Manfred von Brauchitsch – „Der Pechvogel“

Manfred Georg Rudolf von Brauchitsch (1905–2003) prožil fantastický život. Stal se závodní modlou motoristického světa v jeho zlaté éře. Velkou část života poté prožil v NDR, kam emigroval z NSR. Zemřel jako ikona značky Mercedes-Benz v Bavorsku.

Otec, Viktor von Brauchitsch (1884–1925) sloužil jako královský pruský major, a tak se Manfredova kariéra zdála být předem určena. Měl se stát důstojníkem. První světová válka se ho dotkla jen okrajově. Patnáctý srpen byl pro malého Manfreda vždy vyvrcholením léta, měl totiž ten den narozeniny. Avšak ty v roce 1914 byly poněkud jiné, bez otce. Ten musel narukovat do pole.

Vojenské intermezzo

V poválečném revolučním zmatku nastoupil mladý von Brauchitsch do pevnosti ve Špandavě, aby započal svoji vojenskou dráhu. Následovalo posádkové město Greifwald a nakonec válečná škola v Drážďanech. To už však jeho srdce bilo pro jinou vášeň – motorky. Při cestě na dovolenku v roce 1928, samozřejmě na motocyklu, změnilo několik vysypaných řepných listů v pravotočivé zatáčce celý jeho život. Vojenská kariéra skončila zlomenými žebry, paží, nohou, naraženou lebkou, třemi dny v bezvědomí a ochrnutou pravou polovinou obličeje. Ze svých prvních zranění se zotavoval u bratrance Hanse von Zimmermanna ve městě Nischwitz u Lipska, tady mu padly do oka závodní automobily. Bylo rozhodnuto. Manfred von Brauchitsch od toho dne nasadil všechny síly, aby se stal automobilovým závodníkem. 

První závod jel ve vypůjčeném voze Mercedes-Benz S do vrchu Gaisberg v blízkosti Saltzburgu. V kategorii cestovních vozů s motory do zdvihového objemu 3000 cm³ se umístil jako první. Octl se tak mezi závodní smečkou. Mezi jezdci světových jmen jako byli Rudolf Caracciola, Hans Stuck, Arco-Zinneberg, Stenweg, Imhof, von Doymi, princ zu Leiningen, Frankl a Schwabe. První velký závod na okruhu jel v roce 1931 von Brauchitsch na Nürburgringu, skončil třetí za Rudolfem Caracciolou a von Morgenem. Ještě v tom samém roce však zažil poměrně vážnou havárii. Na jednom ze závodů do vrchu ve středním Německu několikrát převrátil svůj vůz a zůstal zaklesnutý pod ním. Výsledek: zlomená horní a dolní čelist, několik žeber a pohmoždění hrudníku. Přišel rok 1932 a s ním závod na berlínském okruhu Avus, který se měl stát pro von Brauchitsche velmi důležitým. Pro závod si připravil Mercedes-Benz SSK opatřený aerodynamickou karosérií. Přestavba stála 500 říšských marek, i ty však musel zaplatit jeho mechanik Willi Zimmer. Brauchitsch byl sice bez prostředků, ale jeho víru v úspěch krom jiného posilovalo i zvláštní setkání s Erikem Janem Hanussenem, slavným a populárním jasnovidcem. Více ze srandy než z přesvědčení oslovil Hanussena, který mu později poslal dopis s vypsaným „osudem“, nutno říci, že příznivým. Vystoupení tohoto tajemného muže plnilo v tu dobu již celé týdny „Scala-Varieté“. Mluvilo se o něm ve všech salonech a lidé se přeli, jestli je fakír nebo šarlatán. Náhoda tomu chtěla, aby se von Brauchitsch sešel se svým přítelem Wernerem Finckem v kabaretu Katakomba v budově Scaly. Stůl měli společně s Hanussenem a dvěma zahraničními hosty. Hanussen během večera požádal Manfreda, aby napsal na papírek datum a místo pro něj důležité události. Brauchitsch nezaváhal a napsal: 22. května 1932 – Berlín – Avus. Hanussen beze slova lístek schoval a pravil: „uslyšíte o mě“. Za několik dní od něj dostal von Brauchitsch dopis: „Závody na Avusu koncem května. Důvěřujte ve své štěstí – držíte jej ve vlastních rukou, Hanussen“. Lístek se stal Manfredovým talismanem.

První velké vítězství

Tři dny před samotnými závody v Roxy-Baru v Joachimsthalské ulici seděli u kulatého stolu Caracciola, von Brauchitsch, Hans Stuck, René Dreyfus, sir Campbel a český kníže Lobkowitz. Shodou okolností byl přítomen i E. J. Hanussen. Závodníci chtěli znát budoucnost. „U tohoto stolu sedí dnes vítěz, jeden z vás ale zemře. Obě jména jsem vám napsal,“ tolik řekl Hanussen a nechal papír u barmana. Start  závodu proběhl hladce, před Brauchitschem byl jen jeden soupeř – Caracciola na skvělé Alfa Romeo. Do druhého kola havaroval nešťastně u Wannsee český hrabě Lobkovitz, několikrát se s vozem Bugatti převrátil a nakonec skončil v náspu S-Bahnu. Brauchitsch po tvrdém souboji porazil Caracciolu o méně než čtyři sekundy – první velké vítězství. Průměrná rychlost 194,4 km/h byla nejlepším výkonem na Avusu i světovým rekordem v hodinovce. A ještě něco, na papírku, jenž zanechal jasnovidec v Roxy-Baru byla obě jména „Lobkowitz – Brauchitsch“. Manfredovo příjmení se začalo skloňovat ve všech pádech v nejvyšších závodních kruzích.

Továrním jezdcem

Od roku 1934 se stal továrním jezdcem Mercedes-Benz, který vstoupil na závodní kolbiště se zbrusu novými vozy W 25. Hned první závod znamenal pro von Brauchitsche další vítězství, v polovině roku však nešťastně havaroval v tréninku a opět takřka utekl hrobníkovi z lopaty. Manfred von Brauchitsch vždy na závodní dráze bojoval až do konce, ostatně tak jak bylo v oněch dobách zvykem. O jeho zarputilosti svědčí následující příhoda. Při Velké ceně Německa roku 1938 zcela neochvějně vedl. Jel s osmiválcovým vozem Mercedes-Benz W 154, poslední zastávka v boxech. Padesát galonů vysoce hořlavé směsi paliva tvořené metylalkoholem, acetonem a benzolem letí do nádrže. Naneštěstí mechanik, který měl tuto práci na starosti, nedával pozor, palivo vyšplíchlo a vůz začal v boxech hořet. Brauchitsch zůstal sedět v kokpitu, protože si podle svých slov byl vědom, že mechanici požár zvládnou. Plameny však zachvátily i jezdce, ale ten byl v posledním okamžiku vytažen manažerem týmu Ing. Alfrédem Neubauerem z vozu. Po uhašení požáru však von Brauchitsch opět nasedl a s kokpitem plným mýdlové pěny se jal stíhat Richarda Seamana, který se s druhým vozem Mercedes-Benz W 154 dostal do vedení. Špatně nasazený volant ze sloupku řízení (nezaskočený bajonetový uzávěr) při skoku na guittelbacherském kopci v rychlosti přes 190 km/h sklouzl. Manfred jej duchapřítomně odhodil a chytl se oběma rukama sloupku mířícího z 15 centimetrů na jeho hrudník. Divoké brždění, vymetení příkopu a zastavení o kámen. Vůz byl dokonale demolován, jedno z předních kol bylo utrženo, náprava byla zlomena a motor smutně zůstal viset ve zprohýbaném rámu, ale von Brauchitsch jako zázrakem přežil bez škrábnutí. Při procházce zpět do boxů vyzvedl volant z trávy a v ruce s ním přišel zpět mezi diváky. 

Poslední předválečný

Poslední závod o Velkou cenu jel 3. září 1939 von Brauchitsch v Bělehradě. Druhá světová válka právě začala, zmatený Manfred chtěl odletět do Německa. Rozezlený týmový manažer Ing.  Alfred Neubauer jej však vytáhl přímo z letadla a přinutil odstartovat do závodu podle plánu. Von Brauchitsch odpálil na trať pln nevole, ale o to větší tempo nasadil. Neubauer měl co dělat, aby své dva jezdce, druhým byl Hermann Lang, udržel z boxů na uzdě. Po pravdě se mu to moc nedařilo. Lang stíhal von Brauchitsche v těsném závěsu a čekal na jeho chybu. Dočkal se však jen odlétnuvšího kamene, který mu rozbil brýle a vážně poranil oko. Lang musel odstoupit a Neubauer zuřil. Brauchitsch znervózněl a v jedné ze zatáček se dostal do hodin. Jeho těžký mercedes se otočil o 180 stupňů. Na úzké trati mezi domy jej nebylo možno vrátit zpět do původního směru. Brauchitsch riskoval diskvalifikaci i možnou srážku s Nuvolarim jedoucím v té chvíli na druhém místě, a vracel se proti směru jízdy, aby našel vhodné místo k otočení. Právě když prováděl tento složitý manévr, přiřítil se Nuvolari. Kolize se zdála být neodvratná. Skulinou, kterou by neprojel nikdo jiný než jen „on“ – Nuvolari, se „maestro“ se svým Auto-Unionem protáhl jako kočka. A tím byl závod rozhodnut. I když byl Brauchitschův mercedes rychlejší, na předjetí již nebylo ani pomyšlení. Jako v transu skončil Brauchitsch na druhém místě za Taziem Nuvolarim. Se Stříbrnými šípy Manfred von Brauchitsch vyhrál tři Grand Prix. V roce 1934 zvítězil v ADAC Eifelrennen (první závod, kde se Stříbrné šípy objevily). V roce 1937 zvítězil v Grand Prix Monaco a v roce 1938 v Grand Prix Francie. Vítězství v Monte Carlo je považováno za jeho největší. Rekordní čas na jedno kolo 1:46,5 (o 11,9 s méně než předcházející rekordní čas) dosažený na klikaté trati středomořského knížectví vydržel celých následujících 18 let! Dvakrát v tomto období skončil na druhém místě celkové klasifikace Mistrovství Evropy (1937 a 1938) a jednou na třetím (1939). Do povědomí fanoušků motoristického sportu se vryl dvěma věcmi. Za prvé svojí tmavou závodní kuklou, za druhé svojí závodní smůlou a neuvěřitelnými ztrátami možných vítězství – dokonce si vysloužil přezdívku „Pechvogel“. Nejspektakulárnější ztrátu jistého vítězství utrpěl v Grand Prix Německa 1935, když mu v posledním kole na první pozici explodovala pneumatika. Palma vítězství tak spadla do klína Tazio Nuvolarimu jedoucímu na voze Alfa Romeo. 

Životní zlom

Manfred von Brauchitsch byl pro mnohá zranění utrpěná v závodech zbaven povinnosti nastoupit vojenskou službu během druhé světové války. Nicméně byl členem Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps – NSKK a dosáhl hodnosti Sturmführer. Ostatně v jeho životě několikrát sehrál roli fakt, že strýc Walther von Brauchitsch dosáhl hodnosti polního maršála a až do prosince 1941 velel německým vojskům. V letech 1940 až 1943 byl von Brauchitsch osobním referentem šéfa letecké výroby Junkers Heinricha Koppenberga. V letech 1944 až 1945 zastával referentské místo na Říšském ministerstvu obrany a vojenské výroby (Reichsministerium für Rüstung und Kriegsproduktion) pod Albertem Speerem. V pětačtyřicátém se von Brauchitsch usadil jihozápadně od Mnichova na jezeře Stamberger. Na konci prosince, 27. roku 1946 se Manfred von Brauchitsch oženil ve Starnbergu s Giselou Hundt (1918–1957). Od roku 1948 do roku 1950 byl prvním prezidentem německého autoklubu – Autoclubs von Deutschland (AvD). Po válce se Brauchitsch pokoušel začít znovu, ale nedařilo se. S pomocí dávného týmového druha Rudolfa Caraccioly, který se již před válkou usadil ve švýcarském Luganu, získal v říjnu 1949 pozvání argentinského autoklubu, aby se zúčastnil tří velkých závodů v Buenos Aires, Rosariu a Mar del Plata. 

Měl slíben moderní vůz Maserati s motorem 1500 cm³. Brauchitsch se svojí ženou Giselou udělali vše proto, aby v Argentině našli druhý domov. Vlastně se ještě před odjezdem stavili rozloučit s Baby a Rudolfem Caracciolovými. Jenže Jižní Amerika je velmi zklamala. Nejen, že závodit mohl Manfred jen s předpotopní Maserati s třílitrovým motorem, ale ani vztahy lidí nebyly nepříjemnější. Po několika měsících dobrovolného exilu se Brauchitschovi v březnu roku 1950 vrátili do Německa. Zdánlivě to byla jen jedna nepovedená životní epizoda. Ale v mysli Manfreda se uhnízdila více, než bylo zdrávo. Vlastně to bylo poprvé, co v životě něco vzdal. Jednoho dne, nedlouho po návratu z Jižní Ameriky, navštívil Brauchitsche člověk se Stockholmskou výzvou o zákazu atomových zbraní. Slavný závodník nezaváhal a výzvu podepsal. Od té doby se měl setkávat s onou stránkou Německa, kterou poznenáhlu začal nenávidět, čím dál tím častěji. Záhy von Brauchitsche označili za sympatizanta s „.rudými“. To tedy bylo něco – Manfreda von Brauchitsche, zapsaného do Železné knihy vojenské šlechty německého původu! V letních měsících 1950 mu známý mnichovský konstruktér von Falkenhausen navrhl, aby se zúčastnil několika závodů s vozem BMW-Veritas. Brauchitsch sice považoval tuto skutečnost za novou naději, ale s BMW neměl štěstí. Několikrát havaroval a dokonce unikl jen o vlásek smrti. 

Poslední závod Velkou cenu Německa jel na Nürburgringu 1950. Oproti skvělé konkurenci s vozy Ferrari a Alfa Romeo neměl pražádnou šanci, ale přes potíže v tréninku do závodu vyrazil, z poslední řady startovního pole! To se mu stalo také poprvé v životě. Odvážně prokličkoval až do středu smečky vozů a poctivě udržoval otáčky dýchavičného motoru. Pečlivou jízdou se mu podařilo vydržet až do desátého z dvanácti kol, pozdější vítěz Alberto Ascari jej předjel jen o dva okruhy. Pak však u Manfredova vozu došlo palivo a byl konec. Dva kilometry, které jej dělily od startu a cíle absolvoval von Brauchitsch pěšky s volantem v ruce. Smutně vzpomínal na rok 1938 kdy prožil v nedokončeném závodě podobný návrat před tribuny. Tentokrát jej však nikdo kromě soukromého mechanika věrné ženy Gisely nevítal. Žádná sklenice Vermutu s vodou, žádné ovace diváků. Pouze studené mléko, a to se mu stalo také poprvé. Gisela nebyla nijak překvapena, když jí sdělil, že právě pověsil své závodní brýle a rukavice na hřebík definitivně.

Symbol NDR

O několik týdnů později se Brauchitsch shlédl ve studentském hnutí a chtěl pracovat pro obnovu sportu. Navštívil východní půlku rozděleného Německa a v roce 1951 s přáteli založil Západoněmecký výbor pro jednotu a svobodu německého sportu (Westdeutschen Komitees für Einheit and Freiheit im Deutschen Sport). Dostal se však do politických problémů. Byl perzekuován, vyšetřován policií, vězněn. Vznášela se nad ním hrozba obvinění z velezrady. V době jeho pobytu ve vazbě mu zemřela matka a manželka Gisela se pokusila o sebevraždu. V roce 1954 byl propuštěn z vazby na kauci a pod tlakem nového možného zatčení na Silvestra přešel hranice do NDR. Gisela zůstala v Bavorském Kempfenhausenu a zoufale bojovala se státní správou NSR, jenž se rozhodla von Brauchitschovi prostě zničit a vyhladit – jak příznačné! Odloučení od manžela nakonec Gisela nepřežila, v roce 1957 zemřela po požití nadměrné dávky jedu, když předtím ještě stačila několikrát Manfreda navštívit ve východním Berlíně. Manfred von Brauchitsch pracoval v různých funkcích sportovních svazů NDR, několikrát navštívil i tehdejší Československo. V letech 1957 až 1960 byl prezidentem Všeobecné německé asociace motoristického sportu (Algemeinen Deutschen Motorsport Verbandes – ADVM) a zároveň v letech 1960 až 1990 zakládajícím členem a prezidentem Společnosti pro podporu Olympijských ideálů v NDR (Gesellschaft zur Forderung des Olympischen Gedankers). Zato se mu dostalo také v roce 1988 ocenění Olympijským řádem ze strany Mezinárodního olympijského výboru. 

Poslední mohykán

Ve Východním Německu se von Brauchitsch 22. listopadu 1958 znovu oženil. S ženou Liselotte, rozenou Schneiderovou (1918–2003) čas od času navštěvoval západní část Německa. Po znovusjednocení Německa se v pokročilém věku vrátil do Bavorska. Po smrti Hermanna Langa (1987) zbyl poslední z velkých mohykánů závodních tratí zlatých předválečných let a doby opravdových Stříbrných šípů. Zemřel v klidu 5. 2. 2003 jako devadesáti sedmi letý v německém Gräfenwarth bei Schleis. Za svůj život prošel divokým vývojem, z rodiny zapsané do Železné knihy pruské šlechty, přes symbol Třetí říše, smyšleného vývozce komunistické revoluce do NSR, vysokého sportovního představitele NDR až po ryzí zosobnění úspěchů vozidel Mercedes-Benz. Zajímavé, neobvyklé, v mnoha ohledech obdivuhodné.   

Převzato z časopisu

Fotogalerie