Reportáž – Svempas – Továrna na sny

Když se řekne jméno Švéda Svena-Erika Bergendahla, většina z nás to přejde bez povšimnutí. Pokud ale zazní jeho pseudonym „Svempa,“ nejen fanoušci nákladních vozů ze Sjödertälje, ještě k tomu pekelně dobře vyladěných, značně zpozorní.

Měl jsem možnost pod pokličku tohoto světově známého úpravce-mága nahlédnout a přinést díky tomu exkluzivní reportáž. Jelikož toto nahlédnutí bylo pro mě jako autora článku poněkud emotivní, jistě odpustíte volnější styl reportáže – to nakonec odpovídá i filosofii, která se na severu razí – Svempas totiž není až tak o rozumu, ale hodně o citu a emocích.

Cesta za oponu Od doby, kdy jsem se dozvěděl, že se do studia Svempas podívám, mi vrtala hlavou otázka. Jaké to tam vlastně bude? Bude to velkotovárna se skladovací kapacitou desítek aut, nebo skromně zařízená kůlnička na dříví uprostřed hustých Švédských lesů? Pravda je někde uprostřed. Na kraji Stockholmu stojí administrativní budova s malou garáží v přízemí. Svempa všeho všudy využívá kromě garáže ještě prostornou kancelář a sklad tuningových dílů v patře. Do garáže se tak tak vejdou tři tahače a pár menších náhradních dílů, o to větší pořádek tam však panuje. Než jsme se stihli pořádně rozkoukat, už k naší výpravě přiběhl Sven-Erik, jak jinak, než s dobrou náladou a rukou nataženou na pozdrav. Kdo by čekal, že drobný, pohublý, 72 letý chlapík bude celosvětově (ano, celosvětově, ve vratech jsme se střídali s celým autobusem návštěvníků z Japonska) uznávaným guru produkující to nejlepší z kamionového nejlepšího? Prostě, kdo umí, ten umí. Po přivítání jsme se mohli v klidu rozhlédnout po jeho království. Jak jsem zmínil výše, ve všem panuje vzorný pořádek, z podlahy by se tu dalo jíst.

Klíče seřazené důsledně podle velikosti, náhradní díly roztříděné v krabičkách – že jsou u nás chromovaná víka ventilů nebo kryty zadních nábojů podpultovka? Tady v ráji skladová záležitost. Čerstvě alcantarou a kůží potažené sedačky se nemusely bát, že by se o něco zašpinily. A kde není nářadí, jsou vystaveny poháry. Těch získal Svempa za svou více než třicetiletou kariéru požehnaně. „Na place“ stál rozpracovaný tahač R730 Black Amber (limitovaná edice 100 vozů V8, kterou Svempa připravuje přímo pro továrnu), Longline Blue Griffin předělaný do vzhledu nové řady R a horká novinka v podobě dokončovaného zeleného tahače The Fight Griffin. A jako perličku na závěr jsme měli možnost vidět poslední výtvor Erikovy mysli – koncept supervýkonného tahače s mystickým jménem Chimera, nástupce dosavadního miláčka Red Pearl.

Zatím sice jen na papíře, ale věřte, že až se ho povede dostavět, bude muset mít v jídelním lístku u sebe hodně papriček. Scania R999 Red Pearl Červená perla patří bezesporu k tomu nejznámějšímu, co ze Svenovy dílny kdy vyjelo. Jedná se o kapotovaný tahač původně modelové řady T se sníženým čelní oknem, bez střechy a navíc osazen tisícikoňovým vyladěným lodním motorem! Kroutící moment 4500 Nm, maximální rychlost 210 km/h, zrychlení z 0 na 100 za 5 vteřin. Unikátní vůz vznikal od roku 2005, kdy Scania věnovala Svempovi tahač T500 ze svého demo centra. Původně nebyly plány na jeho přestavbu tak ambiciózní, ale po dlouhých dnech a nocích, které proseděl se svým vrchním designérem Janem Richterem nad rýsovacím stolem, bylo jasné, že žádná byť sebedůkladnější evoluce nemůže přinést dostatek kýžené originality. Byla potřeba pořádná revoluce.

Na dílně byl tedy tahač rozebrán, opískován a následně přesunut do firmy Laxa zabývající se výrobou speciálních nástaveb. Tam proběhla hlavně montáž hrubých částí podvozku (příkladem budiž přední náprava pocházející z autobusu pro snížení světlé výšky). Ve Stockoholmu si zatím mistr osobně připravoval zásobu pověstných třešniček na dort – chromované výfuky, nádrže, přístrojovou desku a volant z uhlíkových vláken nebo prosklenou podlahu kabiny, přes kterou je vidět na pracující převodovku. Celý rok 2006 se nesl ve znamení kompletace a dolaďování detailů. Velký podíl k úspěchu stavby přinesla i paní Bergendahlová, která měla a má pro zvláštní koníček svého manžela obrovské pochopení. Tolerovala tak jeho takřka nekonečný pobyt v dílně (za což se jí Sven odměnil romantickým gestem přímo na Červené perle, objevíte ho?) - 6000 hodin práce na jednom vozidle opravdu není málo. Dokončení speciálu přinesl rok 2007, kdy vůz dostal lak speciálního odstínu červené barvy v hodnotě 10 tisíc euro (nástřik je tvořen několika vrstvami, podkladem je stříbrná, a až na ní vrstvy transparentní červené). Když pak v srpnu vyjel tahač na svůj první Truckfest do Finska, sklízel bezbřehé nadšení. I generální ředitel společnosti Scania Leif Östling, který o průběhu přestavby netušil, byl ohromen. Od této doby je vozidlo v neustálé permanenci – objíždí celosvětové výstavy, srazy a veletrhy, a i když už uplynulo téměř 5 let od jeho vzniku, stále na sebe poutá zaslouženou pozornost.

Fotogalerie