Zastavení na I/52 – Skoro na hranici

Cestou z Brna do Vídně je třeba projet pohraničním městem s dominantním zámkem na kopci uprostřed. 

Kilometr 49 cca 207 m.n.m.

Tím městem je Mikulov a hned za dopravní značkou, označující konec jeho intravilánu, bylo vybudováno nevelké veřejné parkoviště přímo sousedící s parkovištěm značně větším, které je však vyhrazeno jen návštěvníkům blízkého kasina. To veřejné parkoviště je však útulnější, s obvyklou sestavou poskytovaných služeb i vybavením, ale také s trochu komplikovanějším řešením průjezdu pro ty, co přijíždějí od Vídně. I když původní záměr byl zřejmě jiný, současná dopravní situace umožňuje při jízdě od jihu odbočit doleva až po průjezdu kolem areálu parkoviště a k čerpací stanici najíždět stejně jako ti, co přijíždějí od severu. Pokud chtějí pak v cestě na Brno pokračovat, musí se velkým levým obloukem otočit do protisměru a ke křižovatce, kde původně odbočovali, se vrátit po trase, kterou přijeli. Ti, co pokračují směrem na jih, to mají na státní hranici s Rakouskem už jen asi dvě minuty jízdy průměrnou rychlostí.

Mikulov

Městem se stal na počátku patnáctého století, ale jeho historie jako trvale a organizovaně osídleného místa je ještě o 300 let starší. Původně patřil k majetku Lichtenštejnů, později Ditrichštejnů. V pozdním středověku se stal útočištěm Židů vypovězených z Vídně a později i z moravských královských měst. Význam mikulovské židovské obce vzrostl až tak, že se stala sídlem moravských zemských rabínů – jako druhý tu v té funkci dvacet let působil slavný tvůrce Golema rabi Jehuda Löw. Ale Mikulov se proslavil i jinak – po bitvě u Slavkova zde byly v prosinci 1805 dojednány mírové podmínky mezi Francií a Rakouskem a po bitvě u Sadové zde v červenci 1866 bylo podepsáno příměří mezi Rakouskem a Pruskem – obě bitvy Rakousko prohrálo. Mikulov je také znám produkcí výborného vína, zvláště odrůdy Ryzlink vlašský,vyráběného z hroznů révy pěstované na vápenatých půdách nedaleké Pálavy.

Obří sud

Ve sklepení pod zámkem je "uvězněn" jeden z největších evropských vinných sudů. Přímo na místě ho vyrobil brněnský bednář Christof Specht v roce 1643. Pomáhali mu jeho tři tovaryši a lůžko pro sud vyráběl tesař Bartolme Schütz z Innsbrucku. Zvládli to za devět měsíců. Sud je z dubových fošen až 35 cm širokých a 15 cm tlustých, má délku 6,21 metru a největší průměr 5,24 m. Užitný objem sudu, podle posledního měření z roku 2000, je 101,4 metrů krychlových, tedy 1014 hektolitrů. Sud byl padesát let užíván pro uskladňování vína vybraného jako daň z pronajímaných vinic, ale také využíván jako reprezentativní výrobek hodný obdivu. Obdiv sklízí dodnes i jako nejstarší exponát vinařského muzea.   

Převzato z časopisu

Fotogalerie