Živě: Mini Clubman – stylový stěhováček!

V rámci velkého testování v Dánsku jsme si vyzkoušeli i nový Clubman v nejvýkonnějším provedení.

Testování nových automobilů v Tannisby, o němž jsme vás informovali v samostatných reportážích, bylo opět jedinečnou příležitostí vyzkoušet si v krátkém sledu desítky vozů, jež se utkají o titul Vůz roku 2016 (COTY). Po malebných, a hlavně takřka prázdných silničkách severu Jutského poloostrova jsme otestovali také nový Mini Clubman, jenž slavil svoji světovou premiéru jen o několik dní dříve ve Frankfurtu. Proti předchozí generaci Mini Clubman novinka vyniká poněkud harmoničtěji zpracovanou zadní částí karoserie, jež ale přišla o originálně stylizovaný druhý pár bočních dveří (dosud byla dvířka jen jedna a otevírala se proti směru jízdy!).

BMW Group nijak nezastírá, že Clubman je opět derivátem hatchbacku Mini (F56), zaměřeným především na zvětšení přepravní kapacity. Proti pětidveřovému Mini je Clubman o 270 mm delší a o 90 mm širší, ale především disponuje o 100 mm větším rozvorem náprav, z čehož těží zejména prostor pro cestující vzadu a zavazadlový prostor. Ten v základním uspořádání pojme 360 l, po sklopení opěráků pak až 1250 l. Také pohonné jednotky kopírují nabídku Mini F56. Základní provedení Clubmanu má zážehový tříválec 1,5 l s kombinovanou spotřebou od 5,1 l/100 km ve verzích 75 kW/180 N.m (One), resp. 100 kW/220 N.m (Cooper). Zastánci nafty budou vybírat z verzí One D (tříválec 1,5 l, 85 kW/270 N.m) a Cooper D (čtyřválec 2,0 l, 110 kW/330 N.m).

V Dánsku jsme vyzkoušeli Mini Clubman ve špičkové verzi Cooper S s výkonem 141 kW, zrychlením z 0 na 100 km/h za 7,2 s a nejvyšší rychlostí 228 km/h (dieselový Clubman SD dává 140 kW a 400 N.m, zrychluje za 7,4 s a jede až 225 km/h), jenž nás již při premiéře na letošním IAA ve Frankfurtu zaujal originálním zpracováním zádi s do stran se otevírajícími, symetricky dělenými dveřmi (rozpačitým dojmem v praxi působí brzdové svítilny až dole v nárazníku…). Je to typické moderní Mini, na palubě se tedy můžeme těšit na kruhové motivy (byť odposledně poněkud ustoupily „hi-tech“ směřování) a ušlechtilé, precizně zpracované materiály. Tlačítka i ostatní ovladače jsou poněkud malé, až titěrné, nicméně ergonomii jejich rozmístění nelze nic zásadního vytknout.  

Je to svérázný kombíček, nijak se nepokoušející zasahovat mezi crossovery, jenž osloví nízkým těžištěm a relativně prostorným a variabilním interiérem. Na tři části dělené opěradlo zadních sedadel (40:20:40) lze samostatně sklápět na sedáky, přičemž vzniklá plocha je takřka rovná. Delší rozvor náprav přinesl lepší směrovou stabilitu a s vozem lze jezdit i opravdu ostře, náklony v zatáčce jsou minimální. Ovšem podobně jako u výchozího Mini F56 je třeba připravit se i zde na měkkou spojku s necitlivým záběrem, poněkud roztancované řízení při plné akceleraci v zatáčce s nerovným povrchem a samočinně podávané meziplyny při podřazování, jež nejsou dvakrát příjemné a omezují možnosti brzdit motorem… Těšíme se, až vám nejčerstvější novinku z dílen Mini budeme moci představit v redakčním testu. 

Fotogalerie