Fiat Professional – Fiat Ducato Panorama

Nová generace modelu Fiat Ducato nabízí i provedení pro přepravu osob s označením Panorama a to v různých verzích.

Importér nám nabídnul k redakčnímu testu Ducato Panorama ve verzi – co do výbavy interiéru – která u předchozí generace byla nejžádanějším s konfigurací sedadel 1+8 na druhém rozvoru a s druhou výškou střechy, tedy s označením L2H2 (L2 = 5413 mm, H2 = 2524 mm). Modernizovaná karoserie získala zcela nové světlomety s linkou denního LED osvětlení, a charakteristickou masku pro současnou generaci Fiatu Ducato. Tmavě šedá barva karoserie byla doplněna zcela černým mohutným předním nárazníkem. Celek vypadal docela noblesně.

Pro novou generaci Fiatu Ducato připravil výrobce přepracovanou generaci motorů MultiJet (plní normu Euro 5+, od letošního podzim pak Euro 6). Základní pohonnou jednotkou je motor 2.0 MultiJet/115 k resp. 280 Nm. Dalším motorem je 2.3 MultiJet/2130 k resp. 320 Nm. Třetím motorem pak 2.3 MultiJet /150 k resp. 350 Nm. Na vrcholu nabídky pak je agregát 3.0 Multijet/180 k resp. 400 Nm. A nechybí ani agregát v tzv. dvoupalivové verzi na benzin/CNG. Ke všem motorům je standardně montována přímo řazená šestistupňová převodovka. Testovaný minibus měl pod krátkou kapotou nejvýkonnější agregát z nabídky, „třílitr“ s výkonem 180 koní. Ideální volba pro vozidlo, které hodlá dopravce využívat hlavně na dálkové trasy, či v horském terénu. 

Protože Ducato i „sourozenci“ Citroën Jumper resp. Peugeot Boxer již byly v redakčním testu, nebudu znovu popisovat celou novou palubní desku resp. modernizované pracoviště řidiče. Konkrétní Ducato mělo samozřejmě vyšší úroveň výbavy, což z mého pohledu řidiče znamenalo, že k dispozici byl dobře seřiditelný volant a sedadlo s možností i výškového nastavení. Pravdou ovšem je, že absence dělicí přepážky mi umožnila upravit si polohu opěradla tak, abych měl pohodlí a přitom dobře viděl i z vozidla. Součástí standardní výbavy této úrovně byla i dvouzonová klimatizace s možností samostatné obsluhy prostoru pro cestující. Co jsem ale postrádal, bylo přídavné topení. Ranní teplota v době testu byla jenom lehce nad bodem mrazu, a jak jsem se sám přesvědčil, standardní topení dokázalo temperovat (a to běželo na plný výkon) jenom prostor předních sedadel. Cestující sedící ve druhé, třetí či čtvrté řadě se balili do vlněných plédů a žádali si podávání čaje s rumem (čtvrtá řada drze chtěla dvojitou dávku rumu). Takže tady je ještě prostor na individuální úpravu.

Z pohledu řidiče oceňuji tempomat, systém ESP, couvací senzory i couvací kameru umístěnou ve třetím brzdovém světle s monitorem uprostřed palubní desky. V této třídě je samozřejmostí, že okna jsou elektricky ovládaná, stejně tak čtyři zpětná zrcátka lze nastavit (i vyhřívat) z místa řidiče. Prostor pro cestující byl vybaven dvěma řadami po dvou místech a poslední řada byla třímístná. Všechna sedadla měla opěrky rukou, integrované opěrky hlavy a bezpečnostní pásy. Každý cestující tak měl dostatek prostoru jak na nohy, tak i na šířku a „královský“ prostor nad hlavou. Každá řada sedadel byla upevněna v manipulační kolejnici v podlaze vozidla, takže bylo možné s nimi samostatně pohybovat, zvětšovat či zmenšovat mezery mezi řadami, či sedadla vyjmout z vozidla.

V bocích u stropu pak byly umístěny sice relativně mělké, ale šikovné kapsy, v okenní „římse“ pak byly popelníky. Okna u druhé řady jsou posuvná a umožňují tak větrání vozidla. Cestující na svá místa nastupují širokými posuvnými dveřmi na pravé straně vozidla. Nástup ulehčuje výsuvný hliníkový a dostatečně rozměrný schod. Za poslední řadou sedadel je zavazadlový prostor o rozměrech 900 x 1350 x 900 mm (měřeno po horní hranu sedadel). K zavazadlovému prostoru je velmi dobrý přístup zadními symetricky dělenými křídlovými dveřmi. Imaginární pracovní den jsem zahájil u nejmenovaného hotelu v centru Prahy, kde jsem naložil – opět imaginární – skupinku starších japonských turistů s průvodcem. Každý vážil i s kamerou asi tak 65 kg, takže zadní tuhá náprava byla jen tak-tak přiměřeně zatížena. Turisté tiše brebentili, nekouřili, nedrobili svačinu na podlahu a vraceli podšálky! Prostě pasažéři, které „bych mohl“. Vyrazili jsme směr Beroun a pak podél Berounky na Křivoklát. Na dálnici jsem nastavil tempomat na 133 km/h, na silnicích nižších tříd jsem pečlivě dodržoval rychlostní limity. Pravdou je, že jsem se tentokrát nezaměřil na průměrnou spotřebu, protože vozidlo jsem přebíral v servisu, když na tachometru bylo natočeno 140 km. Takže motor byl vyloženě syrový, přesto se ale za celý test průměrná spotřeba (dle palubního počítače) držela do 8 l/100km. Převodovka řadila přesně, pochvaloval jsem si její dobré odstupňování, kotoučové brzdy pracovaly spolehlivě. Z Křivoklátu jsme se vrátili do Berouna, a zamířili na Karlštejn (přes Koněpruské jeskyně, tuhle „zkratku“ jsem si osobně vymyslel). 

Pravda, cestující v minibusu byli imaginární, ale já jsem pečlivě objel celý okruh ještě s prodloužením na Dobříš a pak teprve do Prahy. Vyzkoušel jsem si a ocenil v Dobříši na parkovišti u zámku solidní rejd předních kol a s výhodou jsem využíval couvací kameru. Obsluha vozidla je příjemná, ovládání nevyžaduje nějaké zvláštní síly, vše v dosahu, motor je solidně odhlučněn. Možná je to detail, ale osobně jsem si pochvaloval i hrubou potahovou látku na sedadlech. Neklouzala a vypadala dobře. Ano, Ducato bylo zcela nové, uvidíme za dva roky provozu. Takže celková pochvala. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie