Sport – Logistika – Dobrudružství podle plánu

Mohli by natočit pokračování westernu Sedm statečných, pohádky Alenka v Říši divů, dobrodružného filmu Cesta kolem světa za osmdesát dní nebo komedie Route trip či Účastníci zájezdu.

Sedmičlenný personál truckracingového týmu MKR Technology se totiž na úvodní díly Mistrovství Evropy závodních tahačů vydal po vlastní ose. Na tuhle dvoutýdenní cestu a více než pět tisíc kilometrů proto určitě nikdo z nich nezapomene.

Na východ

Veškerý materiál a část nejnutnější lidské posádky vyrazily na první závod do tureckého Istanbulu takřka s týdenním předstihem – už v neděli, aby se vše stihlo dopravit z Čech do Terstu na trajekt. Ten pak tři dny plul do Istanbulu, kde už na něj čekala posádka, která na místo přiletěla. Zbylých sedm členů týmu nasedlo ve středu ráno do úplně nového „masteru“ a valilo směr Istanbul. „Na dé jedničce přišlo první prověření podvozku.

Šílená cesta, ale co se týče kvality silnic, tak to ještě přišly výrazně větší hrůzy,“ podotkl mechanik MKR Jakub Čaněk, který seděl zrovna za volantem. Když sedm statečných projíždělo Maďarskem a vidělo havarovaný kamion s utrženou kabinou, nikdo se příliš nesmál. „Hlavně, aby něco takového nepotkalo nás,“ otočil oči v sloup kuchař Tomáš Koudelka. Nechyběly ani vtipnější poznámky – při vjezdu do Budapeště posádku přivítaly vybydlené paneláky. „Ty, Kubo, že sis spletl cestu? Jestli jsme teprve v Chanově, tak mě trefí,“ podotkl mechanik Michal Růžička. Jen o několik kilometrů dál přišlo první tankování. „Chlapi to je poprvé, co jsem platil za naftu takovou raketu, vždyť to stálo čtyřicet tisíc,“ smál se ceně ve forintech Čaněk přezdívaný Šlahoun. U další benzinové pumpy se posádka potkává s tamní policií. Muži zákona vyjíždějí dříve a po několika kilometrech dává jeden z oněch policistů na dálku českému vozu pokyn k zastavení. Když se ale vůz přiblíží, strážník se jen usměje a mávne, aby pokračoval v jízdě. „Paráda, už jsme pro legraci i policajtům,“ směje se na celé kolo mladý mechanik Jakub Hřava.

Rozdíly nejen na silnici

Zhasnutý tunel byl při průjezdu Srbskem snad jediným nemilým překvapením. Ta větší teprve nastala při vjezdu do Bulharska. „Bulharsko je v Unii a Srbsko není, ale zatímco v Srbsku bez problémů vezmou eura, v Bulharsku máte totální smůlu i u mekáče. Docela pešek, když máte v noci hlad. Bulharská měna je holt leva,“ podotkl elektroinženýr Miloš Schmied. Do Istanbulu dorazila celá sestava přesně po dvaadvaceti hodinách. Po celodenním čekání na zpožděný trajekt začala příprava areálu závodiště až ve čtvrtek večer. Aby několik hodin před prvními jízdami byl celý závodní okruh absolutně prázdný, se přitom nestává. Týmy ho ale během noci proměnily v plnohodnotné závodiště. Závody v Istanbulu pak MKR přinesly tři bronzy a jedno stříbro. Oslavy se však nekonaly. Hned po dojetí nedělního závodu bylo třeba vše rychle sbalit a vypravit zpět na loď do Terstu. Následující víkend totiž šampionát pokračoval v italském Misanu. Posádka masteru další dva dny nabírala síly v istanbulském wellness hotelu, aby se vydala na další část „euro tripu“. „Ty cesty v Bulharsku, to je jako, když soustavě přejíždíte železniční přejezd v Bezdíkově. Vždyť támhle do té díry bych si mohl krásně lehnout,“ kroutil hlavou kuchař Koudelka.

Na západ

Volně pobíhající zvířata nikoho už nepřekvapila. Smutný pohled byl na obrovského psa uvázaného v jakémsi zabláceném výběhu ještě v Turecku a dvakrát příjemný nebyl ani pohled na děti hrající si v blátě přímo v hlavním městě Bulharska Sofii, a to mezi dřevěnými chýšemi sloužícími jako příbytek. Satelit na žádné střeše však nechyběl. Pozdější oběd v Srbsku všem spravil náladu a tím i jakýsi „orient“ pomalu končil. „Ty země, to je jako nebe a dudy, ačkoli leží hned u sebe. Srbsko mě moc mile překvapilo. Všichni tu jsou takoví snaživější,“ podotkl mechanik Jiří Kovář, když upozornil, že bulharské pivo „Zagorka“ není zrovna pro české pivní fajnšmekry. Překvapivě na žádných hranicích z celého „výletu“ nebyly nikde výraznější kontroly. Nejvíce všechny překvapila prohlídka právě na cestě do Misana na srbsko-chorvatské čáře, kdy celé auto muselo na rentgen a všem členům byla poměrně důkladně prohlédnuta zavazadla. Opět měl největší smůlu kuchař Koudelka – policistům přišel podezřelý dárek v podobě velkého plyšáka pro jeho čtyřletou netěř.

„Něco se jim na něm nezdálo. Už jsem se bál, že mi ho rozpárají. Snažil jsem se jim marně vysvětlit, že v něm fakt nic není, tak ho vzali k sobě na důkladnější kontrolu. Samozřejmě, že byl v pohodě,“ cítil se chvíli jako zločinec pro své kulinářské schopnosti nejoblíbenější člen posádky. S konečným součtem přes dva tisíce sto kilometrů byla cesta z Istanbulu do Misana nejdelší částí „výletu“. Do dějiště druhého závodu sestava přijela ve čtvrtek ráno. Misano týmu přineslo ještě lepší výsledek – tentokrát dvě stříbra a dva bronzy. Opět ale nebyl čas na jakékoli jásání. V neděli vše hned zabalit a odvézt domů. Pro posádku mastera, která se už ze sedmičky zúžila na trojici, přišla večer nová zpráva – v pondělí ráno je třeba vyzvednout součástky v Miláně. Cesta tedy získává další kličku. Domů se tedy neohrožení jezdci dostávají takřka po dvou týdnech plni nových zkušeností z oblasti cestovního ruchu. „Ve třech to už šlo, ale sedm lidí v autě pro devět, to byl na takovou dálku fakticky nářez. Jsme rádi, že je to za námi,“ oddechl si na konci „route tripu“ elektroinženýr Miloš Schmied.

Převzato z časopisu

Fotogalerie