POJIŠTĚNÍ – NOVĚ O NÁHRADNÍM VOZIDLE

Šetrnost pojišťoven dostala ránu. Od Ústavního soudu. Ten totiž nedávno změnil dosavadní přeúspornou praxi, podle které se uznávalo za účelné použít náhradní vozidlo jen do doby, kdy pojišťovna rozhodla o tom, že se rozbité auto opravovat nebude. Že tedy jde o tzv. totální škodu. O tu šlo v případě, že poškození bylo tak rozsáhlé, že oprava vozidla byla buď nemožná nebo nehospodárná, takže se nevyplatila.

O totální škodě už jsme si povídali. Pro pojišťovnu je vesměs výhodná: zaplatí cenu vozidla před poškozením mínus zbytky a často žalostná náhrada je jen zlomkem skutečné škody. Tím spíš, když se cena nepoškozeného vozidla ještě uzemnila a cena opravy naopak nadhodnotila. Také jsme si říkali, že se do „totálky“ nemá poškozený majitel vozidla nechat pojišťovnou nutit: nemusí totiž opravovat celou vzniklou škodu, ale jen její část, která by se „vešla“ do ceny vozidla před poškozením. Ukazovali jsme si to na příkladu poškozeného jaguáru, jehož jen kobereček v kufru stál v originálu přes 10 000,– Kč. Poškozený si koupil dva čtvereční metry zátěžového koberce po 99,– Kč za metr a rázem byla oprava o 9 800,– Kč levnější. Tak se to pak počítalo lépe. Rázem byl náklad na opravu postupně nižší a nižší, až se vešel do ceny před poškozením. A bylo po totálce. Pojišťovna pak zaplatila celý náklad na opravu a žádné zbytky ani nic jiného, se neodpočítávalo. 

Přemýšlet se vyplatí

Takže s totální škodou opatrně. Ne vždycky je namístě. Je snad rychlá, ale ne vždycky prospěšná poškozenému. K jeho újmě se pak ještě připojí nemožnost zcela použít náhradní vozidlo na účet pojišťovny, protože na to byl nárok jen po dobu opravy. A k té nedošlo. 

Pořádek udělal až Ústavní soud rozhodnutím, s nímž se seznámíme. 

V souzené věci nebyla pochybnost o tom, že vozidlo žalobce bylo opravdu rozsáhle poškozeno tak, že nebylo účelné je opravit. K dopravní nehodě došlo vinou druhého účastníka, z jehož povinného ručení měla být škoda poškozeného uhrazena. K tomu samozřejmě nemohlo dojít okamžitě: pojišťovna nejdřív musela zjistit rozsah a potřebu možné opravy, došla však k závěru, že jde o totální škodu, vozidlo není účelné opravit a že tedy zaplatí cenu auta před poškozením, mínus zbytky, které jako vrak z vozidla zbyly. Do té doby svého rozhodnutí o totálce pojišťovna také poškozenému zaplatila náhradní vozidlo – něco přes 3 000,– Kč. 

Poškozený tvrdil, že si pronajal náhradní vozidlo a parkovací místo proto, že je nezbytně potřeboval k dojíždění do zaměstnání, k transportu dětí do školy a k dalším účelům. Proto také používal náhradní vozidlo téměř měsíc, než mu pojišťovna vyplatila nadvakrát pojistné plnění a než si dokázal situaci vyřešit zakoupením jiného. Celková cena pronájmu náhradního vozidla činila za uvedenou dobu něco přes 30 000,– Kč, pojišťovna mu však zaplatila i s parkovným něco málo přes 4 000,– Kč, jak jsme zmínili. A protože se pojišťovna smírně dohodnout nechtěla, nezbylo než žalovat. 

Soud I.stupně žalobě vyhověl a rozdíl nezaplaceného nájmu náhradního vozidla žalobci přiznal. Vyšel z toho, že šlo o účelné náklady: původní automobil, zničený při nehodě, měl hodnotu 230 000,– Kč. Soud zkoumal konkrétní okolnosti a vzal v úvahu i obvyklý postup řešení následků obdobných nehod. Zjistil, že poškozený nebyl schopen svými silami a prostředky okamžitě koupit jiné vozidlo, zvlášť, když pojistná náhrada mu byla zaplacena až po třiceti dnech od nehody. Proto také považoval dobu pronájmu náhradního vozidla po dobu 23 dnů za přiměřenou a náklad s tím spojený za účelný. Uzavřel, že ke zhoršení postavení poškozeného nemá docházet a že jen pronájmem náhradního vozidla bylo možné jeho situaci, pracovní a rodinné potřeby automobilu uspokojit. 

Odvolací soud k podanému odvolání pojišťovny byl zase jiného názoru. Uvedl, že ve chvíli, kdy je objektivně zjištěno, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná a proto prováděna nebude, lze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za účelné jen do doby, kdy je jisté, že k opravě nedojde. Nájemné za vozidlo po dobu delší už není nutný a účelný náklad vynaložený v příčinné souvislosti se vznikem škody. Podle odvolacího rozsudku už vozidlo, pronajaté dočasně po dobu, kdy z důvodu poškození nelze užívat vlastní vozidlo, nelze považovat za „náhradní“. 

A bylo.

Poškozený se však nevzdával. Nakonec se věc dostala až k Ústavnímu soudu. Tam uvedl, že normální člověk poškozený při nehodě sotva má takovou finanční rezervu, aby si po srážce mohl ihned koupit vozidlo jiné. Je nepřijatelná praxe, podle které má poškozený ihned poté, co pojišťovna konstatuje totální škodu, náhradní automobil vrátit a řešit vlastní dopravu a dopravu rodiny vlastními silami. Dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu zasáhlo do jeho práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a že je zcela formalistické a absurdní. 

Šlo tedy o to, zda právo na náhradní vozidlo a úhradu s tím spojenou má poškozený jen do chvíle, kdy pojišťovna vydá prohlášení o totální škodě. 

Památný judikát

A ústavní stížnost byla důvodná: Ústavní soud vyšel z hodnocení situace o tom, jaký vliv má prohlášení pojišťovny na faktické postavení poškozeného, který bez ohledu na její závěr ohledně škody nemůže využívat nehodou zničené vozidlo. Zamyslel se nad tím, jaká je povaha a účel platby, kterou poškozený za náhradní vozidlo platí v době od rozhodnutí pojišťovny o škodě do doby, kdy je mu náhrada za způsobenou škodu připsána na účet. Odvolací rozsudek Ústavní soud zrušil. Zdůraznil, že krajský soud věc neřešil v celých souvislostech a komplexně a své rozhodnutí ani neodůvodnil řádně ve smyslu čl. 36/1 Listiny. Nezabýval se rozsahem skutečně způsobené škody a zasáhl tak do vlastnického práva stěžovatele, jak je mu zaručeno v čl. 11/1 Listiny. Použil přitom i starší ústavní nález, jak jsme si o něm už dávno podrobně řekli: „…smyslem
a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma.“ (II. ÚS 2221/07).

A připomeňme si, že v tomhle památném judikátu Ústavní soud také zdůraznil, že výklad a aplikace právních norem musí směřovat ke spravedlivému výsledku. Že právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoli jen souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel chráněného zájmu. Vždycky má být pečlivě srovnán majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po ní. Náhrada v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu. 

Už tehdy Ústavní soud jednoznačně zdůraznil, že právo musí rozumně uspořádat vztahy mezi členy společnosti a řešení, která se tomu příčí, jsou nepřijatelná. Mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky. Povinností soudu je takovou interpretaci odmítnout a zvolit výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a bude racionální a spravedlivý. To všechno je tak zásadní, že jsme si to zopakovali. A týká se ovšem nejen náhradních vozidel. Na ty je i podle citovaného nálezu Ústavního soudu nárok až do doby, kdy i při totální škodě (kdy se vozidlo neopravuje) alespoň dojde poškozenému pojistné plnění pojišťovny. 

Bylo to dnes trochu nezáživné, ale pro ty, které postihla „totálka“, povzbudivé. Už jen proto, že se zase prokázalo, že právo a spravedlnost je hlavně pro ty houževnaté, trpělivé a důsledné. I když to pak zpravidla trvá dlouho. Pojišťovny mají tak novou a hlavně závaznou směrnici, jak v případě totální škody postupovat. 

Snad jen proto zase pojistné nezvýší.

S použitím nálezu Ústavního soudu I.ÚS 3831/17 z 24. 7. 2018.

Převzato z časopisu

Fotogalerie