Tuning – Méně znamená více

Mnozí z vás jistě pod stromečkem nalezli kromě stavebnic ještě jednu specialitku, kterou v několika podobách nabízí Italeri – sadu doplňkových a tuningových dílů. Zejména mladí a nezkušení modeláři mají v prvotním nadšení touhu použít hned všechny najednou, což většinou nedopadá dobře. V tomto případě totiž téměř vždy platí, že méně znamená více. Vzhledové úpravy vozidel (modely nevyjímaje) by vždy měly mít hlavu a patu, a proto se dnes podíváme na jednotlivé styly, kterými se mohou úpravy nákladních vozidel ubírat. 

Těžko univerzálně radit, co lze na nákladní auto pověsit, a co už je přes pomyslnou čáru vkusu. Každý má pochopitelně jinou hranici toho, co mu ještě připadá snesitelné. Dnešní článek pojmeme tedy jako takový obecný souhrn tuningových přístupů, chcete-li „škol,“ které jsou jasně rozpoznatelné mezi jednotlivými hlavními leadery v úpravách evropských trucků. Mezi ty hlavní patří zejména Švédsko, Dánsko, Finsko, Nizozemí nebo Itálie. Bohužel, Česká republika zatím chybí – kvalitně a vkusně upravených aut se u nás vyskytuje, co by na prstech napočítal, přičemž většinou se stejně jedná o velkou inspiraci ze zahraničí. Tato situace je patrně způsobena tím, že autodoprava u nás byla po dlouhá léta pod taktovkou socialistických ČSAD, které naprosto nedovolovaly jakékoliv odchylky od daného standardu. Rovněž nabídka doplňků byla v podstatě nulová. Ve stručnosti řečeno, zatímco seveřané obšívali interiéry kůži a lakovali karoserie do působivých kombinací metalických barev, českému řidiči musela ke štěstí stačit vlaječka s logem podniku, kterou dostal za splnění přepravního plánu. A bohužel, tento propastný historický rozdíl v tradici budeme ještě dlouho dohánět. Účelem tohoto krátkého článku rozhodně není přesně určovat, co kam smíte a nesmíte přilepit. Berte ho, prosím, jen jako námět k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, že dost ze skutečných upravených trucků je upravováno tak, že to má hlavu, patu a dost často i tradici. A pokud chceme mít hezký a věrně vypadající model, měli bychom alespoň povrchně pochopit zásady skutečného světa.

Severská škola – Finsko, Švédsko, Dánsko

S jistou nadsázkou lze tvrdit, že tvář upravených vozidel do jisté míry odráží mentalitu daného národa. Seveřané mají ve zvyku dělat věci precizně a do detailu, což je na první pohled vidět. Pro Švédská nebo Dánská vozidla je typická kombinace pastelových barev (červená s béžovou, krémová, šedá atd.), která, ač není na první pohled ani křiklavá ani vyzývavá, působí velice hodnotně a pokud se dobře promyslí, dokáže pomoci i jinak nevzhlednému autu (příkladem moderní doby budiž nové Volvo FH, kterému mnozí přišli na chuť až s příchodem prvních upravených aut ze severu).  Poměrně zásadní tradicí (která ale nesouvisí ani tak se stylingem, jako spíš s nutností při polární noci) jsou doplňková dálková světla v množství větším než velkém, často schovaná za mohutnými ochrannými rámy (nikoliv proti klokanům, jako v Austrálii, ale proti sobům a losům, kterých je zejména v severních oblastech přehršel a svojí velikostí už by dokázali i velký tahač nehezky pošramotit). Z poklidného švédského a dánského stylu se naopak vymykají finská vozidla  –  když už se Fin pustí do úprav, většinou se jedná o brutální přestavby „od podlahy,“ výrazné airbrushe, na zakázku stavěné ochranné rámy prazvláštních tvarů a podobně. Zajímavým doplňkem, který je spíš praktickou věcí než frajeřinkou, je cedulka PAHAENG, která bývá umístěna na zadní straně spojleru za kabinou. Nemá žádný jiný účel, než informovat případného u kraje jedoucího cyklistu, že ho předjíždí dlouhá souprava. 

Britská škola

Jestli se o seveřanech tvrdí, že ctí tradici, o řidičích a dopravcích z britského souostroví to platí dvojnásob. Auta, která se tam dají potkat, jsou bez nadsázky řečeno téměř stejně vyzdobená jako před třiceti lety. Decetní kombinace barev (hodně se objevuje červená, modrá, zelená) doplněná firemními nápisy tradičními fonty – a v nemálo případech dokonce ručně psanými! Žádné samolepky, žádné šablony! Často také vidíme lemování jednotlivých dílů karoserie linkami (i na modely se dají dokoupit krásné v aršíku KFS). Zajímavá je i láska ostrovanů k vozidlům staršího data výroby – stylově (nikdy kýčovitě!) a dobově věrných ERF nebo Fodenů rozhodně nepotkáváme na různých srazech a festivalech málo, což jen dokazuje konzervativní povahu Angličanů, pro které je tradice jejich země vším. 

Nizozemská škola 

Zemí truck tuningu a stylingu zaslíbenou je bezesporu Holandsko. Obrovská tradice přepravních firem spolu s uvolněnou a tak trošku volnomyšlenkářskou náturou obyvatel i policejních orgánů dává prostor pro vznik spousty špičkových vozů. Holanďané nemají vyhraněný styl ohledně lakování, můžeme potkat jak kombinace kontrastních barev, tak poklidné variace severského typu, a výjimkou nejsou ani kompletně jednobarevně lakovaná auta, která doplňuje jen několik málo typických obtisků (všímejte si zalomených čar na bocích kabiny, kosočtverců na deflektorech nebo ležatých kosočtverců na střešních spojlerech). Ať je ale styl jakýkoliv, vždy je perfektně sladěný do posledního detailu. Co je pro vozidla s NL na espézetce typické, je určitě žlutá barva, a to tam, kde by ji nejeden český policista nerad viděl – na světlech. Téměř vždy mlhových, ideálně dálkových, a pokud možno i potkávacích. Charakteristické jsou i přídavné mlhové světlomety montované do nebo pod přední nárazníky.  Samozřejmě i tato „frajeřinka“ má praktické důvody – díky rovinaté poloze a blízkosti moře, je v Holandsku v podstatě nonstop hustá mlha. A z praxe všichni víme, že žlutá světla jsou do snížené viditelnosti to nejlepší. Charakteristické je i přídavné osvětlení. S dálkovými navíc to Holanďané většinou nepřehání, přehršel není ani přídavných pozičních světel. Většinou jde o maximálně 4 v masce, tři pod nárazníkem a pět ve střešním spojleru. Spolu s kultovními medailemi pod zrcátky vše v oranžové barvě.   

Italská škola 

Znáte časopis Chrom a plameny? Tak to je v podstatě stručná definice italského stylu truck stylingu. Ideálně pak chrom, chrom, spousty chromu a kam se nedá dát chrom, tak alespoň chromové plameny. K tomu se Italové nebojí lakovat do barev, které by se daly charakterizovat všemi možnými slovy, jen ne usedlé nebo decentní. Žlutá, oranžová, fialová nebo svítivě zelená? Žádný problém. Jako nezbytný doplněk se dá označit i jmenovka minimálně přes půlku plochy čelního skla. A kdyby náhodou zbylo místo pro výhled ven, musí ho zabírat obrovský kříž svítící buď bíle, nebo modře, nebo jakoukoliv jinou barvou. To samé platí o přídavném osvětlení. Se sladěností si tu nikdo moc hlavu neláme, hlavně, že je světýlek hodně a mají co nejvyšší intenzitu. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie