Bruce McLaren (1937 – 1970) – Jméno žije

V červnu uplynulo padesát let od smrti novozélandského závodníka a konstruktéra, jehož tým ve formuli 1 pokračuje dodnes...
Přestože jméno týmu McLaren Racing zná každý, kdo se zajímá o motoristický sport, životní příběh jeho novozélandského zakladatele už pomalu upadá v zapomnění. Bruce McLaren toho za svého krátkého života dokázal opravdu hodně a jak říká jeho přítel, novinář Eoing Young, vlastně si sám napsal nekrolog, když oznamoval smrt ­někdejšího týmového kolegy Timmyho Mayera (1938 – 1964).

„Zpráva o jeho okamžité smrti je strašným šokem pro nás všechny,“ psal Bruce McLaren v únoru 1964, „ale kdo může říct, že Timmy ve svých šestadvaceti letech neviděl více, neudělal více a nenaučil se více než mnoho lidí za celý život? Věřím, že život poměřujeme podle toho, co kdo dokázal, nikoli podle toho, kolik let žil.“ Přesně tato slova vyjadřují i život Bruce McLarena. Není bez zajímavosti, že Teddy Meyer z Pensylvánie, Timmyho starší bratr, byl jedním z blízkých spolupracovníků Bruce McLarena a vlastně zachránil jeho tým, když Bruce zahynul 2. června 1970 na okruhu v Goodwoodu při testování svého nového vozu McLaren M8D, s nímž chtěl v létě nastoupit do mistrovství CanAm 1970.

Novozélanďan Bruce Leslie McLaren se narodil 30. srpna 1937 v Aucklandu jako druhé dítě Ruth a Leslie McLarenových, kteří si tehdy koupili autodílnu na předměstí Remuera a bydleli za rohem na Upland Road. Leslie se svými třemi mladšími bratry pilně pracoval v garážích a o víkendech spolu vyráželi na motocyklové závody, záhy však převládl zájem o automobily, a tak po válce vyměnil sportovní Singer Le Mans za výkonnější a větší S.S. I (Standard-Swallow) z roku 1935, předchůdce Jaguaru, ale i prostornější, takže pobral pětičlennou rodinu (Bruce měl starší sestru Patricii a mladší Janice). Kromě rodinného transportu posloužil S.S. I také závodům ve sprintu a na plážích, jichž se Leslie hojně zúčastňoval. 

Bruce vyrůstal v tomto prostředí, ale nejprve hrál ragby, než u něj v devíti letech propukla Perthesova nemoc, která ochromila jeho levý kyčelní kloub. Léčení znamenalo nesmírné utrpení, Bruce nejprve čelil bolesti, pak navíc spadl z koně, byl upoután na lůžko, a nakonec strávil více než dva roky v léčebných ústavech. Levá noha se mu zkrátila o jeden a půl palce (38 mm)! Říkali, že nebude nikdy chodit a ragby i basketbal mu zakázali. Nezbylo mu než se dát na automobilové závody. Bruce vystudoval techniku (Seddon Memorial Technical College), a když si jeho otec pořídil první vůz výhradně pro závody, tak na jeho Austinu Seven Ulster absolvoval také svůj první! Bylo mu patnáct, v amatérském závodě do vrchu v Muriwai porazil jiného juniora Phila Kerra (Austin Nippy), jenž se pak po letech v Anglii stal manažerem u Brabhama a pak ředitelem McLarenova závodního týmu! 

Do roku 1954 se Bruce a Les střídali za volantem Ulsteru, pak se otec začal více věnovat přípravě vozů a koupil první Austin-Healey 100 na Novém Zélandu, zatímco Bruce postupoval do větších závodů se sportovními vozy (Ford, Cooper, Healey, Ausca). Na cestě do formule 1 byl nejprve monopost Cooper-Climax F2, Bruce vyhrál pozvání Driver to Europe (Jezdec pro Evropu), když dostal přednost před Philem Ker­rem a Mervem Mayem. Vzal si svůj vůz s sebou, ale John Cooper mu poskytl nový. V Cooperově týmu zůstal osm let (až do konce éry F1 s motory 1500 cm3), debutoval ve Velké ceně Německa 1958 na Nürburgringu, kde napoprvé vyhrál klasifikaci F2. O rok později se stal nejmladším vítězem závodu F1, když v Sebringu ovládl Velkou cenu USA 1959 (Cooper T51 Climax) a v mistrovství světa skončil celkově šestý. Nezapřel svoje technické nadání a pozlobil Johna Coopera, když na vozech dělal vlastní úpravy. Vyhrál pro něj ještě v Argentině 1960 a Monaku 1962, kdy také získal nejlepší druhou a třetí příčku v mistrovství světa F1. Po sezoně 1965 se rozešli, ale to už měl Bruce od roku 1963 vlastní firmu, která se pustila do stavby sportovních prototypů, jež po léta ovládaly kanadsko-americký seriál CanAm. Od roku 1966 následovaly formulové monoposty nejen pro F1, ale také F2, F5000 a Indy 500. 

V roce 1966 se poprvé ve formuli 1 objevil tým Bruce McLaren Motor Racing s vozy vlastní konstrukce, pro něž však Bruce až do roku 1968 neměl vhodné motory. Zkoušel americké Fordy V8 zmenšené na tři litry objemu (od roku 1966 se zvýšil limit z 1,5 na 3,0 litru), ale také italskou Serenissimu V8 (šestý v Brands Hatch). V roce 1967 přešel na osmiválce a dvanáctiválce BRM, jenže v mezidobí byl rád, když mu Dan Gurney půjčil Eagle-Weslake V12, než byly jeho vozy McLaren-BRM připraveny. Změnu přinesla sezona 1968, stejně jako většina ostatních se i McLaren stal klientem Fordu a s novým motorem Ford-Cosworth DFV (V8) vyhrál svou čtvrtou (a poslední) Grand Prix F1 na belgickém okruhu Spa-Francorchamps. Jel s vozem McLaren M7A, jehož vylepšené verze M7B a M7C jej o rok později dovezly znovu na celkově třetí místo v mistrovství světa F1 1969. 

Zůstává otázkou, jak by Bruce McLaren pokračoval po úspěšném roce 1969 (kromě třetího místa z F1 byl mistrem CanAm), kdyby nezasáhla tragická nehoda. Jeho zkušeností využil pro svůj tým americký Ford, Bruce přeci na GT40 vyhrál jak 24 h Le Mans 1966 (s krajanem Chrisem Amonem), tak 12 h Sebringu 1967 (s Mariem Andrettim). McLaren postavil svůj první monopost (typ M15) pro 500 mil Indianapolis v roce 1970, on sám pouze testoval, Chris Amon se startu vzdal (vůz mu nevyhovoval) a Denny Hulme utrpěl popáleniny při havárii, takže tým povolal americké specialisty Petera Revsona (odpadl, ale v Ontariu dojel pátý) a Carla Williamse (devátý). 

Bruce McLaren se vrátil z USA v pondělí, v úterý ráno 2. června 1970 vyjel s Ronem Smithem ve voze Mercedes-Benz 250 SE do Goodwoodu. Nejprve okusil McLaren M14A formule 1, s nímž Peter Gethin nahradil popáleného Hulma v Zandvoortu, zatímco Cary Taylor objížděl pomalejší kola s jeho vozem CanAm. Když Bruce usedl do tohoto typu M8D s motorem Chevrolet V8, tak po dvou kolech zastavil, nechal si zvýšit přítlak zadního křídla a po sérii dalších kol ještě přitvrdil. Mechanici se již chystali na oběd, ale Bruce vyjel ve 12 h 19 min naposledy. O tři minuty později byl mrtev. Zadní část karoserie se uvolnila v rychlosti přes 250 km/h, kola ztratila přítlak a oranžový vůz narazil do náspu, chránícího stanoviště traťových komisařů. Bruce McLaren měl méně štěstí než Stirling Moss.

Ostatní už znáte. McLaren Racing startuje v mistrovství světa dodnes. První titul mistra světa dobyl McLarenu brazilský závodník Emerson Fittipaldi na typu M23, následovalo jedenáct dalších (naposledy Lewis Hamilton v roce 2008). Předobrazem prvního mistrovského McLarenu F1 byl typ M16, uvedený o tři roky dříve, aby třikrát vyhrál 500 mil Indianapolis. Sen Bruce McLarena o výrobě silničních sportovních vozů, jejž naznačil jeho M6GT koncem šedesátých let, nyní plní divize McLaren Automotive. Britská skupina McLaren, sídlící ve Wokingu, je důstojným pokračováním díla zahájeného Brucem McLarenem v padesátých letech na Novém Zélandu.

Převzato z časopisu

Fotogalerie