Na zkušené v Austrálii – díl II.

Kamarád Will Shiers vyrazil do Austrálie, aby si vyzkoušel jak se jezdí s pověstnými místními road trainy. Jaké to je sedět za volantem jejich tahače a na co všechno musí řidič myslet a dávat pozor, když s nimi brázdí krajinu?

Manton mi vysvětluje, že řidiči silničního vlaku nesmí nikdy držet volant příliš blízko k tělu a namísto toho by jej měli tlačit směrem k přístrojovému panelu. To umožňuje držet ho na délku paže a řídit rameny. Tak se dá udržet minimum pohybu volantu.

S nejdelší soupravou

Ve zpětných zrcátkách vidím, jak se přívěsy kolébají na hrubých místech vozovky a občasně použití brzdy přívěsu je nutné mít pod kontrolou. Manton říká, že pokud se dostane do opravdu špatné situace a náš mechanický had se začne nekontrolovatelně vlnit, nejlepší věc, kterou můžete udělat, je prudké zrychlení při zatažení brzdy přívěsu. Použití nožní brzdy, které by mohlo být přirozeným instinktem, by mohlo mít za následek havárii.

Navzdory neuvěřitelné délce cítím, že souprava je jen o něco méně manévrovatelná než předcházející B-triple. I-Shift na zvlněných kopcích průběžně přepíná mezi 11. a 12. stupněm, takže se zabývám manuálním řazením a vybírám 11. stupeň. To nám umožňuje udržet vyšší průměrnou rychlost. Prediktivní tempomat I-See společnosti Volvo by byl užitečný, ale v současné době nepracuje s touto hmotností a má sklon k tomu, aby při překonávání vrcholků kopců vypínal příliš brzy.

Zatímco staří zkušení řidiči autovlaků jsou schopni vnímat dle chování návěsů, že došlo k defektu kola, méně zkušení řidiči si toho nemusí vůbec všimnout. Zvláště potom, když jedou v noci a nemají šanci vidět „poletující“ kusy pneumatiky ve zpětném zrcátku.

Pozor zvěř!

Jenže mnohem znepokojivější aspekt noční jízdy je vysoce pravděpodobný střet se zvířaty. Celý den jsem si všímal nesčetných klokanů, kteří seděli líně ve stínu pod stromy. S blížícím se večerem ožívají a světlomety jich ukazují stovky. Řidič s normálními nepřizpůsobenými reflexy má tendenci se jim vyhnout, pokud sedí například na silnici. Jenže to by mohlo při jízdě se soupravou znamenat katastrofu. Osvědčená metoda velí držet volant, eventuálně pustit nohu z akcelerátoru a zatroubit elektrickou houkačkou (nepoužívat pneumatické fanfáry, protože ostrý zvuk je jedině tak zdivočí). Dají se též lehce probliknout, ale opatrně, ostré světlo jim velí, aby strnuli přímo na místě, kde jsou.

Ačkoliv mám dnes večer na kontě několik těsných úniků, žádné zvíře jsem ještě nepřejel. Jiní řidiči však dnes večer měli menší štěstí a silnice je doslova poseta mrtvolami klokanů. Masakr je to neuvěřitelný, vezmeme-li v úvahu, jak málo vozidel dnes večer po silnici skutečně jede. Vybírám si cestu, jak jen je to možné, dávám pozor, abych nenajel na některou z mrtvol. A to především proto, že ta poslední věc, kterou chcete, je prorazit hrudní koš. Psy Dingo a divoké kočky už začínají své večerní hodování a táhnou mrtvé klokany ze silnice, aby se mohli potěšit. „Bull-bars jsou součástí kruhu života,“ říká Manton. „Srazíme a zabijeme klokany, kteří živí kojoty, ptáky, psy Dingo a divoké kočky.“ Za třicet let jezdění se silničními vlaky srazil Manton svým bull-barem většinu známých zvířat v Austrálii, dokonce prožil i blízké setkání s divokými velbloudy. „Ale nejhorší věc, kterou jsem kdy zasáhl, byl roj včel,“ vzpomíná. „Když narazil na čelní sklo, vypadalo to jako rána z pušky. Použil jsem stěrače, ale to se ještě zhoršilo, protože včely sebou měly nektar a snad i med. Nic jsem neviděl.“ Naši jízdu končím posezením v kavárně u města Morven, kde mají parkoviště pro náklaďáky a soupravy o rozloze malé země.

Fotogalerie