmotě; vlastní kmitočet vozu, charakterizující jízdní pohodlí, zůstává přibližně stejný. Pružiny přední nápravy jsou u nového modelu až o 33 % tužší (jejich tuhost je různá podle varianty vestavěného motoru), stejně jako stabilizátor zadní nápravy. To zlepšilo stabilitu vozu a zmenšilo příčný náklon karoserie v zatáčkách. Verze Ghia a S (Sport) dostaly plynové tlumiče kmitů a ráfky z lehké slitiny. Též podvozek byl podroben náročným zkouškám tvrdého dlouhodobého provozu, urychleným pomocí hydraulického simulátoru řízeného záznamem povrchu velmi děravé vozovky na magnetické pásce (zařízení „ujede“ s vozem 100 000 km za pouhých 14 dní a velmi brzy odhalí chyby a slabá místa podvozku).

Foto: FordZajímavý je informativní průběh spotřeby v litrech na 100 km vozů Ford Taunus s různě výkonnými motory (1: Ford Taunus 1.3; 2: čtyřválec 2.0; 3: 2.3 V6). Prokazuje se, že pro oblast rychlostí nad 90 km/h jsou nejen relativně, ale i absolutně úspornější motory o větším objemu; malý motor je zde přetížen, pracuje nad oblastí svého provozního optima a jeho spotřeba výrazně vzrůstá, stejně jako opotřebení, přímo závislé na střední pístové rychlosti, vybíhající do vysokých hodnot vzhledem k nutnému většímu stálému převodu

Podle zvyklostí domu Ford nabízí se pro nový Taunus hned šest motorů výrobní řady Ford. Jsou to buď řadové čtyřválce od 1,3 do 2 litrů objemu, nebo vidlicové šestiválce o objemu 2,0 a 2,3 litru. Rozsah možných výkonů tedy sahá od 55 až po 108 k. Všechny motory jsou moderní, s příčným průtokem plynů spalovacím prostorem, čtyřválce mají rozvod OHC, vidlicovitě zavěšené ventily a vačkový hřídel poháněný ozubeným řemenem. Motory jsou velmi úsporné, zdokonalené podle zkušeností automobilky Ford získaných při stavbě a provozu plynových turbín. Jde zde zejména o úpravu karburátorů označovanou SIS (Sonic Idle Systém; viz též AR 10/´75), která snižuje obsah CO ve výfukových plynech na maximum 1,5 % při běhu naprázdno, jehož režim o pouhých 800 min-1 snižuje spotřebu paliva v městském provozu s častým stáním na křižovatkách o asi 15 %. Při úpravě SIS vstupuje vzduch za přivřenou klapku karburátoru rychlostí zvuku a strhované palivo rozprašuje tak dokonale, že motor plynule pracuje i s chudší směsí.

Beze změn zůstala převodovka, která si již u dosavadních Taunusů stejně jako u dalších typů Ford vysloužila tu nejlepší pověst pro příkladnou lehkost a přesnost řazení. Podobně jako u Escortu, ani u tohoto modelu automobilka nepředpisuje pro převodovku výměnu oleje; silné permanentní magnety mají udržet náplň stále prostou nebezpečného ocelového otěru. Za příplatek se montuje samočinná převodovka Ford C3-Automatic, opatřená chladičem olejové náplně hydrodynamického měniče, takže se doporučuje i pro vozy zatěžované o prázdninách obytnými přívěsy; automatické převodovky bez chladiče se totiž při tažení těžkého přívěsu snadno přehřívaly. Také tato převodovka, stejně jako rozvodovka, má stálou náplň oleje, for life.

Foto: Ford

Nový Ford Taunus se dodává ve třech verzích; s dvoudveřovou a čtyřdveřovou karoserií nebo jako kombi s tradičním názvem Turnier. K tomu přistupují varianty výbavy s označením L, GL, Ghia a S (Sport), které spolu se základní variantou Taunus bez dalšího písmene a s šesti nabízenými motory dávají neobvykle širokou paletu možností výběru pro zákazníka. Z rozsáhlého rejstříku nabízených prvků automobilového přepychu stojí za zmínku halogenové světlomety a příplatkové, zvlášť účinné omývače čelního skla a skel světlometů pracující s vysokým tlakem vody. Proud tryskající na skla světlometů je tak silný, že stačí udržet i za největšího bahna nejméně osmdesátiprocentní intenzitu osvětlení vozovky a vyhoví tak i nejpřísnější švédské normě.

Stírače světlometů se svým komplikovaným mechanismem jsou pak zbytečné. Čerpadlo omývače skel ovšem pracuje s příkonem 450 W (což je desetkrát více, než je tomu u běžných čerpadel, montovaných na Fordy standardně) a s tlakem vody cca 600 kPa (6 kp/cm²). Proud vody dopadá na skla rychlostí 100 km/h a osmilitrový zásobník vody vystačí přibližně na 100 omývacích procesů.

Nový Ford Taunus tedy není žádnou převratnou novinkou, spíše je další verzí staršího modelu, pečlivě zdokonalovaného tam, kde dlouhodobá sériová výroba a provoz odhalily slabiny. Přesto bude na trhu v NSR tvrdým konkurentem zejména vozům Opel Ascona a VW Passat, stejně jako zahraničním vozům své třídy a cenové skupiny.

Převzato z časopisu

Fotogalerie