Carrosserie Graber – Karosář Graber

Karoserie Hermanna Grabera ztělesňují atributy typických švýcarských výrobků. Vynikají elegancí, pečlivostí, dokonalým řemeslem, kvalitními materiály a trvanlivostí. A nebyly levné. 

Ernst Graber provozoval ve Wichtrachu u Bernu kolářskou dílnu a opravnu kočárů. Jeho jediný syn Hermann (1904 – 1970) se v šestnácti vyučil otcově řemeslu. Brzy odešel pracovat do Paříže. Zde, v centru karosářství, mu učarovaly automobily a stavba karosérií. Hermannovi bylo 21 let, když jeho otec zemřel, a neprodleně se vrátil do Wichtrachu převzít podnik. Zachytil bouřlivý nástup automobilů a rychle se přeorientoval na stavbu jejich karosérií. Začal šasi Fiat 509, nastrojeným do dvoumístné otevřené karosérie drophead coupé. Dalším byl malý hotelový autobus Chevrolet. Jiný švýcarský pramen uvádí, že 10. května 1926 vystavil účet za první dohotovený automobil, Fiat 505 Auto-Camion. Grabera, stejně jako jeho kolegy, uchvátil Weymannův princip stavby lehkých karosérií. Použil jej pro kabáty Bugatti Type 44, Bianchi a Delage. To už zjistil, že Weymannovo řešení s dřevěnou nosnou konstrukcí potaženou lakovanou kůží má i značné nevýhody. Proto již další své vozy, počínaje rokem 1930, vybavil běžným pojetím s díly krytými plechem. Graber, většinou to byly kabriolety nejrůznějších značek, si velmi brzy vypracoval vlastní styl, vyznačující se jednoduchými, čistými liniemi, plně respektujícími naturel použitého šasi. Již roku 1929 vyhrál kabriolet Graber Panhard & Levassor 20CV Sports soutěž elegance ve Svatém Mořici. Počátkem 30. let se mu obzvláště podařily otevřené vozy Voisin C15 (jeden z nich osobně používal), Bugatti T46 a T49, Alfa Romeo 8C 2300, Packard a Cadillac. Nejúchvatnější byl patrně sportovní Mercedes-Benz SSK. Roku 1934 dodal otevřený Duesenberg, další v letech 1936 a 1937. Hlásili se klienti s americkými šasi Dodge, Plymouth a Chrysler. Švýcarský importér Packardů u něj dokonce objednal menší sérii, pak prodávanou jako Swiss-Packard. Sportovně zaměření řidiči požadovali šaty na Delahaye, Bugatti, Talbot-Lago, Hotchkiss nebo Alfu Romeo, nechyběla ani mohutná Hispano-Suiza V12. Graber s padesátkou velmi kvalifikovaných zaměstnanců patřil mezi největší domácí karosáře po boku s firmami Tüscher, Worblaufen a Langenthal. Pravidelně vystavoval v Ženevě. Jeho kreace možná nebyly tak honosné a extravagantní jako francouzské a inovativní jako ty italské, ale domácím zákazníkům elegantní neokázalost naprosto vyhovovala. 

Francouzskou produkci předstihla v druhé půli 30. let výroba ve Velké Británii, což trvalo až do 60. let. Za Kanál se začal ohlížet i Graber. Přibývaly podvozky Bentley, Rolls-Royce, Aston Martin, Lagonda či ­Rover. Roku 1946 oblékl svůj první Alvis. Spolupráce s touto značkou se začala rozvíjet natolik, že roku 1953 koupil její distribuční práva pro Švýcarsko. Na základě velmi dobrého zákaznického ohlasu postavil roku 1955 dva další prototypy karosérií na šasi Alvis. Ve stejném roce, tedy poté, co od Alvisu odešel dlouholetý designér G. T. Smith-Clarke, představil Graber přelomový Alvis TC 21/100 „Grey Lady“, sice ještě klasického střihu, ale již s pontonovou karosérií. Začal je dodávat „sériově“, licenci koupily britské karosárny Willowbrook a Park Ward (viz AR 4/’20; Alvis jako takový nikdy karosérie nevyráběl). Výrobky Willowbrook byly drahé a nekvalitní, Park Ward převzal Graberovy výkresy, upravil je pro svoji potřebu a zvětšil vnitřní prostor kabiny. „Sériové“ Alvisy se tedy rodily ve Velké Británii a také omezeně ve Švýcarsku (ty jsou rozeznatelné podle nižší stavby a strmějších sloupků A a C). Graber se staral o speciální a atypické zakázky, jen zbývající kapacitu věnoval „sérii“. Nutno poznamenat, že zvládl pouze přibližně 10 vozů ročně. Ale rád vyhověl, pokud si zákazník zároveň objednal speciální úpravu podvozku nebo poháněcího ústrojí. Hermannova smrt stavbu karosérií ukončila. Dodal jich asi 800 na šasi 58 značek (česká mezi nimi není), nepočítaje v to pár užitkových a vojenských vozů. Po smrti manžela řídila podnik vdova Liane Graber von Burg a zaměřila jej na údržbu a opravy karosérií. V letech 1980 – 1996 jim také patřilo oficiální zastoupení Ferrari. Po smrti odkázala archiv Švýcarskému automobilovému registru a zbytek podniku koupila věhlasná renovační firma ­Markus Schrnhorst.

Autor děkuje Stephanu Musfeldovi a jeho ­muzeu Pantheon Basel s výstavou „Graber“.

Převzato z časopisu

Fotogalerie