technika – Praga V3S – Véeska a já

Poprvé jsem ji uviděl jen letmo, ještě jako chlapec na konci léta 1954 v Solopyskách na žatecku, kde jsem byl se školou na chmelové brigádě. Co by student průmyslové školy strojnické ji pamatuji jako exponát na výstavách v Brně.

Důvěrněji jsem se s ní měl seznámit při braneckém řidičském kurzu roku 1957. Byl to poslední z vybraných typů několika různých vozidel, na kterém jsem měl absolvovat největší závěrečnou část z celkem 152 hodin cvičných jízd. Pro zajímavost uvedu, že praktický výcvik jsem začal na bojové Tatře 57K, pokračoval na Aeru 150, Tatře 805, Pragovce Ereně, motocyklu Jawa Kývačka a traktoru Zetor 25. Nakonec, místo plánované Pragy V3S, mi však osud přihrál „její tématickou i skutečnou předchůdkyni“ Tatru 128, a tak k přímému těsnému kontaktu došlo až při přeškolování v ŠDZ v Nitře na podzim 1958.

Vojenská léta

Během mé vojenské základní služby vystupovala různá provedení toho mnohostranně využívaného vozidla v mnoha důležitých i epizodních rolích na které dodnes, po více jak padesáti létech, většinou s úsměvem, vzpomínám. Běžné kondiční jízdy v koloně po okresních silnicích, projíždění vpravdě hlemýždí rychlostí terénem výcvikového prostoru u Štitár, romantické noční jízdy na Notek, několika kilometrové „úprky“ po vyhlášení cvičného leteckého poplachu, brodění malých říček a potoků i řeky Hron, výcvik ve vyprošťování aut úmyslně zapadlých do bahna, krátké vyjížďky při prověrkách pohotovosti, nácvik startování studených aut vstřikováním éteru i pomocí velikých samodujných lamp, únorový „zájezd“ na týdenní zimní výcvik k hotelu Sport na Donovalech, cirka 500 km dlouhý přesun v květnu na přehlídku do Prahy, hodinové cesty v časných ranních hodinách ze Strahova na letiště ve Vodochodech a po nácviku slavnostního pochodu zpět, patnáctiminutové kontrolní prohlídky při výjezdu z autoparku, rychlé opravy poškozených vozidel v dílnách středních oprav v kasárnách Pod Zoborom, „interaktivní“ zkoumání dosud neznámých vozidel při dnech nové techniky v Horných Krškanoch a další „události“. Zvláštní jsou vzpomínky na hluboké brodění – do poloviny skel kabiny - se speciálem se dvěma poklopy – tedy i nad místem řidiče – a sacím i výfukovým potrubím vyvedeným nad úroveň střechy, a na pojíždění s Ještěrkou – opanceřovaným nosičem protileteckého dvojkanonu – v tomto případě proto, že do auta jsem se pro stísněnost karoserie nemohl skoro dostat a pak se v ní účelně pohybovat – navíc ven z ní nebylo vidět skoro nic. To všechno jsem zažil často jako řidič, velitel vozu, dozorčí automobilního parku či jiný funkcionář, ale také jako užitečné zatížení vzadu na korbě vsedě na tvrdé dřevěné lavici, případně vleže na ještě mnohem tvrdší podlaze. Byla to doba častých dotyků všemožných částí, ze kterých se Praga V3S v různých modifikacích skládala i těch kterými byla vybavena – od řidičského kola, tedy volantu až po lehký přenosný žebřík dvoják z pojízdné dílny.

V civilní službě

Pak nastal desetiletý půst, kdy jsem jako sice častý, ale vždy jen náhodný divák sledoval někdy až rojení těch valníků, sklápěček, jeřábů, cisteren či jiných povětšině skříňových výmyslů. Koncem šedesátých let jsem se, v rámci svépomocného podnikového družstva, začal podílet na stavbě pětadvacetibytového domu. Za levný peníz jsme ve výprodeji od vojáků koupili přebytečný valník a já se stal jedním z pěti příležitostných řidičů naší Vétřiesky. Většinou se jezdilo přímo pro stavbu; vozil jsem kopaný žlutý písek z nedalekých Ondratic, pytlovaný cement ze vzdálenějších Hranic na Moravě, cihly klasického formátu, bloky CDM i příčkovky z blízkých cihelen, různý pomocný materiál, ale také jsem přivezl tříkubíkový ohřívač TUV z Ostravy-Poruby a 30 litinových smaltovaných van z Bratislavy; pod hlavičkou vzájemné výpomoci, výměnou za jiné služby pro družstvo, také odlitky těles šicích strojů na rakouské hranice, dvě šedesátimetrákové fůry černého deputátního uhlí z Karviné a sadu nábytku na chatu u Zdětína. Po dokončení stavby byl náš náklaďák prodán komusi dalšímu a pro mne tím skončila éra aktivního setkávání se s vozidly tohoto typu. Uběhlo mnoho dlouhých let, souhlasím se slovy básníka, že „v mnohém se změnil svět“, ale véesky jezdí dál. Ještě nedávno mi rachotící sklápěčka přivezla a na velkou hromadu vyklopila podsítné frakce 0-32 z kamenolomu v Lulči.

Převzato z časopisu

Fotogalerie