Pořád ve střehu – Couvání je to poslední

Sedí přede mnou beze slova a zdrcen. Po celý svůj profesní život řidič z povolání, asi 55 letý, doposud bez nehody. Jezdí s mikrobusem a teď byl v myčce umýt své vlastní osobní auto.
To, co se stalo, je náhoda tak jedna ku miliardě. Neuvěřitelná smůla, shoda okolností, pech. 

Jako vždycky to začalo nevinně: umyl auto a šel zaplatit. Když se vracel, auto stálo tam, kde jej opustil, nikde nikdo. Jen opodál nějací lidé luxovali interiér svého vozidla, ale byli daleko, prostě nic zvláštního. Náš řidič si auto odemkl, sedl za volant, nastartoval a dal zpátečku. Auto se pomalu rozjelo. Až do chvíle, kdy bylo cítit nějaký odpor: o něco se kola opřela. Řidič zastavil, zatáhl ruční brzdu a vystoupil. Krve by se nedořezal. Pod autem, hlavičkou opřeno o zadní kolo, leželo dvouleté dítě. 

To už k vozidlu běželi rodiče, ti, co právě tam opodál luxovali své auto. Nedávali pozor a zaujati prací nezpozorovali, že jedno z jejich dvou dětí vystoupilo a rozběhlo se za míčkem, který skončil právě pod autem umytého vozidla. Jeho řidič malou postavičku ve zpětných zrcátkách nezahlédl a pod autem už samozřejmě nebyla vidět vůbec. Ale jak jinak by šlo ten míček vysvobodit? Dítě odvezli do nemocnice a teď se čeká, co bude. Přežije? S jakými následky? A co vůbec bude dál? Podle následků se bude řídit i osud toho člověka, co právě ode mne odešel. Smrt dítěte je vždycky tragédie i jeho těžké zranění znamená soud. Otázka viny či neviny je složitá. Sice víme, že je trestní odpovědnost založena na zavinění, ale na silnici je to ve skutečnosti trochu jinak: tam často rozhodnutí závisí tak trochu na odpovědnosti za výsledek, za následky, i když tuhle tzv. objektivní odpovědnost známe jen z občanského práva. V dopravním provozu se odpovědnost často odvíjí od zjednodušeného závěru: za nehodu může ten, kdo byl za volantem, ať je to v právních předpisech jakkoli. 

To se nedá vymyslet

Už jsme si o couvání v minulosti párkrát povídali. Určitě o případu řidiče autobusu, co přišel na směnu, v garážích obešel svůj autobus, sedl za volant a couvl. Jenomže v mezidobí z blízké dílny přišel automechanik s kleštěmi v ruce a v nich kus žhavého železa, co právě svařoval. A protože za autobusem byla louže, sehnul se a žhavý svár ochlazoval. Řidič autobusu ho nemohl vidět. Za usmrcení automechanika byl ovšem odsouzen. Ten zřejmě byl nevoják, určitě ne tankista. Ti přece mají v předpisech, že za nastartovaným tankem nemají co dělat. A autobus se od tanku moc neliší. Snad jen tím, že nemá kanón a pásy. Náhoda je rohatá. I tady jedna ku miliardě. Dost možná, že jsme také už někdy v minulosti vzpomenuli řidiče náklaďáku, co si přejel své vlastní maličké dítě, když couval na svůj dvorek mezi dvěma domy. Couvání je prostě nebezpečné a nevyzpytatelné. Snad nebude škodit, když si připomeneme:

„Při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.“
(§ 24/2 zák. č. 361/2000 Sb.)

A nesmět ohrozit znamená podle § 2/l povinnost počínat si tak, aby jinému účastníkovi provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Jak si při tom počínat samozřejmě závisí na konkrétních okolnostech. I na ty zákon pamatuje: 

„Vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečené otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.“
(§ 24/3 cit. zák.) 

A je tu další problém: nejdřív rozhodnout, zda máme či nemáme dostatečný rozhled, jistotu, že můžeme bezpečně couvat. Upřímně řečeno – to nemáme skoro nikdy. Takže na řadu přijde „způsobilá a náležitě poučená osoba“. Jenomže kde ji hned sehnat, jak zjistit, že je způsobilá (např. zcela střízlivá) a jak ji také náležitě poučit. Vždyť to známe i z Vesničky mé střediskové a poraženého sloupku Pražáka. Copak Otík byl „způsobilou“ osobou, když ani o tom, že by ho Marián Labuda poučil, nebyla ve filmu zmínka. Navíc o Otíkovi přece říkali, že byl „momentálně zaostalej“. 

Couvání si užijí truckeři až dost. Nejen na pozemních komunikacích, ale i na odpočívadlech, na dvorech fabrik, na staveništích a jinde. Jisté je jen to, že se nesmí nic stát. Spoléhat na zpětná zrcátka nebo na zvukový signál je málo. Přitom vídáme nebezpečné couvání denně. Že se nic nestane, je spíš náhoda zase v obráceném poměru. Když ale zastavíme o hlavičku dítěte, je všechno jinak. 

Co řeší zákon?

Ještě si připomeňme, že podle zákona o provozu na pozemních komunikacích nesmí řidič couvat na nepřehledných nebo jinak nebezpečných místech, např. v nepřehledné zatáčce a v její těsné blízkosti, před nepřehledným vrcholem stoupání, na něm a za ním a v jiných podobných situacích. Také na křižovatce s řízeným provozem a v její těsné blízkosti, na přechodu pro chodce, na přejezdu pro cyklisty, na železničním přejezdu a v tunelu, a v jejich těsné blízkosti a zásadně také v jednosměrce (kromě např. parkování apod.) – § 24/4 cit. zák. Je to prostě s couváním složité. Každý takový malér, který jsme si připomněli, však potvrzuje, že to je jeden z nejzapeklitějších úkonů, které můžeme při řízení vozidla dělat. Přitom se tak často bez něj neobejdeme. Stejně tak často však riskujeme, že se něco stane. Předejít tomu je možné jen opravdu úzkostlivou pozorností a dodržením toho, co po nás pravidla silničního provozu požadují. Než dopíšu, objeví se na internetu čerstvá zpráva: „Řidič dodávky na Plzeňsku nacouval do matky s kočárkem“. Třiadvacetiletou ženu s poraněním nohy a dítě (ročník 2014) s úrazem hlavy převezla sanitka do plzeňské fakultní nemocnice. Stále znovu se opakující maléry.

Výčitky svědomí

Co bude dál s naším nešťastníkem, co našel před myčkou pod svým autem to dítě, bude záviset na tom, co s dítětem bude: přežije-li, bude z toho zřejmě ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 nebo 148 trestního zákona. V obou případech proto, že řidič porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Trestní sazba odnětí svobody může být až čtyři roky, v případě usmrcení až šest let, od tří roků samozřejmě nepodmíněně. O trestu zákazu řízení motorových vozidel netřeba mluvit. Ten už je skoro automatický. Stejně tedy automaticky přijde řidič z povolání o živobytí. A to jen kvůli něčemu tak samozřejmému, zdánlivě jednoduchému a hloupému, jako je couvání. Výčitky svědomí k tomu. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie