PLÁŽOVÉ AUTOMOBILY – Vamos a la playa!

Fenomén plážových automobilů se (pravděpodobně) narodil v Itálii, kde speciály stavěli k používání zejména podél Côte d’Azure, v Řecku a vlastně ve Středozemí vůbec.

Za jednoho z původců myšlenky vozítek, jejichž klasické období bylo ve druhé půli 50. a po celá 60. léta, je považován tehdejší šéf Fiatu, Giovanni Agnelli. Velmi bohatí lidé pobývali ve vilách na Azurovém pobřeží. Potřebovali se pohybovat po trojúhelníku mezi přístavem (jachtou), vilou ukrytou v kopcích a zábavou (návštěvy jiných sídel, restaurace, bary). Společnost se poněkud demokratizovala. Patřilo k dobrému mravu, aby kapitán průmyslu či někdo z rodiny řídil autíčko sám. Uživatelé mohli mít i jiné důvody. Moderátor letošní Villy d’Este, kde se jedno objevilo, lakonicky konstatoval: „Kdyby tak sedadla mohla vyprávět…“ 

Plážovým automobilům stačil slabý motor. Vzdálenosti bývaly zpravidla krátké, nezáleželo na rychlosti. Cenily se kompaktní rozměry a nízká hmotnost. Řidiči se proplétali historickými uličkami. V některých případech se vůz musel vejít na jachtu, s níž se stěhoval od přístavu k přístavu. Vzhledem k letnímu počasí stačila otevřená karoserie, nanejvýše opatřená stříškou ve tvaru paravánu. Praktická sedadla byla vyplétaná jemným ratanem pedig. Z téhož materiálu mohl být i povrch palubní desky nebo výplně dveří. Ratan byl stylový, nevadil mu písek a sladká ani slaná voda. Zavazadlový prostor téměř neexistoval. Karoserii, přístrojovou desku i čalounění minimalizovali na dřeň. Dnes by nejspíše tehdejšímu účelu nejlépe sloužil elektrický golfový vozík. Plážové automobily byly hračkami bohatých. Cena se pohybovala na úrovni hodně velkých rodinných sedanů, které si běžný Ital nemohl nikdy dovolit. Navzdory tomu, že základem byla nejlevnější šasi na trhu. Dnes se však cena původních vozů šplhá do oblak.

Ke vzniku plážových automobilů se váže historka. Giovanni Agnelli, šéf a spolumajitel Fiatu, potřeboval dopravní prostředek ke své nové pětadvacetimetrové jachtě (tehdy obrovské, dnes skoro k smíchu). Nechal poslat jeden červený Fiat 500 Nuova karosárně Ghia. Ta jej přestavěla a prototyp, tehdy ještě s oválným vrubem na přední kapotě chráněné ohýbanou pochromovanou trubkou místo nárazníku a řadou pochromovaných ozdob karoserie i bělobovými pneumatikami, vystavila na Autosalonu v Turíně 1957 pod jménem Ghia Tagliata 500 Jolly Speciale (odříznutý speciál Jolly). Na designu se mohl podílet tehdy mladičký designér Speciálních projektů Ghia Sergio Sartorelli. Zájem byl takový, že Ghia následujícího roku rozběhla sériovou výrobu. Jolly již dostalo větší čelní sklo. Od počátku existovala i americká verze s vyboulenými, z karoserie vystupujícími světlomety (totožnými s pětistovkami pro USA). Roku 1961 v Turínu prezentovali prototyp 500 Zibo (základ 500 Giardinetta). Pro rok 1964 byla Jolly lehce modernizována a nazvána Jolly Ghia 500 Tahiti. Ghia od roku 1960 stavěla menší sérii s šasi kombi, pojmenovanou Ghia 500 Giardiniera. Na delším rozvoru vydělali cestující vzadu. Zrodilo se i pět kusů na bázi Autobianchi Bianchina. Rostoucí náklady přinutily výrobce zbavit během roku 1962 Jolly všech vnějších ozdob. Pojmenoval je 500 Jolly Thailandia. Ghia aplikovala karoserii Jolly i na jiná šasi – Fiat 600, 600 Multipla (bohatší vzhled), Renault 4 CV i rozvážkové Lambretty. Počet vyrobených kusů Ghia Jolly není znám. Pesimistický odhad říká celkem asi 500, optimistický až 700 kusů na bázi Fiatu 500 a 800 na základě Fiatu 600. 32 kusů sloužilo v letech 1958–62 jako taxi na ostrově Katalina u Los Angeles. Odhaduje se, že nepřežilo více jak 100 Jolly. Občas je nějaká k mání za asi 2 miliony Kč. Mezi jejich prominentní vlastníky patřili Yul Brynner, John Wayne, Mae West, Grace Kelly, Henry Ford II., Josip Broz Tito i Silvio Berlusconi. O prázdninách s nimi, v majetku U.S. Park Service, jezdil i Lyndon Johnson, prezident USA, s manželkou a psem. 

Na úspěchu Jolly se přiživovali další. Turínský designér Felice Mario Boano nakreslil a postavil dva prototypy 500 Spiag-gia (Pláž) a nechal je postavit u karosárny Savio. Jeden koupil Giovanni Agnelli, druhý Aristoteles Onassis. Savio projekt koupilo. V letech 1957–60 stavělo čtyřmístný Savio 500 Elegance zacílený na klienty, kteří se chtěli odstřihnout od plebejské Jolly. Existovalo několik provedení. Fotografie Onassise za volantem s po boku sedícím Winstonem Churchillem, celým v bílém, vzadu s manželkami, obletěly svět. Další přestavby Savio, relativně komerčně úspěšná Jungla (1963 a 64; Fiat 600 D), Savanna (1966, Fiat 124), Arabella (1967; Fiat 127), New Jungla (1976, Fiat 126), Panda Freely (1983) nebo konkurenční Osi Weekend ze skicáře Giovanniho Michelottiho (1967; Fiat 850), už splňují kritéria plážových automobilů jen obtížně. Boanův Fiat 600 Marina (1956) s karoserií torpédo nebyl úspěšný, neboť v zadním oddělení seděli 3+3 cestující čely k sobě. Při nastupování museli podat atletický výkon, neboť automobil měl pevné boky. O rok později na něj navázalo Savio Torpedo (600 D) s jinak utvořenou a dobře přístupnou zadní partií se dvěma lavicemi, kde cestující seděli proti a po směru jízdy. Fissore Marinella 1960 (základ Fiat 600 Multipla) sloužil k transportu více lidí na pláže a k hotelům. Stejné poslání měl i Francis Lombardi (1967) na šasi mikrobusu Fiat 600 T. Podobné téma uchopil Vignale, jehož přestavěnou 600 Multiplu (1956) navrhl Michelotti. Silně přepracovaná pojetí stejného designéra představili v Ženevě 1957 a 1963. Přispěchal také -Pininfarina. V Ženevě 1956 vystavil novinku na bázi 600 Multipla a letech 1956 a 57 zhotovil dvojici unikátních automobilů -Pininfarina Eden Roc pro Henryho Forda II. a Gianni Agnelli. Architekti Sibona & Basano vystavovali v Turíně ročníků 1963–65 plážový Fiat 500 D (později F) Decathlon, velmi podobný Jolly, podobně Masiri & Mondini z Ravenny prototyp Spiaggia (1972; Fiat 500 L). Španělské filiálky italských karosáren se také snažily. SIATA Española představila roku 1969 kreaci Patricia od Michelottiho. Poválečný pohrobek Hispano-Suiza, Furgoneta Hispano (FH; 1956–60), nezískala licenci pro výrobu osobních automobilů. Většinou stavěli drobné dodávky a rozvážkové vozy s domácími dvoudobými motocyklovými motory Hispano-Villiers nebo Hispano-Rovena. Typ F4 s karoserií jardinera (truhlík) přestavěli na plážový.

Dva plážové automobily Daf Kini (báze Daf 33) s pochromovaným „zobákem“ (technický termín) postavil v roce 1966 Giovanni Michelotti pro nizozemskou královskou rodinu a prázdniny v její italské vile v Porte Ercole. Jméno Kini odkazuje na město Alassio, kde kreace získala první cenu v Concours d’Elegance. Z Kini byl vyšlechtěn Michelotti Daf Shellette (šasi Daf 33). Roku 1968 si jej koupil i Aristoteles Onassis. Parkoval na jachtě, odkud bral na vyjížďky po Monte Carlu Jacky Kennedyovou. Některé pozdější vozy z 80kusové série dostaly mechaniku Morris a poslední z nich pohon Fiat. Nápad se zřejmě zalíbil holandské karosárně Havas, která v letech 1970–76 přestavovala Dafy 33, 44, 55 a 66 na plážové. Model Havas Beachcomber (plážový tulák) debutoval v roce 1973. Aktivity zastavilo převzetí Dafu Volvem roku 1975. Celkem jich vzniklo necelých 100.

Do našeho tématu nezapadají ani buggy, ani malé terénní automobily. K plážovým nemůžeme počítat dodnes oblíbené Citroën Méhari, Renault Ródeo nebo Mini Moke, jež byly určeny k aktivní rekreaci a pojížďkám spojeným s lehčí prací. Vozily menší ložný prostor za přední nebo druhou řadou sedadel, šlo s nimi podnikat i delší cesty. Dodnes v relativně hojných počtech slouží ve Středomoří majitelům letních sídel i starousedlíkům.

Plážovým automobilům odzvonilo počátkem 70. let, kdy přestaly splňovat elementární požadavky na bezpečnost a ekologii; a přiznejme, že již byly příliš rustikální. Čas od času některá z karosáren postaví kusovou moderní interpretaci, např. Castagna Tender Two (základem je nový Fiat 500 nebo Mini). Italský designér Giovanni Vernagallo na nich vybudoval existenci studia Vernagallo Stile a realizačních dílen Carrozzeria Holiday, které přestaví na plážové auto vybrané typy Fiat, Autobianchi, Piaggio, Nissan, Renault a Subaru. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie