ERF Trucks (1933 – 2007) – Iniciály

Více než sedmdesát let přežila značka ERF, součást britské automobilové historie. Letos slaví nedožité osmdesáté narozeniny...

V roce 2000 přešla ERF od kanadského Western Staru do majetku skupiny MAN, která záhy zjistila, že optimistické údaje o hospodářských výsledcích nebyly pravdivé. Následovaly zastavení produkce v tradiční továrně Sun Works v Sandbachu v britském hrabství Cheshire a soudní spor s koncernem DaimlerChrysler, který se mezitím stal vlastníkem Western Staru prostřednictvím skupiny Freightliner. Prodej automobilů se značkou ERF ovšem ještě nějaký čas pokračoval na britském trhu, nicméně šlo o upravené tahače a nákladní vozy MAN z německé produkce s jiným čelem bezkapotové budky a motory Cummins. Kapacita továrny ERF v Sandbachu byla dříve až 4000 vozidel ročně. Pro město Sandbach to byla další kapitola nepříznivého průmyslového vývoje; druhá tradiční značka Foden tam totiž vyráběla nákladní automobily od počátku minulého století, než se stala součástí amerického koncernu PACCAR, převedla výrobu do Leylandu a v roce 2006 byla zrušena. Značky ERF a Foden měly nejen společné sídlo, ale mají i společnou historii. Edwin Richard Foden se narodil 28. března 1870 jako čtvrté a poslední dítě Edwina Fodena ze Sandbachu, průkopníka průmyslové výroby.

Se svým otcem se podílel na vývoji parních motorů a šicích strojů, v roce 1901 zahájili výrobu parních nákladních automobilů Foden, které dosáhly neobyčejné proslulosti. Když se Edwinovi Richardovi (jeho otec zemřel v srpnu 1911) nepodařilo přesvědčit vedení podniku o přechodu na vznětové motory, odešel do důchodu. Dlouho však nevydržel nečinně přihlížet a se svým synem Dennisem založil v Sandbachu novou společnost. Nemohl použít značku Foden, protože výroba Fodenů pokračovala nakonec i se vznětovými motory, a tak první nákladní vůz z roku 1933 nesl na chladiči nápis E. R. Foden & Son – Diesel, později přeměněný na iniciály ERF (Edwin Richard Foden).

V době založení nového podniku bylo Edwinu Richardovi 63 let, avšak aktivně se podílel na řízení společnosti až do své smrti 23. prosince 1950. Byl vášnivým sportovcem a motoristou, jezdil cyklistické i automobilové závody, za celý život vlastnil přes stovku automobilů a za druhé světové války jeho firma získala peníze na stíhací letoun Supermarine Spitfire, který pod jménem Sun Works zasáhl do Bitvy o Británii. Už první automobil, dodnes dochovaná sedmituna typu C14 se vznětovým čtyřválcem Gardner 4LW, měl bezkapotovou budku a této koncepci zůstala značka věrná. Následovaly typické britské čtyřnápravové typy, ale ERF byla také první automobilka, která vyrobila šestikolový vůz se dvěma řízenými nápravami vpředu. Používaly motory Gardner, AEC, Rolls-Royce, Perkins a v posledních letech především Cummins.

Stejně jako Foden patřil ERF k průkopníkům laminátových budek, ve stejné době se montovaly i ocelové, především pro vývoz. K největším trhům mimo Velkou Británii patřila Jihoafrická republika, kde v roce 1965 vznikl montážní závod ERF. V roce 1954 se představila nová řada KV s moderní budkou s velkým pano-ramatickým čelním sklem, která nahradila konzervativní design řady V (od 1948). Budky dodávala karosárna J. H. Jennings & Son Ltd. ze Sandbachu, ale ta se v roce 1963 stala součástí ERF (dále vyráběla rovněž obytné vozy, např. na podvozky Ford Transit nebo Commer). Řada ERF LV (od 1962) přinesla líbivou laminátovou budku, podobná nová série A následovala o deset let později. Série B (1974) měla první skutečně sklopnou budku kombinované konstrukce (ocel/plasty) a stala se základem nových sérií C a E, resp. EC (od 1993), posledního velkého úspěchu značky. V roce 1958 se u nákladních vozů ERF představily kotoučové brzdy na předních kolech.

Do roku 1996 byla ERF Ltd. jediným britským nezávislým výrobcem užitkových automobilů, pak následovalo převzetí kanadským Western Starem (některé typy ERF se prodávaly jako Western Star, např. Commander v Austrálii a na Novém Zélandu). V únoru 2000 opět ERF měnila majitele, když se stala součástí MAN Group. Lehká řada E měla už od roku 1992 budku MAN, nové těžké tahače ERF sérií ECT a ECX však byly jen značkovou variantou automobilů MAN, byť tradičně s motorem Cummins. Německý MAN koupil ERF za 86 milionů liber a převzal veškeré závazky, pak se však ukázalo, že hodnota společnosti byla v době prodeje výrazně nižší a MAN podal žalobu nejen na DaimlerChrysler (Freightliner/Western Star), ale také na auditorskou firmu Ernst & Young za neodpovídající ohodnocení z let 1998 a 1999. Tak se blížila k závěru historie kdysi slavné průkopnické firmy, jejíž zástupci se ještě v roce 1996, kdy byl v čele vnuk zakladatele Peter Foden, pokusili uplatnit tahače ERF řady EC na českém a slovenském trhu.

Poslední automobily značky ERF, lehký ECL, střední ECM a těžký tahač ECT, byly už jen značkovými klony vozů MAN, které ovšem mohly alternativně dostat oblíbenou pohonnou jednotku Cummins místo německých dieselů MAN. Výroba zpočátku probíhala ještě v britském Sandbachu (typ ECL), ale v roce 2002 se rozhodl MAN tuto tradiční továrnu zavřít, když větší typy už vyjížděly z linky MAN Nutzfahrzeuge v Mnichově. Po reor-ganizaci zůstala produkce těžkých tahačů ECT v Mnichově, zatímco výroba ECM a ECL byla soustředěna do rakouského závodu Steyr. Postupně však motory MAN D20 zcela nahradily alternativu Cummins ISMe, prodej variant ERF se zúžil na britský trh, ale i tam nakonec MAN nahradil ERF. V červenci 2007 byla značka definitivně zrušena, stejně jako MAN ukončil polskou Star a rakouskou Steyr. Unifikace byla završena. Automobily ERF vždy vynikaly výjimečnou kvalitou, mnoho jich ujelo přes milion mil (1,6 milionu km), ostatně první ERF Diesel C14 z roku 1933 jezdí dodnes.

Převzato z časopisu

Fotogalerie