Nadrozměrný náklad – Přeprava demonstrátoru

Když v dubnu roku 2008 dorazila do technického muzea v německém Špýru neobvyklá silniční souprava se zjevně nadrozměrným nákladem na šestnáctinápravovém podvalníku, vzbudila velkou pozornost veřejnosti.

A nebylo také divu. Zelený Mercedes-Benz Actros SLT 4160 8x6/4 (OM 502 LA V8, 16 l, BlueTec 5, 447 kW/609 k, 2400 N.m při 1080 až 1800 min^-1) dopravní společnosti Kubler přitáhl do areálu známého Technik-Museum Speyer jeden z testovacích modelů raketoplánů sovětského vesmírného programu Buran-Eněrgija. Cesta původního pilotovaného suborbitálního 1:1 technologického demonstrátoru kosmického raketoplánu typu 11F35 Buran OK-GLI (Buran Analog BTS-002 neboli Buran test shuttle) vyrobeného v roce 1984 pro potřeby ověřování atmosférických letů, z arabského království Bahrain přes holandský přístav Rotterdam do německého Špýru (Speyer), byla téměř stejně zajímavá a vzrušující jako sám osud letounu. OK-GLI vykonal 25 testovacích letů s manuálním i automatickým přistáním, pro let do vesmíru však určen nebyl. To štěstí měl pouze opravdový raketoplán Buran 1.01 Shuttle OK-1K1, který 15. listopadu 1988 obletěl bez posádky dvakrát zeměkouli a v automatickém módu provedl perfektní přistání zpět na kosmodromu Bajkonur.

Buran, Eněrgija, OK-GLI

Vedení Sovětského svazu bylo od samotného počátku vývoje amerického vícenásobně použitelného kosmického nosného systému typu Space Shuttle přesvědčeno, že primárně bude sloužit pro jaderné útoky z oběžné dráhy. Proto pověřilo 17. února 1976 domácí průmysl vývojem obdobného kosmického systému. V období tzv. studené války bylo nezbytné vynaložit všechnu energii na vyvážení sil. Na obou stranách tak existovaly stejné, či velmi podobné systémy zajišťující společenskou stabilitu tzv. dvoupolárního uspořádání světa. Raketoplán Buran (studený vítr náhle přicházející ze severozápadu) vznikl na rýsovacích prknech sovětských konstruktérů pod vedením Gleba Jevgenějeviče Lozino-Lozizského, generálního ředitele projektů Spiral a Buran, hrdiny socialistické práce, laureáta Leninova řádu (1962) a Státní ceny (1950, 1952) ve vývojovém středisku NPO Molnija v roce 1976. 

Projekt Buran-Eněrgija byl protiváhou amerického vesmírného programu Space Shuttle. Přestože se Buran svým zevnějškem americkému Space Shuttle podobal, z hlediska provozu to byl zcela odlišný stroj. Na rozdíl od amerického raketoplánu Buran měl být vynesen na oběžnou dráhu Země těžkou nosnou raketou Eněrgija SL-17. Samotná stavba sovětského raketoplánu započala v roce 1980. O čtyři roky později byl dokončen první plněhodnotný kus. Rok před slavnostním představením prvního Buranu byl testován v letu zmenšený model označovaný jako BOR-5 (červenec 1983). Později bylo vyrobeno dalších pět zmenšených modelů, které podstoupily různé fáze testů a simulace letů. 

V roce 1984 přišel ke slovu testovací model raketoplánu označovaný jako OK-GLI či Buran Analog BTS-002 postavený pro potřeby testování atmosférických letů a jako zkušebna automatického přistávacího programu. Pro tento účel byl osazen čtyřmi dvouproudovými motory Ljuka Al-31 (2x Al-31 a 2x Al-31F, které původně vznikly v rámci vývoje těžkého stíhače Su-27) umístěnými v zadní části v blízkosti směrovky. Protože šlo výhradně o letecké testy v atmosféře, nebyl OK-GLI vybaven instalací tepelného štítu (populární keramické destičky). Kvůli zachování tvaru, zdání a těžiště byl opatřen falešnými ochrannými destičkami z pěnového materiálu.

Technologický demonstrátor

OK-GLI byl schopen vzletu z betonové VPD, jako klasický letoun (oproti Buranu opatřeného pouze výsuvným mechanismem podvozku, měl podvozek zatahovací a vyšší příďovou vzpěru, aby byl usnadněn vzlet letounu). Poté, co dosáhl předepsané výšky, byly motory zhasnuty. Pak se testovací OK-GLI choval jako bezmotorový letoun plachtící atmosférou. Motory přišly ke slovu zase až při přistání či pojíždění. První dvanáctiminutový let podnikla posádka Rimantas Stankevičius a Igor Volks OK-GLI 10. listopadu 1985. Při sedmém letu, 10. prosince 1986, přistála stejná posádka s OK-GLI poprvé v plně automatickém módu. Poslední, dvacátý pátý suborbitální let uskutečnila opět stejná posádka s OK-GLI 15. dubna 1988. Poslední pojížďky vlastní silou vykonal OK-GLI 28. prosince 1989, 23. listopadu 1990 a 6. prosince 1990 po betonové dráze letiště Žukovskyj, aby byl udržen v letuschopném stavu. Pak byl ale odstaven na stejném letišti patřícím experimentálnímu podniku EMZ V. M. Mjasiščeva, kde postával bez využití až do konce 90 let. Mezitím byl několikrát prezentován veřejnosti na airshow MAKS.

V říjnu roku 1999 si jediný letuschopný demonstrátor OK-GLI pronajala na celých devět let rusko-australská společnost Buran Space Corporation vlastněná australským astronautem Paulem Scully-Powerem, která jej lodí přepravila přes švédský Gőteborg do Austrálie, kde měl fungovat jako divácká atrakce Olympijských her v Sydney. Tam sice OK-GLI stál až do listopadu 2001, ale divácký zájem byl pramalý a promotérská společnost musela nakonec vyhlásit bankrot. Zajímavostí je skutečnost, že OK-GLI byl v té době součástí dražby organizované přes vysílání radia Los Angeles’ News 980 KFWB-AM se startovní cenou 6 milionů USD, nedošlo však k žádnému příhozu, a tak celá záležitost skončila fiaskem. Dne 5. června 2002 NPO Molnija pronajala stroj singapurské společnosti Space Shuttle World Tour, která hodlala OK-GLI vystavovat v řadě asijských států. První zastávkou se přitom stal Bahrajn. Jenže nedořešené finanční a právní otázky OK-GLI na dlouhou dobu uzemnily v jednom z hangárů tamního přístavu Manama. Tam jej také v roce 2004 objevila skupina německých novinářů. 

Cesta do Špýru

O rok později byl OK-GLI zakoupen německou soukromou institucí Sinsheim Auto und Technik Muzeum. Po celé řadě soudních sporů byl nakonec technologický demonstrátor naložen 4. března 2004 na loď do Rotterdamu. Zde přeložen na speciální podvalník za již zmíněný Actros SLT umístěný na pontonu, aby se údolím největší německé řeky Rýn přes Kolín nad Rýnem a kolem pověstné skály Lorelay, kde silný proud a šum vody tříštící se o skalisko, láká lodě ke ztroskotání, dostal až do země Porýní-Falc a především města Špýru (Speyer). Zde již stačilo nadrozměrné soupravě vyjet z pontonové lodě na břeh a slavnostně dotáhnout OK-GLI před místní filiálku Sinsheimského technického muzea. Třetího října 2008 byla v Technickém Muzeu Speyer slavnostně otevřena nová budova věnovaná dobývání kosmu. Při této příležitosti byl poprvé návštěvníkům představen technologický demonstrátor OK-GLI v plné parádě.  Asistovali přitom Igor Volk (testovací pilot OK-GLI a první pilot raketoplánu Buran pro pilotovaný let, který se ovšem nikdy neuskutečnil), německý kosmonaut Thomas Reiter a pilot Apolla 16 Charles Duke.

Převzato z časopisu

Fotogalerie