Na montážní lince – Respekt montážníkům

A nejen jim, každému, kdo dělá dobře a statečně svoji práci. Ocitl jsem se na několik hodin na lince ve fabrice DAF v Eindhovenu, v severním Brabantsku, aby se ze mě stal na několik hodin jeden z montážníků nových silničních tahačů řady XF.

Montérky, triko, rukavice, ponožky, boty a ochranné pomůcky včetně špuntů do uší na mě čekaly v šatně. První pozitivní zjištění dne: „opravdu měli pro mě nachystané pracovní boty číslo 48.“ To se mi často nepoštěstí. Ve fabrice zjevně nenechali nic na náhodě. Vždyť si mě také pozvali, a bylo potřeba zajistit nejen moji bezpečnost při práci, ale hlavně minimalizovat možnosti případných škod, které bych mohl způsobit. Také z toho důvodu jsem měl nejprve projít školením bezpečnosti práce, pravda poněkud zrychleným, stejně jako zaškolovacím kurzem. V jeho rámci bylo potřeba zdárně splnit praktickou zkoušku: utahování šroubů a matic individuálním pneumatickým zařízením, DC Tool. Instruktor mě zavedl na zkušební pracoviště a vysvětlil, co se po mě žádá. Sám si přichystal pneumatickou ráčnu, nastrkal šrouby do zkušebního podélníku rámu. Matice zašrouboval jen prsty, nasadil ráčnu, stiskl spínač a vkusně matice dotáhl – že je všechno v pořádku, signalizovalo zelené světlo po každé aplikaci utahovacího momentu, který se navíc zobrazil na displeji zařízení. Semafor umístěný pro větší přehlednost v mobilní krabici utahovacího zařízení (DC Tool) sestával ze tří barev – jako na křižovatce: červená, oranžová, zelená. Jak již řečeno: zasvítí-li zelená, vše je v pořádku, matice/šroub utažena. Při oranžovém světle je třeba úkon opakovat neboť utažení není korektní, respektive je slabé. Ovšem červená barva – to je problém: přetaženo! Jediná možnost, jak jít v dál, je: povolit, vyměnit šroub a matici a opětovně se pokusit utáhnout „na zelenou.“

Jednoduché, jasné, přehledné – navíc barevná diskotéka je též na vlastní ráčně – v pracovním procesu je však pouze tam. I tak se mi podařilo jeden ze šroubů nedotánout a to opakovaně a jeden konečně přetáhnout, proč? Protože jsem do jednoduchého a jasně definovaného úkonu vložil svoji vlastní kreativitu – a s tou se zde nepočítá, alespoň ne v tomto ohledu. Ovladač ráčny jsem pustil dříve, než semafor mohl vyhodnotit výsledek mé práce. „Kdepak, musíš to chytit, nasadit, zmáčknout a pustit až zasvítí zelené světlo,“ všechno ostatní je špatně, pravil instruktor, výrazně dobře naladěn, že došlo na jeho slova, která sice nevyslovil, ale byla mu jasně čitelná v obličeji: „Dělej jen to, co jsem ti řekl a nic jiného, to tu nepotřebujeme, navíc, tvá práce bude v tom okamžiku na nic.“

Jednoduše, ale přesně

Tak poučení číslo jedna jsem měl za sebou: „nevybočovat a držet krok!“, hurá na pracoviště. Čtyři či pět chlapů, vedoucí pracoviště: Marcel a jeho pomocník, spíš ještě kluk. „Často se to tady opravdu nevidí, aby tě pustili přímo do výroby,“ pravdivě odpověděl Marcel na můj dotaz, zda má takových externích pracantů/nováčků, jako jsem teď já, během roku víc. „Vlastně, asi je to poprvé,“ dodal. „Pojď, nejprve ti ukážu, co tady chlapi montují. Na lince nám jedou různé typy vozidel, pro každé máme určitý pracovní postup, pracovní přípravky a samozřejmě jinou sadu materiálu, který je třeba namontovat,“ vypočítává Marcel. „Alespoň ta práce není tak jednotvárná,“ maně mě napadlo. Natáhl jsem si pogumované rukavice, vrazil špunty do uší a nasadil ochranné brýle – v tom okamžiku jsem si připadal jak Neil Armstrong na měsíci (jen s tím rozdílem, že šlo o „malý krok pro fabriku, ale velký skok pro mě). Pravda, nepohupoval jsem se v rámci šestinové gravitace, ale hlavu jsem měl díky brýlím a hlavně špuntům jako v bedně a rukavice zapříčinili ztrátu citu v prstech. Nestačil jsem se zeptat na další postup, když začala houkat siréna: Huíííííííí, huííííííí. „Co to je Marceli?“ „Někde na lince je problém, někdo nezvládl svoji práci, či došlo k nějaké nepředvídané okolnosti. Je to upozornění, v horším se linka zastaví a problém se musí okamžitě vyřešit.“

Mistr měl pravdu

V ten okamžik se mi vrátili vzpomínky na střední průmyslovou školu, kde jsem před již drahnými lety začal pozvolna pronikat do tajů techniky. Měli jsme tam také hodiny praktické výuky na obráběcích strojích. Dílnu rozdělenou na část, kde bylo deset soustruhů a část s deseti frézkami. Výuku ve strojírenských dílnách třískového obrábění vedl tehdy „populární“ mistr Ospalík. Modrý pracovní plášť, blůzu poctivě zastrčenou do kalhot, tkaničku vkusně, až elegantně zavázanou a na hlavě….rádiovku s „anténkou“. Vždycky, když někdo ze spolužáků něco zkazil, Ospalík se vytrhl z letargie a zařval hlasem silným, k jeho postavě překvapivým: „zastavte všichni stroje a pojďte se podívat, co ten vůl zase udělal.“ Všichni jsme poctivě zastavili soustruhy a frézky a šli nešťastníka okukovat či vlastně jsem si šli poslechnout výplach, který mu Ospalík udělil. Mám v živé paměti, a zřejmě nejen já, když zase jednou jeden ze spolužáků špatně osoustružil šestihrannou tyčku oceli, z níž měl být nakonec šroub (poměrně jednoduchý úkol).

Ospalík zařval, pronesl svoji obvyklou větu. Dílna ztichla a již se rozléhaly pouze údery kladiva, kterým si mistr vyřizoval účty se znetvořenou a nebohou součástkou. Spolužák stál zrovna tak neboze a nechal se slovně tepat Ospalíkem v ráži. „Podívejte se, co to udělal! To musíš mít asi v rodině. Podívej ten zmetek, to máš ty ruce volšový asi po tátovi,“ nebývale květnatě a tvrdě se opřel mistr do kamaráda v bryndě. „No schválně, řekni nám, kdo je tvůj otec, čím se asi živí,“ nechával Ospalík dále hněv cloumat svým „majestátem“. My ostatní jsme však již věděli, že nebude nadšený z toho, co vzápětí zjistí. „Dělá na okresním výboru KSČ,“ pípl zaražený skoro soustružník. V Ospalíkovi by se v té chvíli krve nedořezal – no pravda, byla taková doba. Chvíli stál jak opařený, potom přece jenom našel východisko z prekérní situace: „no, podívejte, vždyť ten šroub není zase tak špatný.“ Rozešli jsem se ke svým soustruhům a frézkám, zatímco Ospalík sám vysoustružil, vyřezal závit, uřezal hlavu a vytvořil zářez na hlavě šroubu pro šroubovák. „Aby doma u skoro soustružníka viděli, co synáček v dílnách vyrobil.  Tak, to všechno mi ve vteřině prolétlo hlavou, když ještě doznívala siréna. „Jen abych tu sirénu nezařídil já – to by mi potom ta slavná Ospalíkova věta rezonovala mozkem.

Neustále v pohybu

„Koukej, tady je práce pro tebe, jedou nám zrovna podvozky nových XF. Pořádně se dívej, jak to kolega dělá, po něm jdeš na plac,“ pobídl mě Marcel. „Nafasovat z krabic materiál – šrouby, matice, nádržku na hydraulický olej, dvě sponky na hadice, mosazný holendr, pásovinu naohýbanou do potřebného tvaru a patřičně nalakovanou a umělohmotné pásky k přitažení části elektrických kabelů. Koukám, jak jim to všem jde od ruky. Samozřejmě, že to vypadá jednoduše. Ale pozor, pořád je tu ona věta: „….zastavte stroje a pojďte se podívat…“ Vočíhl jsem to jednou, dvakrát, přečetl jsem si pracovní postup a pečlivě se rozhlédl kolem sebe. Kromě montážníků jsou na lince kontroloři. A to hned v několika úrovních. Jeden hlídá pracovní úkony dělníků, druhý sleduje vykonanou práci a porovnává ji se standardy kvality. Stačí jen nepatrná špína, troška oleje či jiné tekutiny, tam kde nemá co dělat, a hned je třeba „průšvih“ řešit. Všichni také svoji práci potvrzují razítkem – to aby se vědělo, kdo co dělal a při zpětném dohledávání šlo nalézt viníka. Naopak, když někdo cítí nějaký problém, ne zrovna 100 % vykonanou práci, hned je třeba to nahlásit a zapsat do průvodních papírů vozidla – růčo nebo ještě lépe elektronicky na příslušném počítačovém terminálu. O „barevné hudbě“ na pneumatických ráčnách již byla řeč – to je kontrola pro každého osobně. Vše jasné – vzhůru do pracovního procesu. Podvozek mi přijíždí, je třeba nafasovat materiál a ve vhodném okamžiku se dostat do pracovní pozice a vše zvládnout bez zbytečného spěchu, ale dostatečně rychle – linka totiž samozřejmě jede – nestojí – a sirénu opravdu spustit netřeba.

V montážním procesu

První zádrhel – stahovací pásky jsem si zastrčil do kapsy montérek, stejně jako jsem to viděl u chlapců na lince, jenže opačně. No, budou se blbě vytahovat, ale na to přijdu, až je budu potřebovat. Popadnu krabici s nářadím a nafasovaným spojovacím materiálem a utíkám ji správně položit na přibližující se podvozek – zárodek nového tahače XF. Teď hlavně nasadit nádržku hydraulického oleje do jejího držáku, ručně našroubovat matice s pojistným lemem na šrouby úchytu nádržky (neutahovat), zašroubovat a momentovým klíčem řádně dotáhnout holendr do krabky řízení (ještě před tím vytáhnout záslepku a dát si sakra pozor, aby hydraulický olej nevytekl ven – když tak velmi rychle setřít a vysušit), nasadit spony na hadice, hadice nastrčit na příslušnou trubku a na dotažený holendr. Spony opět neutahovat – na to je zde jiný chlapík. Přiložit pásovinu na své místo a mechanickým šroubovákem s křížovým bitem zašroubovat dva šrouby s metrickým závitem. Protáhnout správně kablíky patřičnými otvory a stahovacími páskami je ukotvit. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá a pátá – fakt se blbě vytahovaly – protože jsem je měl zastrčené v kapse opačně. 

Marcel mě kontroluje (a pomáhá, zatím nevím, kde mi co leží), kontrola mě kontroluje, kontrola kontroly nás kontroluje všechny ještě jednou. Jo, pardon, zapomněl jsem říct, že jsem se zbavil těch špuntů v uších. Hluk zde není nijak přehnaný a mě se dělá podstatně lépe, navíc taky slyším, co mě Marcel říká. Jenže to jsem ještě nevěděl, že kromě všech těch kontrol stran vlastní práce je zde taky někde kontrolor dodržování bezpečnosti práce. „Kde máš špunty,“ houkl mi přes rameno do ucha. Rozčilením mi spadly všechny matky pod auto: sakra, špunty a navíc ty blbý rukavice, nemám cit v prstech a tak se už Marcel shýbá pod podvozek a pečlivě všechny „drobnosti“ vytahuje. „Špunty nechci, nic neslyším, a chodím tady jak náměsíčný,“ snažím se smlouvat. A to jsem neměl dělat, neboť jsem si akorát vysloužil přednášku o bezpečnosti práce kombinovanou s informací o anatomii středního ucha. Tak jsem si je tam znovu strčil. A to všechno za „pochodu“: sakra, linka pořád jede, a další parta očekává, že dostane podvozek s namontovanou nádržkou a připevněnými kabely – padla na mě tíha zodpovědnosti. Zodpovědnosti za svoji vlastní práci – a linka pořád jede – přece jim to nemůžu zkazit. A o tom to je – každý musí být zodpovědný, pečlivý a musí to umět – byť jde o drobnosti, o v zásadě jednoduchou a v mnohých případech jednotvárnou práci – osm hodin denně. Tak a znovu, po druhé, po třetí, po čtvrté……pokaždé mi to jde o něco lépe, pokaždé najdu další rezervu, rychlost linky už není zdánlivě tak vysoká, nicméně je neutuchající, stálá – a mám takový nejistý pocit, že může i zrychlit (a to jsem byl na lince jen pár hodin). Respekt každé dobře vykonané práci, respekt každému, kdo ji statečně a dobře odvádí. Dovolím si říci: „Čest práci“ – to heslo má od základu a bez těch směšných konotací, které kdekoho dnes napadají, opravdu něco do sebe!  

Převzato z časopisu

Fotogalerie