Pokus o český národní rychlostní rekord 97 – Pravdivý příběh /3

Na začátku roku 1997 byla stavba rychlostního speciálu Ecorra Sport V8 v plném proudu. Ve stejnojmenné firmě pracovali na více než sto procent a vůz jim doslova rostl pod rukama.

Skelet karosérie, nová střecha, dveře á la kupé, „plechy“ (některé původní, jiné z laminátu a něco málo z kevlaru), nápravy a řízení – to byla jedna věc, složitá, náročná na stavbu a z hlediska primárního účelu speciálu také trochu neprobádané území. Motor, to bylo něco jiného – ten musel být jasně definovaný. Tady nebylo co vymýšlet, neboť času bylo málo a pokus byl naplánovaný jen jeden. Ať by se zdařil nebo ne, podruhé se Ecorra Sport V8 již oficiálně k rychlostním pokusům rozjet neměla. Tak to bylo naplánované – jen jednou a dost!

Nebylo co řešit – motor upravil ze sériového agregátu Karel Bordovský. Z převrtaného zdvihového objemu 4,364 l (95 mm x 77 mm) byl vzduchem přímo chlazený osmiválec DOHC s vícebodovým vstřikováním paliva při kompresním poměru 10,7 schopen maximálního výkonu 294 kW/400 k.
Převrtaný motor V8, zamýšlený ke standardní zástavbě do vozidel T 700 M97 (minimálně jeden z nich ve voze byl), se stejným zdvihovým objemem byl schopen maximálního výkonu na hranici 172 kW/234 k. Naladění motoru vycházelo ze zkušeností se zkrácenými vidlicovými šestiválci určenými pro autokrosové speciály. Od samotného počátku bylo zřejmé, že jde o kompromis svého druhu. Stejně jako to, že v automobilu zůstala prakticky sériová pětistupňová převodovka. S tím vším jsme ovšem počítali, o tom všem všichni zainteresovaní věděli.

BVV, Tatra, Ecorra a ITOMI

Stejně jako o výrobci vozidla museli jsme rozhodnout též o výběru „někoho“, kdo zajistí oficiální stránku pokusu. Bylo třeba pokus ohlásit na Autoklubu České republiky a společně s jeho činovníky dosáhnout uznání případného kladného výsledku v rámci mezinárodní organizace FIA. K tomu bylo samozřejmě potřebné zajistit oficiální časomíru a další záležitosti. Na základě doporučení společnosti Ecorra jsme se dohodli, že všechny popsané oficiality zajistí ostravská společnost ITOMI s.r.o. Všechno spělo k červnovému termínu pokusu o Český národní rychlostní rekord a pomaličku se začaly dít věci, které jsme si, alespoň zprvopočátku, vůbec nedovedli představit, či si je alespoň připustit. Český automobilový rybníček se začínal vařit, především bublala mediální pěna. Obrazně řečeno rádoby štiky začali větřit drobnou konkurenci a hlavně „obchodní případ“.

Společnost D-Systém, s. r.o. byla v té době v rámci svého ukotvení u zákazníka s názvem BVV a.s. silná v kramflecích. Stejně jako společnost Brněnské výstavy a veletrhy byla jediným možným organizátorem veleslavné akce AUTOSALON BRNO. I přes letitou neschopnost kohokoliv jiného nabídnout v hlavním městě Česka odpovídající výstavní prostory, stále v mnoha lidech a jejich společnostech přetrvávala zášť podpořená centralistickými ambicemi k jedinému českému výstavnímu areálu opravdu evropského kalibru – brněnskému výstavišti. Z tohoto směru dlouhodobě „foukalo“ a po převratu v roce 1989 jen tyto animozity posílily. Takzvaná svoboda a demokracie vynesla na hladinu byznysu kdejaké hochštaplery, podvodníky či defraudanty, ale také celou řadu novodobých podnikatelů s nejlepšími úmysly, ale naivními představami.

Rychlé jednání

Mediální vody Česka zaznamenaly na začátku roku 1997, že „Pokus o český národní rychlostní rekord“ jako doprovodná akce veletrhů AUTOTEC a AUTOSALON BRNO proběhne během jejich konání. Jen jméno odvážného jezdce – pilota rychlostního speciálu, který byl postaven během několika málo měsíců, bylo ještě pro veřejný prostor poněkud záhadou. Pro nás, kteří jsme byli přímo ve středu dění, však bylo vše jasné. Dr. Vladimír Dolejš, druhdy československá motoristická celebrita v tom nejlepším slova smyslu, ikona jediného profesionálně vedeného televizního pořadu Auto Motor Revue téměř bez zaváhání kývl kladně na nabídku usednout za volant speciálu Ecorra Sport V8. „Velmi mě to zajímá. Pokus pojedu a vůbec mi nevadí, že má Mošnovské letiště horizont. Já jsem z rallye zvyklý na to, že občas nevidím, kam jedu,“ opáčil na začátku roku 1997 Dr. Vladimír Dolejš na moji nabídku a vysvětlení, kde chceme pokus uspořádat. „Jakmile bude vůz v Sedlnicích připraven, společně tam zajedeme, vezmou ti míry na sedačku a pedály a připraví kokpit,“ to bylo naše ujednaní, na to jsme si podali ruku. V tom okamžiku jsem věděl, že „Pokus o český národní rychlostní rekord“ se uskuteční ať se děje co se děje. A ono se dít popravdě poměrně záhy začalo.

Převzato z časopisu

Fotogalerie