Automobilové závody – Nezapomenutelný tlouštík

Stal se legendou ještě za svého života. Položil základy strategickému vedení závodů automobilů. Sám ze začátku závodil, záhy však poznal, že jeho největší síla spočívá v řízení „svých hochů“ z boxů. 

Mluvíme o Ing. Alfredu Neubauerovi, který se podílel na všech velkých vítězství závodních vozů Mercedes-Benz od třicátých do šedesátých let dvacátého století. Kromě jiného vozy s trojcípou hvězdou vítězily pod jeho vedením také v rallyových soutěžích. Muž, který na „všechny časy“ hluboce ovlivnil automobilové závody, se narodil 29. března 1891 v městečku Neutitsch (Nový Jičín) na severní Moravě. V té době existovala Rakousko-uherská monarchie a automobily se teprve rozjížděly ke svým prvním kilometrům. Alfred se od malička zajímal o techniku. Automobilům propadl nehasnoucí láskou ve svých sedmi letech. To poprvé uviděl ten podivný samohyb na silnici v Novém Jičíně. Vlastně, jak sám později říkal, od té doby mu kolovala v žilách jistá část benzínu. Po skončení základní školy nastoupil na vojenskou kolej v Traiskirchenu. Svoji budoucnost viděl u dělostřelectva. Dny kadeta Neubauera by se nejlépe daly charakterizovat jako „zajímavé“, zatímco první roky v uniformě jako „rušné“. Důstojník Alfred Neubauer zkrátka miloval život a dovedl jej žít. Když Evropa vkročila v létě 1914 do první světové války, měl hodnost poručíka. Brzy byl pro své sklony k technice a nesporné znalosti v oboru vybrán jako styčný důstojník s úkolem podílet se na motorizaci dělostřelectva. Měl se starat o přebírání dodávek dělostřeleckých tahačů z fabriky Austro-Daimler na frontu. Jejich hlavním konstruktérem byl muž, jehož jméno se brzy mělo stát neméně slavným jako Neubauerovo – Ferdinand Porsche. Již v této době přičichl Neubauer k neortodoxním konstrukcím, v mnoha případech plněpohonným, které byly pro „off road“ jízdní schopnosti vojenských speciálů nutností.

Rychlost jeho osud

Po demilitarizaci zůstal Alfred pracovat ve firmě Austro-Daimler. V roce 1922 získal pracovní místo v závodě ve Wiener-Neustadtu jako testovací jezdec. V té době Ferdinand Porsche navrhl a nechal postavit lehkou voiturettu Sascha. Neubauer se s novým vozem zúčastnil jako jeden z týmových závodníků společnosti Austro-Daimler závodu Targa Florio a skončil na devatenáctém místě. Jenže kauza Sascha, jedno z prvních malých vozidel s nadějí na solidní sériovou výrobu, nakonec zlomila Ferdinandu Porschemu v Austro-Daimleru vaz. Jako generální ředitel fabriky skončil prakticky vyhazovem, když nesouhlasil s finanční politikou dozorčí rady. A byl to právě Alfred Neubauer, který shromáždil několik věrných a v hostinci se jako spiklenci tajně radili, jak šéfovi pomoci. Nakonec svitla jistá naděje – hrabě Alexander Kolowrat! Neubauer neváhal, oblékl si frak, lakýrky, cylindr a vyrazil do Vídně, do elegantní čtvrti diplomatů a továrníků, k paláci Schwindgasse. Poctivě vyšlapal mramorové schodiště do salónu. Na stěnách kolem něj byly hedvábné tapety, obrazy – zkrátka téměř dokonalý interiér v duchu „fin-de siécle“, kdyby tady nebyly vystaveny poháry z automobilových závodů. Nakonec však ani intervence Kolowrata nebyla nic platná a Ferdinand Porsche se nuceně přesunul do společnosti Daimler ve Stuttgartu, Alfred Neubauer šel věrně s ním. V roce 1924 se Neubauer objevil jako platný závodník v továrním týmu s vozy Daimler opět na závodě Targa Florio, tentokrát skončil šestnáctý. Krátce se ještě ten rok svezl se závodním Mercedesem v závodě do vrchu na Semmeringu a v GP Itálie v Monze. Velkou cenu však nedokončil, neboť jeho týmový druh hrabě Louis Zborowski se zabil v zatáčce Lesmo a Neubauer byl stažen ze závodu. S koncem roku 1925 opustil Alfred Neubauer kariéru závodního jezdce a stal se manažerem bývalých kolegů za volantem. Začala se jeho skvělá kariéra v Rennabteilungu – závodním oddělení slavné automobilky.

Týmový šéf 

V roce 1926 proběhla fúze společností Daimler (Mercedes) a Benz a Neubauer poprvé projevil svůj talent a čich pro výběr budoucích závodnických es. Pro svět rychlých kol objevil nejlepšího automobilového závodníka všech dob, neuvěřitelného a nezdolného Rudolfa Caracciolu. Alfred Neubauer měl kromě jiného i štěstí na nadřízené. Jeho myšlenky týkající se řízení jezdců během závodu našly živnou půdu u ředitele Mercedesu Wilhelma Kissela, který si jako jeden z mála vysokých činovníků koncernu Daimler-Benz uvědomoval sílu vítězství na závodních drahách. Neubauer byl muž mohutné postavy se silným hlasem, který dokázal zaujmout. Dovedl být velice cílevědomý a disciplinovaný, na druhou stranu, v civilu uměl být velmi laskavým hostitelem a společníkem. Miloval dobré jídlo a večírky, věděl, jak navodit skvělou atmosféru. Měl vlastní názor na současnou politiku a byl obdařen schopností velmi specificky předvádět a napodobovat různé celebrity včetně Vůdce nebo později Marylin Monroe. Vraťme se však do roku 1926. Od začátku své manažerské kariéry razil myšlenku, že závodník na trati je nejosamělejší lidskou bytostí. Pokud bude dobře informován v každém okamžiku o svých časech na kolo, odstupech od soupeřů a dalších záležitostech, může mu to přinést jen samé výhody. 

Vytvořil systém znamení, posunků a vlajkových signálů, stejně jako psaných informací na přenosné ukazovací tabule. Dlouho cvičil všechny členy závodního týmu Mercedes-Benz, až uměli celý systém dokonale nazpaměť. Posunky a signály vycházely z podobných znamení užívaných v americkém baseballu. Velmi zajímavá je na tomto místě úvaha, jak moc byly jeho myšlenky na signalizaci z boxů ovlivněny známostí a jistým druhem přátelství se známým, již zmiňovaným, bonvivánem, hrabětem Alexandrem Kolowratem. Neboť to byl právě obtloustlý hrabě, který se „posunkovou řečí“ závodníků s jejich zázemím v boxech zabýval snad jako první na světě. Rozhodně však Neubauerovým vlastním a originálním receptem byl tzv. tajný závodnický elixír – černá káva se žloutkem z vajíčka, cukrem, trochou vína a špetkou koření. Garantoval, že po jeho nápoji se budou s jezdcem dít opravdové zázraky – minimálně v posledních kolech závodu! Ing. Alfred Neubauer se záhy stal neodmyslitelnou součástí závodů. Pro jeho postavu se mu přezdívalo „Velký muž“, „Tlouštík“ nebo impozantně „Don Alfredo“. Jeho loajalita ke značce byla příkladná. Vlastně od roku 1926 pracoval pro Mercedes-Benz až do konce aktivní kariéry. Přesto byla doba, kdy Mercedes div že neopustil (snad by byl šel za svým dlouholetým známým Ferdinandem Porsche k Auto-Unionu). Bylo to v přelomovém roce 1932, tehdy jej ve firmě, která se stáhla z automobilových závodů přinutil zůstat pouze slib ředitele Wilhelma Kissela, že se Mercedes opět na závodní tratě vrátí. Stalo se tak v roce 1934.

Ikona motorsportu

K prvnímu ostrému představení nových závodních vozů Mercedes-Benz W 25 velmi moderní konstrukce se váže historka o vzniku pověstného názvu „Stříbrné šípy“. Neubauer jako šéf závodního oddělení nechal noc před prvním startem ze všech tří vozů strhnout bílou, německou barvu, aby bylo dosaženo váhového limitu. Vnější lak něco málo vážil, ale tato „ztráta“ byla přesně tím, co Neubauer ke splnění technických reglementů s novými vozy potřeboval. Druhý den se na startu všechny tři speciály Mercedes-Benz W 25 leskly stříbrným povrchem „nahých“ plechů – a pojmenování bylo na světě. Originální nápad snad prý pocházel od skvělého závodníka a šlechtice Manfreda von Brauchitsche. V období let 1934 až 1939 se závodní tým Mercedes-Benz stal jasnou jedničkou a hvězda Neubauera zářila nepřemožitelnou silou. V tomto období „vytáhl“ na závodnický piedestal takové jezdce, jako byli Ital Luigi Fagioli, Němec Hermann Lang nebo Brit Richard Seaman. Pokud stál Neubauer v boxech se stopkami v ruce (většinou měl dvoje), nebylo to proto, že by jezdcům měřil jednotlivé časy na kolo kol, na to měl své lidi, Neubauer sledoval práci mechaniků! Celou dobu, kdy byli v Německu u moci národní socialisté, neměl lehký život, nicméně jeho skvělé výsledky jej držely nad vodou a stranou od vzteku nácků. Neubauer si dokonce na soukromých večírcích dovoloval parodovat „nejvyššího“. Po válce stál opět u zrodu závodního oddělení Mercedes-Benz. Podařilo se mu zorganizovat účast předválečných vozů Mercedes W 154 v závodech v Argentině. Nicméně „staré“ předválečné závodní „nářadí“ nemělo v nových podmínkách šanci. Naopak v kategorii sportovních vozů zabodoval koncern stavbou soutěžních variant krásných a zajímavě řešených Gullwingů. V roce 1952 tak Alfred Neubauer přivedl k vítězství vozy Mercedes-Benz 300 SL v přetěžkém mexickém závodě Carrera Panamericana.

Na pistách i okruzích

Prvnímu vítězství na západní polokouli a ještě k tomu v rallye podřídili u Mercedesu opravdu úplně vše. Připravili techniku, odzkoušeli několik palivových směsí, než vybrali mix 80 % smrdutého Pemex Gasavision 80 s 20 % Supermexoliny a zásobili se 300 kusy pneumatik Continental. Taktik na výsostech, Neubauer, rozhodl, že první tři etapy do Mexico City nebudou Mercedesy dráždit největšího konkurenta Giovani Bracca jedoucího na Ferrari. Energický nástup na vítězství v soutěži plánoval v posledních pěti etapách. Jenže Mercedesy se dostaly do trablů hned v první části závodu. Nejprve Hermann Lang trefil psa, poškodil předek svého vozu a musel pomalou jízdou do servisu nechat zkontrolovat řízení. V rychlosti přes 215 km/h při jízdě na plný plyn s vytočeným motorem se Karl Kling střetl s kánětem. To prošlo předním sklem a podle spolujezdce Klenka zapůsobilo v interiéru vozu jako ruční granát. Kling se však nakonec z havárie otřepal a postupně se dostal až za Braccovo Ferrari. V sedmé etapě z Mexico City ven mu již seděl za zadkem a čekal na svoji příležitost. Italův vůz se však nakonec poroučel sám s technickou závadou na diferenciálu. Poslední etapu Karl Kling doslova prolétl průměrnou rychlostí 217 km/h a vyhrál celou soutěž za asistence Alfreda Neubauera, který se jej snažil sledovat z letadla. V té době již padlo rozhodnutí vstoupit s Mercedesy do kolotoče Formule 1. Pro MS tehdy Neubauer opět vizonářsky nakontrahoval Juana Manuela Fangia, který se poté stal dvakrát mistrem světa s vozy Mercedes-Benz W 196. Objevil též další poklad – Brita Stirlinga Mosse. Avšak po obrovské tragédii v Le Mans v roce 1955, kdy padesátiletý Francouz Pierre Levegh „rozvěsil“ svůj Mercedes-Benz 300 SLR po náspu plném lidí (82 mrtvých), společnost Daimler-Benz oznámila odchod nejen z tratí velkých cen, ale z celého automobilového sportu. Nedlouho poté odešel také Alfred Neubauer, závodní ikona, z místa vedoucího Rennabteilungu. Ještě nějaký čas pracoval ve firmě a věnoval se historii závodění. Koncem padesátých let vyšla jeho autobiografická kniha „Rychlost byla můj život“. Až do své smrti, 21. srpna 1980, hořel pro značku Mercedes-Benz. Snad nejlépe jej charakterizoval Stirling Moss: „Neubauer byl ohromující charakter, který dokázal upoutat pozornost kohokoliv. Stejně tak však dokázal projevit velkou dávku porozumění a vytvořit skvělou pohodu. Kromě jiného nás uměl tak rozesmát, že jsme se všichni váleli po zemi.“ 

Převzato z časopisu

Fotogalerie